Rozhovor děláme v restauraci Beachklub Ládví. Další restaurace provozujete v Bad Gastein nebo na pražské Náplavce. Jak moc je pro cestovní ruch důležité se dobře najíst a napít?
Cestování bez gastronomie by pro mě bylo jako kniha bez příběhu. Ostatně, právě takhle cestovní ruch vlastně začal. Když kdysi putovali kněží, obchodníci nebo rytíři, potřebovali nejen přenocovat, ale i něco pořádného sníst. První formy cestovního ruchu byly tedy čistě praktické. Lidé cestovali za prací, cesty trvaly dlouho, a pokud se nechtěli vystavit nebezpečí spaní v lese, potřebovali zázemí. Tak vznikaly první služby pro poutníky. Byly to zárodky dnešního pohostinství a cestovního ruchu.
Jaký je váš nejintenzivnější gurmánský zážitek na cestách?
Na cestování mě nejvíc baví ty chvíle, kdy se o nás někdo stará úplně mimo civilizaci. Třeba nomádi uprostřed pouště. Z ničeho rozfoukají oheň, zahrabou hrnec do písku a vykouzlí jídlo, které je naprosto nepochopitelné a dokonalé ve své jednoduchosti. Nebo když jsme byli v Norsku na skialpech a ulovili rybu, kterou jsme si rovnou na lodi naporcovali a snědli. To jsou pro mě zážitky, které z cest dělají něco nezapomenutelného. Jasně, mám za sebou i návštěvy špičkových restaurací a zážitky z vysoké gastronomie, i to má své kouzlo. Ale pro mě má větší váhu jídlo spojené s přírodou, jednoduchostí a tím, že se člověk na jeho přípravě sám podílí. Ideální je samozřejmě poznat, jak ty autentické chutě přímo z dané oblasti, tak i sofistikovanou gastronomii. Gastronomie je prostě obrovsky důležitá část cestování. A je skvělé, že i u nás se situace zlepšuje. Třeba v Českém Krumlově už si nemusíte dát rozmrazenou pizzu, ale najdete tam lokální restaurace, které nabízejí výborné místní jídlo. A to je přesně to, co dnešní cestovatelé hledají. Chtějí poznat skutečnou chuť místa, kam přijeli.
Jan Herget (vlevo) je investor v oblasti sportu a cestovního ruchu. Má podíl v hotelu Stubnerhof v rakouském Bad Gasteinu.
Je něco z gastronomie, co by cizince u nás očarovalo natolik, jako třeba vás ta večeře v poušti?
Ať se nám to líbí, nebo ne, turisty k nám pořád táhne pivo. Naštěstí už sem nejezdí jen za levným pivem, to už dávno není pravda, ale za pivem jako takovým. Ta kultura, která se kolem piva u nás vytvořila, je něco, co jinde nenajdete. Ano, Britové si mohou chválit svou „pub“ kulturu, ale naše pivní tradice má podle mě úplně jinou úroveň. Dokonce si myslím, že má šanci dostat se na seznam UNESCO. A nejde jen o pivo. Máme skvělé restaurace nejen v Praze, ale i v Brně nebo Olomouci. Brno možná dnes v mnoha ohledech dokáže zastínit Prahu, co se týče kvality a zážitků z místní gastronomie. Česká republika na tom v posledních letech hodně zapracovala. Ano, ceny se zvedly, ale to je vlastně dobře. Cestovní ruch by měl přinášet peníze a zážitky, ne jen levné pobyty, které lidem pracujícím v cestovním ruchu a turistickým regionům nic nepřidají.
Jaké jsou podle vás aktuální světové trendy v cestování? Kam se bude turismus ubírat?
