Uranové peklo na Jáchymovsku. V Rudé věži umírali vězni při práci pro SSSR

Patří mezi nejmladší památky na seznamu UNESCO, přesto její historie nahání hrůzu. Rudá věž smrti v Ostrově na Karlovarsku byla místem, kam komunistický režim posílal vězně k likvidaci. Dřeli tu ve víru radioaktivního prachu a umírali po desítkách. Dnes je areál, kde se v 50. letech odehrávaly tvrdé perzekuce, otevřen veřejnosti.

Z dálky vypadá sedmipatrová Rudá věž smrti jako běžná industriální stavba z poloviny minulého století. Pak ale člověk vejde do areálu, uvidí jména, fotky vězňů, propagandistická hesla z 50. let a uvědomí si, že tady bylo „uranové peklo“.

V roce 1942 Sovětský svaz rozběhl svůj jaderný program a s výrobou atomových zbraní pokračoval i po druhé světové válce. Potřeboval však dostatek štěpného materiálu a Jáchymovsko bylo jediným vhodným zdrojem uranové rudy v tehdejším východním bloku.

V Československu došlo k rozvoji těžby, která si vynutila velký počet pracovních sil. Toho využil totalitní komunistický režim a do pohraničí začal svážet vězně z celé republiky. V průběhu několika let vzniklo v regionu mnoho pracovních táborů fungujících nejprve pod sovětskou a poté pod československou správou.

Jáchymovské peklo. Naučná stezka v krásné přírodě připomíná krutou historii

V lokalitě Ostrov – Dolní Žďár byly v letech 1949 až 1951 zřízeny pracovní tábory Vykmanov I, Vykmanov II a o dva roky později ještě věznice Vykmanov JaV. Celý region se stal uzavřenou oblastí, kterou přísně střežily bezpečnostní složky.

Tábor Vykmanov II s krycím názvem „L“ (likvidační) a s kapacitou tři sta osob patřil k nejtvrdším. Tvořily jej dřevěné baráky pro ubytování odsouzených, kuchyně, sklad, marodka, velitelství a po roce 1953 i korekce pro trestání vězňů. Ze začátku vnitřní správu tábora vykonávali příslušníci sboru vězeňské stráže. Patřili pod ministerstvo spravedlnosti, měli povědomí o právních předpisech a o patřičném zacházení s vězni.

V polovině roku 1951 ale řízení lágru převzalo ministerstvo národní bezpečnosti a ostrahu dostal na starost speciální útvar SNB Jeřáb. Strážní trýznili zajatce hladem, špatnou hygienou, šikanou i fyzickým násilím a vězni často bojovali o holé přežití.

Jejich skladba byla velmi pestrá. Šlo o kriminálníky, válečné kolaboranty, politické vězně, hrdiny protinacistického odboje (letci RAF, vojáci 1. československého armádního sboru – takzvané Svobodovy armády, partyzáni z Moravy a ze Slovenska), kněží, intelektuály a sportovce. Zavřený tu byl i Jan Haluza, první trenér Emila Zátopka, a slavní českoslovenští hokejoví reprezentanti Stanislav Konopásek a Václav Roziňák.

Hokejoví útočníci byli ve vykonstruovaném politickém procesu Modrý a spol. v roce 1950 společně s dalšími devíti spoluhráči odsouzeni za špionáž a velezradu, Roziňák na deset a Konopásek na dvanáct let. Oba dva přežili a byli v roce 1955 propuštěni v rámci amnestie prezidenta Zápotockého na svobodu.

Smrtící pracoviště

Muklové (muži určení k likvidaci) pracovali na přilehlém pracovišti oddělení technické kontroly, kde se třídila a zpracovávala uranová ruda. Ta se do industriálního areálu svážela nákladními vozy z celé země, především však z nedalekých jáchymovských dolů. Po vyložení se měřila její radioaktivita a rozdělovala se na „bohatou a chudou“ rudu a na nejvíce ceněnou „speciálku“, čistou uranovou rudu.

Pak se po jednotlivých skupinách, které označovaly místo původu a stupeň radioaktivity, hornina drtila v deskových drtičích na granulát. Hmotu trestanci vyváželi ve vozících na věž, do nejvyššího patra, kde ji přesypávali na obrovská vibrační síta. Ruda pak padala do přízemí, kde ji další vězni nakládali do železných barelů.

Zmrtvýchvstalé Krušné hory. Pouť po přírodních památkách i radonových lázních

Každý sud musel vážit pětaosmdesát kilogramů a než se v roce 1952 k přesnému dávkování začal používat elektrický třasák, čtyři chlapi pěchovali horninu desetikilovými palicemi. Sudy pak byly zapečetěny, uloženy v expedičním skladu a následně odváženy vlakem do SSSR. Věž patřila k nejnebezpečnějším pracovištím, do bezprostředního styku s radioaktivním materiálem se vězni dostávali bez jakýchkoli ochranných pomůcek.

Neustále tady rachotily drtiče, síta a ve vzduchu poletovalo obrovské množství radioaktivního prachu z drcené uranové rudy. Pamětníci vzpomínali, že nebylo vidět ani vlastní předpaženou ruku. Vězni smrtící prach dýchali, polykali a měli ho také v oblečení, které si kromě spodního prádla nesměli měnit. Většina z nich dostala po pár dnech práce vysokou horečku.

Když byla bedna na rudu hodně bohatá, citlivějším mužům se samovolně spouštěla krev z nosu, smrkali „černé bláto“ a otékaly jim chámovody. Míra radiace byla tak vysoká, že i civilní zaměstnanci, kteří obsluhovali olověné váhy na vážení sudů před transportem, dostávali kritickou dávku.

Následkem špatné stravy, úmorné dřiny a vysoké radioaktivity část muklů zemřela v táboře, jiní skonali později po propuštění na rakovinu plic nebo na leukemii. Kvůli vysokému počtu obětí a barvě cihel, ze kterých byla budova postavena, ji pak vězni začali říkat Rudá věž smrti.

Svědek temné historie

Pracovní tábor Vykmanov II byl zrušen v květnu 1956 a na přelomu 50. a 60. let se stal součástí nově vybudovaného závodu Škoda Ostrov na výrobu trolejbusů, který fungoval do roku 2008. V současnosti Rudou věž smrti spravuje Národní památkový ústav, který pracuje na zlepšení technického stavu objektu. Industriální stavba je totiž zapsána na seznamu UNESCO v rámci hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří.

Rudá věž smrti je také posledním zachovaným zařízením na úpravu uranové rudy v Krušných horách a národní kulturní památkou. Zároveň ukazuje temnou kapitolu našich dějin a je stálou připomínkou zrůdnosti komunistického režimu.

Rudá věž smrti: Tipy na cestování

Prohlídku Rudé věže smrti je třeba si objednat předem na webových stránkách. Areál si můžete prohlédnout samostatně nebo v rámci komentované prohlídky.

V areálu uvidíte administrativní budovu, falkovnu (budova na výrobu ocelových barelů), Rudou věž smrti a expediční haly s medailonky vězňů a s audiovizuální expozicí.