Podle sociálních sítí muzea jste nedávno získali nový exponát, kterému říkáte Ed. O jakého dinosaura se jedná?
Ed je Edmontosaurus annectens, pochází z úplného konce křídy (jde o období zhruba před 145 až 66 miliony let, křída je třetí a poslední vývojová perioda druhohor, pozn. red.). Je asi 67 nebo 66 milionů let starý a žil na úplném konci éry neptačích dinosaurů, než je vybil meteorit. Pochází ze severu americké Montany, kde leží slavné souvrství Hell Creek, přesněji tedy byl nalezen v blízkosti městečka Jordan, a tam mimo jiné žil i s proslulým tyranosaurem.
Kostry tyranosaurů na poměry masožravých dinosaurů nejsou zas tak vzácné, ale těch opravdu kvalitních je na světě asi deset.
Můžete popsat, jak se po objevení dostal z naleziště v Montaně až na předměstí Prahy?
Nepředstavujte si, že Edovu kostru jen tak vykopete ze země. To byste ji zničil. V zemi se napřed z nálezu pouze odhalí co největší část, ta se obkope takovým příkopem – dává se pozor na možné skrumáže kostí v okolí, což se okolo Eda nenašlo – a potom se kosti obalí několika vrstvami alobalu, aby vám dovnitř nic neproteklo. Následně se totiž vezme a nastříhá jutovina, která se namáčí v sádře nebo omítce, a ostatky dinosaura postupně zasádrujete do takového sarkofágu. Je to vlastně hodně podobné, jako když vám na zlomené ruce dělají gyps. Někdy se do sarkofágů přidávají dřevěné nebo železné výztuhy kvůli stabilitě a čeká se, až sádra ztvrdne. Pak se vezme krumpáč, páčidlo a celý kus horniny se ulomí, převalí, a poprvé vlastně uvidíte, co je pod kostrou. V takových sarkofázích se nález dál skladuje i během přepravy. Eda myslím převáželi ve dvanácti takových kusech.
Jak je ten edmontosaurus velký?
Má kolem devíti metrů, a to mu ještě chybí špička ocasu. Pak se tedy naložil pomocí jeřábů na kamion – u Eda k tomu nedošlo, ale někdy se musejí dinosauří fosilie převážet vojenskými helikoptérami. Ed se po převozu nalodil v New Yorku a pak se lodí vezl přes Atlantik do Brém a poté na kamionu do Francie, kde je severně od Marseille firma, jež dinosaury preparuje. Tam se z kostry omlátí sádra, vezme se něco jako zubní vrtačka a postupně a pomaličku se za neustálého prolévání lepidlem z kostí odklepává hornina. Tomuhle postupu se říká preparace a je to na přípravě exponátu nejdražší a nejdelší součást celého procesu. I když o svém nálezu už nějakou představu máte, teprve tady zjistíte, co se vám podařilo nalézt a jaké kosti půjdou zachránit – některé už mohou být erozí zcela zničené. Pak se na celou kostru vyrobí konstrukce, aby jednotlivé kosti držely pohromadě. V případě našeho Eda je to tak, že jsme ho částečně nechali v hornině, protože jeho kosti byly zvláštním způsobem zachovalé a byly velmi křehké.
Exponát
z Dinosauria Museum
Prague – ostatky
jednoho skutečného
edmontosaura, staré
hodně přes 60 milionů
let.
Líbí se mi, jak Ed ze stěny plasticky vystupuje.
Ano, to je velice tradiční muzejní prezentace, které jsme tímto vzdali i poctu. Dříve se exponáty někdy zapouštěly do kamene i proto, že jedno zvíře dávali paleontologové dohromady z několika různých jedinců, a tím si vlastně vypomáhali, muzea tyhle komponované „frankensteiny“ už dnes i přiznávají. Například v Kanadě mají neuvěřitelné množství edmontosauřích kostí, ale jen velmi málo kompletnějších koster, takže je museli v muzeu poskládat z více jedinců. Musím se pochlubit, že my v muzeu takové kompiláty nemáme, jinak ale Edova kostra byl hodně specifický případ, protože byla velice zvláštně zachovalá a je velice křehká, takže vyndávat ji úplně celou do 3D by bylo i neúměrně náročné a nákladné.
Většina pražských koster tedy pochází z Ameriky?
