Ten kopec snadno přehlédnete. Jeho zalesněné temeno z jihočeské krajiny na první pohled ničím nevybočuje. Přesto je na něm „něco“, co lidi napříč staletími a kulturami přitahuje jako magnet.
Vrch Burkovák mezi jihočeskými vesnicemi Nemějice a Březí si lidé oblíbili už v době halštatské. Archeologové tam objevili několik tisíc zlomků nádob a na 1 500 drobných hliněných plastik. Byly to modely ptáčků a dalších zvířat, cívky či korálky.
Odborníci se domnívají, že tehdejší lidé tyto drobnosti zavěšovali při náboženských a pohřebních rituálech na dřevěné sloupy či stěny. Dokonce se našlo i několik zpodobení jezdců na koni. Patrně šlo o obětiny v posvátném háji se stavbami. Při vykopávkách se totiž našly jamky, které dřevěné kůly dokládají.
Co husiti zničili. Skvostné historické památky, které už nikdy neuvidíte |
O pár století později si Burkovák vybrali husité. Kopec, na půli cesty mezi dnešním Táborem a Pískem, se stal svědkem jedné z největších poutí. Na kopcích se ve zjitřené době před vypuknutím ostré fáze husitství scházeli příznivci kalicha.
Na Burkováku, který Husovi následovníci přejmenovali na horu Tábor, „kempovaly“ tisíce lidí. Některé odhady hovoří až o 20 000 účastnících. Pro srovnání: odhady počtu obyvatel Prahy za císaře Karla IV. se pohybují mezi 40 000 a 80 0000 lidmi, druhé nejvýznamnější město Českého království, Kutná Hora, mělo patrně až 15 000 obyvatel. Takže dvacet tisíc příznivců kalicha na Burkováku představovalo akci státního významu.
„Kněží tam zastávali trojí úřad. Učenější a výmluvnější, rozdělivše lid na zástupy, muže zvláště a ženy i děti zvláště, od časného rána kázali lidu slovo Boží, druzí ustavičně seděli při ušní zpovědi a třetí podávali lidu pod obojí způsobou, totiž těla a krve Kristovy...“
„A když to všechno tam vykonali, šli mírně občerstvit tělo. Tam nebylo dovoleno nalévati, čím by se mohli opíti, tam také nebyl trpěn žádný tanec, žádná hra v kostky, v koule či jiné hříčky. Tam zkrátka nebylo možno nalézti žádné spory, žádné krádeže, žádné melodie zvučících píšťal nebo harf, jak se dosud stávalo o posvíceních,“ píše Vavřinec z Březové ve své kronice. Stalo se tak 22. července 1419 o svátku svaté Máří Magdaleny.
Kuličkodráha a jihočeské Stonehenge
Podle historika Petra Čorneje se tady „pekla“ i vysoká politika. Právě během srocení na hoře Tábor se pražští husité domluvili s příznivci kalicha z venkova na podpoře. Odtud už byl jen krůček k defenestraci novoměstských konšelů, která odstartovala horkou fázi husitské revoluce. Jestli byl Jan Žižka někdy na Burkováku, se mi nepodařilo dohledat.
Ozdobou kopce bývala zdejší kuličkodráha, která bavila malé návštěvníky. Vedla kolem cesty z vrcholu směrem k vísce Nemějice. V létě 2026 však zmizela z povrchu zemského spolu s oplocenkou, která tvořila nosný systém atrakce. Nicméně v plánu je nová stezka s prvky umístěnými volně v řídkém porostu kolem vrcholu a součástí projektu by měly být i nové kuličkodráhy. Držíme palce, ať to dopadne.
Burkovák
|
Na milovníky tajemna a skrytých sil čeká zdejší kromlech. Kamenný kruh najdete na západním úbočí kopce: stačí z vrcholu sledovat zelenou značku. Variace na neolitické stavby tu vyrostla za pomoci Pragy V3S v roce 2010.
Nechybí informační tabule, která vysvětluje okolnosti vzniku „burkováckého Stonehenge“. Naše děti si mezi balvany s radostí zahrály na schovávanou. Nechybí ani několik laviček a ohniště pro výletníky, kteří preferují vůni pečených buřtů.
