Ačkoliv jsem slepý, nejsem zase až tak velký exot na skálách. Takových je nás víc. Největší problém pro jakkoliv handicapované lidi totiž není v tom, jak se nějaký sport naučit, ale především, jak si vytvořit okolo sebe základnu lidí, kteří se věnují stejnému koníčku jako oni.
Znám hodně postižených lidí, kteří dokončí školu a zároveň skončí i se spoustou zájmů a sportem. Hlavním důvodem je, že najednou by si všechno měli zařídit a sehnat sami.
Nejdůležitější jsou kamarádi
Já jsem se k lezení dostal na slepeckém ústavu v Krči, kde jeden můj pozdější kamarád vybudoval malou lezeckou stěnku. Potom jsem si to jako spousta jiných dětí vyzkoušel na letním táboře. Po nástupu do práce jsem ovšem musel několik let s lezením přestat, protože jsem dojížděl a musel vstávat ve čtyři hodiny ráno a vracel se domů v sedm hodin večer.
Když jsem se přestěhoval do Prahy, dozvěděl jsem se z televize, že existuje umělá stěna v Ruzyni a že mi tam jezdí autobus. Tak jsem jednou odpoledne popadl batoh s lanem, úvazkem, lezečkami a sportovním oblečením a vyrazil na stěnu.
Když jsem tam přišel, tak jsem zaplatil za vstup šedesát korun, sedl si na lavičku a čekal, až uslyším, že je někdo volný bez spolulezce, nebo půjde okolo mě a vezme mě do party. Prvních pár návštěv jsem spíš seděl za peníze, a občas jsem se někoho zeptal, zda mě vezme. Potom jsem se přidal k oddílu malých dětí, které trénovala moje pozdější kamarádka.
Od té doby lezu pořádně, na Ruzyni už platit nemusím, seznamuju se s dalšími lidmi a prošel jsem již dvěma horolezeckými oddíly. S nimi lezu nejenom po umělých stěnách, ale také venku na skálách a na kontě mám i nejvyšší vrchol Evropy Mont Blanc.
Bezpečnostní zásady
Horolezectví je nebezpečný sport, ale ne tak, jak si mnozí představují. Na denním pořádku nejsou laviny, boj o život, pády až na zem a praskání lan. Nebezpečné jsou drobnosti, na které si horolezec nedá pozor, a které se mu vymstí.
Každý, kdo chce provozovat bezpečné lezení, by určitě neměl začít jen tak bez odborného dohledu. Tím se člověk vyvaruje zbytečným nepříjemnostem, které ho mohou stát zranění a v horším případě i smrt.
|
|
|
|
|
Je dost důležité se na lezení soustředit a zbytečně se nepředvádět, to k tomuto sportu nepatří. Pro zrakově postiženého člověka je důležitý kontakt s člověkem, který ho jistí, protože musí neustále poslouchat, jak ho naviguje.
Vždy je nutné se nejprve zeptat, jestli dotyčný jistí a jestli tudíž můžete lézt. Nikdy nelezte, když nevíte, jestli tomu tak je, jinak se vám to může stát osudným. Když nic neříká, stůjte a čekejte na jeho pokyny. Nemusí vás totiž vůbec slyšet a dělá zatím jiné věci, než že by staral o lano, které zajišťuje vaši bezpečnost.
|
*** Prohlédněte si zajímavé a inspirující fotky Jana Říhy! |
Rozvaha a klid
Když lezete, tak si v klidu rukama prohlédněte stupy a chyty. Když jste už nad zemí, tak to dělejte rychleji, abyste se zbytečně nevysilovali a zbyly vám síly na další postup. Každého potom mrzí, že nevylezl tam, kam chtěl.
Zároveň ovšem lezte pomalu a svým tempem, nenechte se hecovat různými vtipálky. Určitě vás to bude víc bavit, když vám to půjde, než když to nepůjde. Přesto nic nevzdávejte, protože všechno chce svůj čas.
|
KDE NAPŘÍKLAD LEZOU NEVIDOMÍ A SLABOZRACÍ * Slepecký ústav, Praha - Krč, * Základní škola Jaroslava Ježka, Praha - Hradčany |
Zdraví především
Jestli jdete lézt, nezapomeňte se napřed rozcvičit. Jinak si můžete způsobit problémy se svaly a šlachami. Můžete si je natáhnout, nebo naopak zkrátit.
Pokud máte nějaké problémy s rukou nebo nohou, něco vás bolí a máte podezření na nějaký úraz svalů či vaziva, nebo dokonce onemocníte, nikdy až do úplného vyléčení nelezte. Z drobností se mohou vinou námahy stát vleklá nebo dokonce trvalá poškození.
Při lezení hodně používáte prsty na nohou na rukou, mnohdy vás na skále drží jen jejich konečky. Proto mohou bolet. Částečně odpomoci tomu může důkladné prohřátí a rozcvičení před lezením, ale hlavní metodou by měl být trénink. Na lehčí cesty potřebujete spíše obratnost, odvahu a všeobecnou fyzickou kondici. Těžké výstupy nelze lézt bez speciálního posilování celého těla včetně prstů.