Ze Spojených států, protože tam je prodej fosilií legální. Tam když máte potvrzení, že dinosaurus je ze soukromého pozemku a jeho majitel o tom ví, dal k tomu písemný souhlas a vy získáte potřebná razítka od notáře – protože to je poměrně úředničina – potom už dinosaura jen normálně proclíte. Legislativy států se v tomhle různí, a třeba ze zemí Jižní Ameriky nevyvezete vůbec nic. Zajímavý přístup k tomu má Čína, která dovoluje vnitřní trh, ovšem nic se od nich nesmí vyvézt do zahraničí. Černý trh s fosiliemi sice existuje, jenže takový exponát si pak nedáte do muzea. Hlavně bych ale upozornil, že jestli někam jedete na dovolenou a najdete tam nějakou zkamenělinu, nic domů nepřevážejte. Jsou za to vysoké pokuty, někde i vězení, a hromada států to má silně nevyjasněné, takže například v Africe jste pak vydaní na milost celníkům, což není nejlepší volba.
Co návštěvníky na vašich dinosaurech zajímá nejvíc?
Všechny vždycky nejvíc zajímá Tyrannosaurus rex, kterého tady máme v životní velikosti i se slinami v tlamě, ale pouze model. Kostry tyranosaurů na poměry masožravých dinosaurů nejsou zas tak vzácné, ale těch opravdu kvalitních je na světě asi deset. Méně kvalitních už je dnes přes třicet, nicméně v reálu jich bude asi mnohem víc. Tyranosauři totiž končí většinou v soukromých sbírkách a nikde se pak nevystavují. Nedávno jsem četl odborný článek, jehož autor si povzdechl, že dnes už je v soukromých sbírkách víc tyranosaurů než v muzeích – z toho bohužel často vyplývá i to, že žádný paleontolog ty exponáty ani neviděl.
V čem podle vás spočívá hlavní přitažlivost tyranosaura?
Především je to veliký, masožravý predátor a asi největší suchozemský dravec, který kdy existoval. U těch největších jedinců se totiž bavíme až o deseti tunách váhy. Další atraktivní věc je, že hraje hlavní roli v několika filmech, což se mimochodem odráží v ceně koster i jednotlivých kostí a zubů. Kdybyste si chtěl někdy pořídit kostru nebo zub dinosaura, pak je to sice i u tyranosaura možné, ale vliv dinosauřích filmů byl tak velký, že tyranosauří zuby jsou desetkrát dražší než zuby jeho příbuzných. Přitom laik není schopen poznat, jestli zuby pocházejí opravdu z tyranosaura, nebo třeba daspletosaura.
Jaký je nejčastější věk návštěvníků vašeho muzea, které je umístěno v centru Pop Airport?
Původně se předpokládalo, že muzeum bude zhruba pro desetileté děti, které už dokážou číst, ale v posledních letech se ukazuje, že chodí především děti mladší. Je to trochu i očekáváním návštěvníků, protože si myslí, že jsme něco jako dinopark, ale DMP (Dinosauria Museum Prague) je opravdu muzeem se vším, co k tomu patří. Tady se musím zase trochu pochlubit, že naše muzeum je na počet koster největším muzeem v Evropě – máme šest dinosauřích koster a očekáváme sedmou. Pokud byste chtěl vidět něco podobného, musel byste jet až do kanadského Calgary nebo mongolského Ulánbátaru.
Nejpopulárnější z dinosaurů – Tyrannosaurus rex. V čem tkví jeho přitažlivost?
„Především je to veliký, masožravý predátor a asi největší suchozemský dravec, jaký kdy
existoval. U těch největších jedinců se totiž bavíme až o deseti tunách váhy,“ upřesňuje
paleontolog Štěpán Pícha.
Jak vycházíte mladým návštěvníkům jako paleontolog vstříc?
Vždy se snažíme komentovanou prohlídku přizpůsobit věku dětí. Když sem přijde školka, vysvětlujeme jim základní věci, jako který dinosaurus je býložravec, který masožravec a co to vlastně znamená. Jak žili, jak byli rychlí a podobně. Snažíme se, aby si z prohlídky něco málo odnesli. Navíc jsou v muzeu pro ně nachystané atrakce jako digitální omalovánky a jednoduché hry.
Všiml jsem si, že tady připomínáte i Zemanův film Cesta do pravěku…
My částečně s Muzeem Karla Zemana i spolupracujeme, takže tady máme i takovou instalaci, kde se lidé můžou v kulisách jeho pravěku fotit, pouštíme také krátký dokument o tom, jak Karel Zeman tenhle legendární snímek točil, což musím říct, že obzvlášť zahraniční návštěvníky extrémně zajímá. Jakmile totiž k nám přijde Brit nebo Američan, zná ho a je rád, že tady o něm něco také najde.