Místo nabízí i krásný výhled na poklidnou jihočeskou krajinu směrem k Píseckým horám. Prostě Brukovák alias hora Tábor je sice nenápadný, ale překvapivě bohatý turistický cíl.
Legendární Sudoměř
V jižních Čechách nesvedl Jan Žižka slavnější bitvy, než byla tato. Přitom to byl tanec na ostří nože. Podle pravidel středověkého válečnictví měl totiž trocnovský hejtman prohrát na celé čáře.
Patrně 23. března 1420 opouští houf husitů Plzeň. Na cestu se vydává 400členná skupina. Míří na východ. Plzeň už pro ně není bezpečná. Není to žádné elitní vojsko – po cestách pochodují příznivci kalicha, ženy i děti. Žižka má k dispozici devět jezdců a dvanáct vozů. Musí urazit přes sto kilometrů. Pochod zemí, kterou drásá náboženská válka.
V otevřené krajině jsou nejzranitelnější. A jejich protivníci to dobře vědí. Za pochodujícími husity se houfují pronásledovatelé. Pod praporem Bohuslava VI. ze Švamberka stíhají Žižkův houfec „železní páni“. Přidávají se johanité ze Strakonic, od Písku přijíždějí další ozbrojenci.
Dodávkou s dětmi: Vydali jsme se jihem Čech po stopách jednookého hejtmana |
Poblíž vesnice Sudoměř je vůdcům husitů jasné, že neuniknou. Past sklapla. Velitelé prchajícího houfu tenhle kout Království českého dobře znají. V rovinaté krajině rozestavují vozy na hrázi mezi dvěma rybníky. Další vozy zpevňují křídlo postavení u vypuštěného rybníka Škaredý. Je to geniální tah v zoufalé situaci. Čelí brutální převaze. Na bojišti je nejméně 700 katolických ozbrojenců, většinou jízdy. Elita proti opěšalým – pravda, pod vedením profesionálů.
Během útoku po hrázi se přesila „železných pánů“ vytrácí jako pára nad hrncem. Na úzkou cestu mezi rybníky se vedle sebe vejde sotva pár jezdců. První vlnu možná smete salva husitských zbraní. Při pokusu o obchvat vozové hradby se katoličtí bojovníci potýkají nejen s odporem husitů, ale také s blátem. Bojuje se do soumraku…
Sudoměř
|
Ze školních hodin dějepisu jsme si odnesli, že bitva u Sudoměře (25. 3. 1420) byla jednoznačným triumfem Žižky a jeho souvěrců. Ve skutečnosti to bylo „o fous“. Jeden z husitských velitelů, Břeněk Švihovský z Dolan, padl v čele svých bojovníků.
Katolíci zajali 30 husitů, jejich osud v kutnohorském zajetí si nechcete ani představovat. Nicméně Žižka a spol. bojiště uhájili. Podle dobových pravidel jsou vítězi. A Sudoměř vstupuje do historie i do legend.
Dnes je to poklidné místo v krajině plné rovinatých asfaltek a dlouhých stromořadí, ideální pro cykloturistiku. Bitvu připomíná hlavně 16 metrů vysoký pomník Jana Žižky. Monumentální dílo z žulových kvádrů vytvořil sochař Emanuel J. Kodet. Mohutné postavě nadělil palcát a poněkud zamyšlený postoj.
Většina turistů zamíří z parkoviště jen k pomníku – což je škoda. Pokud půjdete dál po modré značce či cyklostezce číslo 1072 až na konec Prostředního rybníka, potkáte hned čtyři dřevěné husitské bojovníky. Jmenují se Břeněk, Jan, Mikuláš a Viktorín. Tyto sochy vznikly z kmene dubu, který podlehl bouři z 13. července 2011. Jejich autorem je Ivan Šmilauer. Kolem čtveřice je udržovaný trávník. Jestli si někde u Sudoměře udělat piknik, tak právě tady, u téhle dřevěné partičky.
Dodávkou s dětmi
 |