Podle statistik stále dominuje masový cestovní ruch. Lidi chtějí jezdit do Benátek, Paříže, Barcelony… do Prahy. To jsou ta plná letadla, to jsou ty velké peníze. Ve skutečnosti je situace ale opačná – města i místní obyvatelé proti tomuto druhu turismu stále častěji bojují. Tlak je tak velký, že změny budou nevyhnutelné. Jak přesně to udělat, však nikdo pořádně neví. Každé město si hledá svou cestu, primárně přes peníze. Kupříkladu Benátky zavádějí denní taxu. Je důležité vnímat cestovní ruch jako průmysl. A ten má za úkol živit lidi a generovat zisky. Když to vezmu čistě pragmaticky, být Benátčanem, asi bych si raději vybral, aby mé město prosperovalo z pěti tisíc turistů denně, kteří každý zaplatí pět eur, než z ropné plošiny nebo logistického centra. Turistika je naše ropa, je to zdroj, který máme. Je jen na nás, jestli a jak ji budeme těžit. Jedním z největších trendů v současném cestovním ruchu je dynamická cenotvorba. Ta dokáže velmi dobře vyrovnávat nabídku a poptávku. Pokud chci například lyžovat ve Špindlu na Silvestra, musím sáhnout hluboko do kapsy. Pokud si koupím skipas dva měsíce dopředu a navíc na leden, mohu zaplatit třeba jen čtvrtinu. Tento systém, dobře známý z letecké dopravy, se postupně uplatňuje i v hotelech, památkách nebo lyžařských areálech. Turistů je hodně, mají peníze a chtějí je utrácet. Problém je, že díky reklamě a sociálním sítím míří všichni na jedno místo, což je neudržitelné. Cena může být skvělý regulátor, ale musí se s ní zacházet citlivě. Není možné, aby se z Pražského hradu stal luxus pro elitu. Například by mohly být určité časy vyhrazené pro školy nebo místní. Pařížský Louvre je výborným příkladem, na pád Bastily je vstup zdarma. To je cesta, která dává smysl.
Znáte nějaké dobré příklady, kde se povedlo vyřešit overturismus ve světě nebo u nás?
Troufám si říct, že v Čechách opravdu overturismus nemáme. Stávalo se, že když měli Poláci prázdniny, tak jich přijelo hodně do Adršpachu. A tam to vyřešili úplně jednoduše online rezervacemi vstupu a regulací parkování.
A co Sněžka?
Overturismus na Sněžce nedělají pěší turisté, primárně je způsoben lidmi, kteří jezdí na kopec lanovkou. Ale chápu, že Sněžka je nejvyšší hora v Česku, že tam chce být každý. Ptám se sám sebe: je možné lanovku zdražit? Je možné nastavit cenu, aby tam všichni nešli o víkendu, ale kvůli slevě v pondělí a úterý? Přestože nejvyšší hora je vždy velkým lákadlem, tak v okolí Sněžky je také spousta dalších zajímavých kopců. Proč bych měl platit za lanovku na Sněžku, když můžu jít zadarmo kupříkladu na Žalý? Dalším příkladem může být České Švýcarsko. Pokud byste pozoroval pohyb lidí, tak všichni chodí po jedné cestě na Pravčickou bránu a před požárem to byly také soutěsky Kamenice. Řešením je rozprostřít návštěvníky na víc tras a motivovat je poznat celý park.
Ve volném čase se Jan Herget věnuje plážovému volejbalu, lyžování a skitouringu.
Jeden z progresivních trendů v turistice vyjadřuje slovo udržitelnost neboli měkká turistika či udržitelná turistika. Je to skutečně životaschopný trend, nebo jenom takové malování věcí nazeleno?
Co nefunguje, jsou zelené odpustky. Například když letíte s Ryanair a chcete si vykoupit své svědomí, můžete uhradit nějaký zelený poplatek. To využívá absolutně mizivé procento lidí. Udržitelnost ovšem dává logiku všude tam, kde se šetří náklady. Když například jako hoteliér přestanu používat jednorázová máslíčka nebo medy a rozkrájím na snídaňovém bufetu kostku másla na talíř a med dám do sklenice, tak výrazně zlevním náklady na porci a ušetřím spoustu plastového i jiného odpadu. Když použiji med od včelaře, tak tím pomůžu včelaři, který pomáhá biodiverzitě, a ušetřím náklady, protože i ta sklenice biomedu mě vyjde levněji než jednorázová balení, a navíc mám prázdnou popelnici. Podobné je to s ručníky nebo s úklidem. Někteří hosté, zejména arabští a ruští, hodí ručník po jednom použití na zem. Nechovají se vůbec ekologicky, protože prací prášky znečišťují přírodu, roste spotřeba vody, energií a tak dále. Podobné je to s úklidem pokojů. Je to prostě o penězích, a pokud host vyžaduje plný servis, zatěžuje přírodu i svoji peněženku. V poslední době toto myslím hosté chápou a někteří naopak šetření životního prostředí vyhledávají a vyžadují. Zároveň cítím určitý trend návratu do přírody, kdy lidi pochopili, že být v přírodě je sexy, že chodit po horách nebo chodit lesem je sexy. Pokud musíte někam dojít patnáct kilometrů pěšky s bagáží na zádech, tak budete vždycky sami. Možná s výjimkou hodně známých míst o letním víkendu.