Dinosauři provozovali milostnou předehru, jen si dávali pozor na ostny |
To nejspíš souvisí i s tím, že americký režisér Steven Spielberg měl o jeho Cestě do pravěku mluvit jako o jedné ze svých inspirací pro trikové záběry v Jurském parku.
To je určitě možné, protože Zemanův film z roku 1954 byl až do Jurského parku z roku 1993 – tedy skoro čtyřicet let – trikově nejlepší film o dinosaurech. Dneska už tam některé věci neobstojí, protože v 70. letech minulého století došlo k velkému posunu vnímání dinosaurů. Což byla mimochodem velká škoda Zdeňka Buriana, protože kdyby maloval ještě v 80. letech, jsem si jist, že by videorekonstrukce podle jeho ilustrací a obrazů byly dodnes platné. V Cestě do pravěku je to vidět zejména na savcích, jako jsou mamut nebo nosorožci – ty bychom v roce 2025 udělali jen lehounce jinak, ale v podstatě jeho savci obstojí i dnes.
Od 3. července běží v kinech další pokračování Jurského světa, které se jmenuje Znovuzrození. To bude asi pro fanoušky dinosaurů svátek, ne?
Myslím, že se mají diváci na co těšit. Nechci jim nic prozrazovat, proto odpovím spíše v obecné rovině. Pokud se na film budu dívat okem diváka, pak je to akční, svižný, místy děsivý, někdy až komediální dobrodružný film se sympatickými hrdiny. Ve filmu se objevuje řada odkazů na předchozí díly, ale v rozumném množství. Film má samozřejmě i své nedostatky. Samotná zápletka je vlastně velmi naivní a při trochu hlubším zamyšlení najdete ve filmu několik nelogičností. Přesto se mi film opravdu líbil a zařadil bych ho v pomyslném žebříčku dinosauřích filmů na druhé místo po originálním Jurském parku.
Jak film hodnotíte jako paleontolog?
Okem paleontologa už je to horší film, protože trpí tím samým, co celá „Jurská série“. V zásadě se fyzické ztvárnění dinosaurů moc neliší od předchůdců se všemi jejich chybami. Mohl bych najít 100 a jednu chybu, ale je potřeba mít na paměti, že filmy z této série nejsou dokumentem o druhohorách, nýbrž filmem určeným pro pobavení širokého publika. Nebylo by úplně fér mu hnidopišsky vyčítat každý nedostatek. Pokud mě něco mrzí, pak je to podle mě zbytečné prohazování jmen některých dinosaurů a také výpomoc ve formě zmutovaných dinosaurů. Myslím, že dinosauři sami o sobě by úplně stačili, netřeba si pomáhat. V čem vidím velký posun k lepšímu a z hlediska paleontologie asi nejzáslužnější věc, co dělá nový Jurský svět oproti předchozím dílům dobře, je změna chování zvířat. Původní Jurský park zobrazoval uvěřitelné a pravděpodobné chování zvířat. Nový Jurský svět na něj v tomto navazuje.
Interaktivní expozice
v Dinosauria Museum
Prague nedaleko
pražského Letiště
Václava Havla. „Musím
se trochu pochlubit, že
naše muzeum je na počet
koster největším muzeem
v Evropě,“ pochvaluje si
paleontolog a kurátor
výstavy Štěpán Pícha.
„Máme šest dinosauřích
koster a očekáváme
sedmou. Pokud byste chtěl
vidět něco podobného,
musel byste jet až do
kanadského Calgary
nebo mongolského
Ulánbátaru.“
Vy tady kromě odkazů na Jurský park a Cestu do pravěku nabízíte virtuální realitu. Co na děti ve vašem virtuálním pravěku čeká?
Virtuální realita u nás funguje tak, že dostanete virtuální brýle, které úplně stačí, nemáte k nim ani žádnou šňůru nebo špagát, nic, co by vás svazovalo, a vyrazíte do herny. Je to samozřejmě místnost předělená přepážkami, ale vy to nevíte, protože se objevíte v druhohorní džungli, kde se kolem odehrává určitý příběh.
Když z vašeho muzea a filmů víme, co žilo v druhohorách za predátory, může ten příběh být i infarktový, ne?