Během lezení se často stává, že vám ztvrdnou svaly mezi loktem a zápěstím. Lezci tomu říkají, že jim "natečou bandasky". Potom nezbývá nic jiného než třepat rukama, masírovat svaly, případně si dát horkou koupel. Nic strašného tom ovšem není, protože je to při lezení úplně běžný jev. Horolezce bolí svaly na rukou stejně jako třeba běžce na nohou.
Vybavení
Základem horolezecké výbavy je lano. Na skálách se používá padesátimetrové, na umělé stěny poloviční. Důležitý je sedací a hrudní úvazek, což jsou anatomicky tvarované popruhy okolo těla, které si na sebe navléknete, přivážete k lanu a v případě pádu vás udrží jako na houpačce. K tomu velmi doporučuju nosit přilbu.
Je potřeba i pár karabin a nějaká mechanická brzda na slaňování, ale s tím vám poradí v každém horolezeckém obchodě, nebo si o tom popovídejte se zkušenějšími horolezci.
Zvláštní kapitolu tvoří speciální lehké botky zvané lezečky. Když se je jdete koupit, počítejte s tím, že výrobce je dělá menší, než mají uvedené číslo. Na dobré lezení musejí být těsné a přesně obepínat nohu. Můžete si koupit modely se zapínáním na tkaničky nebo na suchý zip.
|
JAK ŽIJE JAN ŘÍHA Jan Říha (27 let) je zaměstnancem Pražského hradu. Právě se chystá změnit práci a rozhlíží se po jiné. "Pro nevidomého je nabídka práce velmi omezená," říká horolezec. Pokud byste věděli o nějaké práci pro Jana Říhu, prosím ozvěte se mu na honza.riha@worldonline.cz. Má výborné komunikační schopnosti, mohl by proto vykonávat nějakou práci s telefonem například telemarketing. Jan Říha ovládá základní práci s počítačem (MS WORD,...), je spolehlivý a pracuje s obrovským nasazením. Ve volném čase leze po skalách i horách. Nevidí od narození. Žije v Praze a je svobodný. K horolezectví poprvé přičichnul na umělé lezecké stěně ve slepeckém ústavu. Přes další a vyšší umělé stěny se dostal na skály a dokonce i na hory. Leze hlavně na středočeských skalkách, po pískovcových věžích Českosaského Švýcarska, s lanem navštívil Itálii, Rakousko a Velkou Británii. Byl však i v zimních Vysokých Tatrách a má za sebou i výstup na nejvyšší evropskou horu Mont Blanc. V obtížnosti se zatím dostal ke stupni 7. Pro srovnání: to je velmi dobrý standard vidících rekreačních horolezců, několik nejlepších lezců světa se po celoživotním tréninku přiblížilo ke stupni 12. Spolu se svými přáteli vede dětský lezecký kroužek zrakově postižených. |
 Slepý horolezec Jan Říha na břidlicové stěně ve Walesu |
 Vápencová stěna ve Walesu |
 Jan Říha na skále v Arcu |
 Jan Říha na skále v Arcu - II |
 Jan Říha na skále v Arcu - III |
 Jan Říha na skále v Arcu - IV |
 Jan Říha na skále v Arcu - V |
 Jan Říha v Domoradicích na skalách u Vltavy |
 Horolezec Jan Říha na hlubočepských plotnách |
 Horolezec Jan Říha na hlubočepských plotnách |
 Horolezec Jan Říha na hlubočepských plotnách |
 Horolezec Jan Říha na Holém vrchu, Praha |
 Jan Říha v Krči |
 Jan Říha na ledopádech v Jizerkách |
 Jan Říha na ledopádech v Jizerkách |
 Jan Říha na ledopádech v Jizerkách |
 Jan Říha na ledopádech v Jizerkách |
 Horolezec Jan Říha na vrcholu Mont Blancu |
 Jan Říha při výstupu na Mont Blanc |
 Jan Říha při výstupu na Mont Blanc |
 Jan Říha v Peilsteinu, Rakousko |
 Jan Říha na Ruzyni |
 Horolezec Jan Říha v Divoké Šárce |
 Horolezec Jan Říha v Divoké Šárce |
 Horolezec Jan Říha v Divoké Šárce |
 Horolezec Jan Říha v Divoké Šárce |
 Jan Říha na stěně na SportPrague na pražském Výstavišti |
 Jan Říha na Suchých skalách u Turnova |
 Jan Říha na Suchých skalách u Turnova |
 Jan Říha v Modrém lomu u Lužnice, Tábor |
 Jan Říha v Modrém lomu u Lužnice, Tábor |
 Horolezec Jan Říha ve Vysokých Tatrách |
 Horolezec Jan Říha ve Vysokých Tatrách |
 Jan Říha v Tatrách |
 Jan Říha v Tatrách |
 Jan Říha v Tatrách |
 Jan Říha v Tatrách |
 Jan Říha v Tatrách na Svišťovém štítu |
 Jan Říha v Tatrách, Svišťový štít - závěrečný výšvih |
 Jan Říha v Tatrách |
 Jan Říha v Tatrách |
 Jan Říha v Tatrách |
 Jan Říha na Tiských stěnách u Děčína |
 Jan Říha na Tiských stěnách u Děčína |
 Jan Říha na Tiských stěnách u Děčína |