Existují různé kategorie turistů?
Jednoznačně ano. Máte business turisty, kteří jezdí zejména na služební cesty, konference nebo firemní akce. A pak volnočasoví turisté, kteří jezdí na dovolenou. Obě dvě skupiny jsou pro cestovní ruch důležité, protože každá jezdí v jiném ročním období, takže se to vyvažuje. Kupříkladu v Bad Gasteinu máme tři základní cílové skupiny. Jsou to lázeňští hosté, kteří sem jezdí odpočívat, relaxovat do termálů a využívat unikátní radonovou léčbu. Druhá skupina jsou sportovci, lyžaři, skialpinisté, běžkaři, cyklisté. Poslední skupinou jsou rodiny s dětmi, které se sem jedou zrekreovat a užívat si čistý vzduch. Je to vlastně podobné Česku, kde máme také lázně, máme hory pro ty aktivní a máme také krásná města a památky.
Co si myslíte, že s cestovním ruchem udělá umělá inteligence?
Umělá inteligence je vlastně určitá další fáze digitalizace. Digitalizace je klíčová a díky covidu se rozjela. Kupříkladu my máme digitální recepci. To znamená, že naši hosté se při příjezdu na hotel odbaví sami, nemusí čekat frontu na recepci. Vše si udělají v klidu v telefonu, dostanou od nás kód ke dveřím a jsou svobodní.
Jak na to lidé reagují?
Až na pár výjimek jsou rádi. Když jedete do Rakouska, může se vám zkomplikovat doprava, třeba kvůli sněžení, a nemusíte být ve stresu, že nedorazíte včas. Nám je úplně jedno, jestli dorazíte o půlnoci, vždy se dostanete bez čekání do pokoje. Nová generace navíc ani lidský kontakt nevyhledává. Oni žijí opravdu skrz displej telefonů a vlastně je jim kontakt s cizím člověkem na recepci nepříjemný.
Jan Herget je ženatý s moderátorkou Michalou Hergetovou, se kterou má tři syny.
Zmínil jste hotel, který provozujete v Bad Gasteinu. Jaké jsou vaše tamní zkušenosti, pokud jde o hotelnictví? Jak si stojí Česko ve srovnání s Rakouskem?
V Rakousku mají zákony asi trošku přísnější, ale tím, že nikoho nenapadne je porušovat nebo se jim vyhýbat, tak jsou funkčnější. Ve finále je to pro všechny jednodušší. Jinými slovy, úředníci se nesoustředí na vychytávání těch, co podvádějí, ale pomáhají těm, kteří systému nerozumí. Já kdybych přišel v Česku na hygienu a řekl bych: jsme noví, poradíte mi?, tak oni nám v lepším případě doporučí nějakou poradenskou firmu, ať si to zaplatíme, anebo na nás rovnou pošlou kontrolu. Zatímco v Rakousku vám poradí, což si myslím, že to je ten zásadní rozdíl. V Rakousku navíc jede vše na plné digitalizaci. Třeba turistický poplatek tři a půl eura platíme denně, ale díky digitálnímu systému s tím nemáme žádné papírování. Náš systém je přímo napojený na městský úřad, takže všechny údaje se automaticky odesílají. Nemusíme nic tisknout. A teď si vezměte Česko, kde musíte všechno evidovat třikrát: pro policii, statistický úřad a ještě pro místní finanční úřad. A policie to stále vyžaduje na papíru. Zásadní rozdíl je v tom, že Rakušané berou cestovní ruch opravdu vážně, jako průmysl, který je prioritou. Peníze, které vyberou na daních nebo místních poplatcích, vracejí zpátky do regionů. V Bad Gasteinu za tyto prostředky organizují Světový pohár v lyžování, závody v běhu na lyžích a snowboardingu nebo jazzové festivaly. Pořád se tam něco děje. A co je důležité, vše se plánuje chytře na období mimo hlavní sezonu. Takže se v lednu můžete podívat na Ester Ledeckou v akci a přitom si užít prázdné sjezdovky. Co se týče financí, oblast Bad Gasteinu má na marketing rozpočet sto milionů korun. Pro srovnání, celý CzechTourism, který má na starosti propagaci celé České republiky, hospodaří s tři sta šedesáti miliony. Jinými slovy, tři rakouské vesnice mají na podporu cestovního ruchu skoro čtvrtinu toho, co celé Česko. To je, myslím, dost výmluvné.
Když mluvíme o lyžování, není trošku riskantní sázet na zimní turistický ruch v době, kdy sněhu je čím dál méně?
Samozřejmě je to téma, ale já naši investici vnímám spíš jako životní styl, srdcovou záležitost, protože to vždycky byl můj sen žít v Alpách. Pokud jde o Bad Gastein konkrétně, je štěstím, že to je lázeňské město, na hranici národního parku, a nejsme tedy závislí jen na lyžování. Máme tu horská jezera, pěší stezky, termální prameny nebo jedinečné radonové lázně, které jsou unikátní v celém světě. Pokud jde o lyžování, tak sledujeme, že lidí z té kategorie sportovců, jak jsme se bavili před chvílí, ubývá. Už se tolik nelyžuje od rána do večera. Hodně lidí už nemá svoje lyže, půjčují si vybavení a mají lyžování spíš jako exkluzivní zážitek než sport. Sportovci se z velké části přesunuli na skialpnistické lyže. V Bad Gasteinu je kupříkladu malé středisko Graukogel, které od pondělí do středy vypne lanovky a funguje čistě pro skialpinisty. Ale i od čtvrtka do neděle může skialpinista dojít na lyžích na chatu, dát si kafe nebo pivo a potom sjet dolů po upravených sjezdovkách.
Pracoval jste také v jedné české cestovní kanceláři. Jaký je podle vás český turista jako zákazník cestovní kanceláře? Odlišuje se nějak od jiných národností?
V západní Evropě, a myslím si, že i v Česku, jsou hlavními zákazníky cestovních kanceláří rodiny s dětmi. To jsou ty cestovní kanceláře, které vyvážejí obrovské množství lidí k moři, do rezortů. A pak si troufnu říct, že druhý segment je zážitkový cestovní ruch, například heliskiing v Kanadě. Mezi českými a západoevropskými klienty není podstatný rozdíl. Český turista už se nechová jako v devadesátých letech, kdy byl schopný autobusem dojet do Benátek přes noc, projít si památky a vrátit se ten samý den.
Přednášíte na Vysoké škole ekonomické mladým lidem, hostoval jste i na mezinárodních univerzitách. Co byste poradil mladým lidem, kteří cestují, ať už po českých zemích nebo po světě?
Z vlastní zkušenosti vím, že nejlepší způsob, jak poznat cizí kulturu a jazyk, není cestovat, ale žít tam. Pokud je člověk mladý, bez dětí a závazků, je dlouhodobý pobyt v cizí zemi tou nejlepší školou života. Na půl roku se zbavit rodičovských pout, být sám za sebe, zkusit se uživit a skutečně poznat, jak to v dané zemi chodí. Každý jazyk a každá kultura vás trochu otevře, posune jiným směrem a dá vám nadhled. A ten nadhled je klíčový, po návratu domů si víc vážíte krás, které tu máme, a zároveň máte odvahu poukázat na to, co nefunguje, a pomoct to posunout k lepšímu. A to podle mě opravdu potřebujeme, aby si lidé uvědomili, jak skvělé místo pro život Česko je. Moc zemí, kde se žije tak dobře, nenajdete. Na druhou stranu, máme strach ze změn a máme tu ten náš klídek a smrádeček. Proto je důležité vyrazit do světa, ne jako turista, ale jako někdo, kdo tam žije, pracuje nebo studuje. A pak se vrátit domů. To, co tam funguje líp, se snažit zavést i u nás. A zároveň si konečně všimnout, kolik věcí u nás funguje překvapivě dobře.
Jan HergetJan Herget je investor v oblasti sportu a cestovního ruchu. Má podíl v hotelu Stubnerhof v Bad Gastein, spolu s olympioniky Vávrou Hradilkem a Michalem Novotným vlastní plovoucí Kayak Beach Bar na pražské Náplavce a sad v Českém Středohoří. Má podíl v největším beachvolejbalovém areálu v Česku v Beachklub Ládví. V minulosti působil jako generální ředitel agentury CzechTourism, zastupoval v Česku VisitBritain, Tyrolsko a další destinace. Destinační management a marketing vyučuje na Vysoké škole ekonomické v Praze, v minulosti hostoval na americké University of Northern Colorado, kde přednášel v rámci MBA programů o marketingu a mezinárodním obchodu. Jan Herget je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze, kde získal titul Ing. a Ph.D. Hovoří plynně česky, anglicky, německy a italsky. Je ženatý s moderátorkou Michalou Hergetovou, se kterou má tři syny. Ve volném čase se věnuje beachvolejbalu, lyžování a skitouringu. |