Úplně děsivé to není naschvál, ale napětí tam určitě je. Hru nám dělala česká firma DIVR Labs, jež se na virtuální hry specializuje, a myslím, že dinosauři jsou jejich majstrštyk. Samozřejmě je potřeba to brát jako hru, zase to není žádná paleontologická simulace. Zážitek je to nicméně intenzivní. Není to tak, že si občas na něco sáhnete, tady se to reálně hraje.
Kolik tady průměrná rodina stráví času a jakou jeho část na virtuální realitě?
Samotná hra trvá pětadvacet minut, plus je k tomu nějaká příprava, takže celkem zabere 35 až 40 minut. Vy přijdete, odložíte si, protože se přitom i fyzicky hýbáte a taky trochu zapotíte. Nemusíte sice běhat, ale pohybujete se intenzivně. Muzeum je časově opravdu hodně individuální. Samozřejmě někteří lidé dokážou expozice proběhnout za dvacet minut, ale to se u ničeho nezastaví, nic si nepřečtou. Pokud se budou trochu více zajímat, pak je prohlídka cca na dvě hodiny. Pokud se budete zajímat detailně, natáhne se návštěva na čtyři hodiny. Pokud se tedy bavíme o dinosauří sekci. Pokud k tomu přidáme ještě minerály, čas se ještě natáhne. V mineralogické části Geosvět totiž vystavujeme asi šest tisíc exponátů.
Jak jsem radil Zdeňku Burianovi. O úctu nestál, říká malířův poslední žijící kolega |
A co na nich mají návštěvníci nejradši?
V té sbírce si uvědomíte, jak neuvěřitelné je, co všechno dokáže příroda vytvořit. Dneska je popsáno 5 800 minerálů, ale těch běžnějších je asi 300, a my z nich v muzeu máme jenom kolem stovky. Tím, jak příroda nic nedělá dokonale, jsou ale pokaždé jinak zabarvené, až je to neuvěřitelné. Zrovna předevčírem mi tady žáci tvrdili, že to nemůže být přírodní, že to musí být plastové. Je to nepřeberné a vizuálně velice vděčné množství tvarů, lesků, anebo naopak matů. I proto se celosvětově mnohem víc lidí sběratelsky věnuje spíš minerálům než fosiliím. Jsou řekněme univerzálně líbivější, protože na minerály můžete být úplný laik. Půlmetrový krystal křemene s dokonalou špičkou se líbí prostě všem. Zatímco kostra, i když krásná, vyžaduje trochu větší zájem, aby ji návštěvník ocenil.
Čím si podle vás dinosauři už několikátou generaci udržují takovou pozornost?
Podle mě jsou vizuálně tak neuvěřitelní, že děti musí fascinovat, že někdy něco takového doopravdy žilo. A samozřejmě jestli existuje něco, co se vzhledem blíží pohádkovému drakovi, jsou to rozhodně dinosauři. Ostatně paleontologické nálezy určitě příběhům o dracích pomohly, třebaže nalezené kosti, jež podobné příběhy inspirovaly, nutně nemusely patřit dinosaurům. Dinosaurus je zkrátka zvíře, které jako by vypadlo z dětských fantazií, ale my víme, že žilo. A jak už jsem říkal s tyranosaurem, je především obrovské, a ta velikost hraje pro děcka velkou roli. Když jim ukazujeme opeřeného dinosaura, jenž je naprosto unikátní a je to takový malý svatý grál paleontologie, děti to ani moc nezajímá, jelikož ten dinosaurus je malý a slepice má přece taky peří. Dnes se dokonce u dětí mluví o takzvaném „dinosauřím období“ mezi čtvrtým a šestým rokem, kdy dinosauři fascinují univerzálně holčičky i chlapečky.
Máte vy osobně tady nějakého nejoblíbenějšího dinosaura?
Já mám nejradši našeho triceratopse, a to z toho důvodu, že je pokousaný od tyranosaura.
Jak se to na kostře pozná?
Kousance na kostech ze souvrství Hell Creek jsou poměrně běžné. Je to dané tím, že tyranosauři měli velkou sílu skusu a běžně kousali do kostí. Náš triceratops má poškozený kostěný límec. Na horní straně límce je jasně patrné poškození ve tvaru písmene „U“. To by nebylo zas tak výjimečné, ale náš jedinec je unikátní v tom, že zranění je zahojené. To tedy znamená, že přežil útok tyranosaura. Na světě víme už jen o jedné další kosti triceratopse, která je pokousaná a zahojená. To, že útok provedl tyranosaurus, zase víme podle tvaru zranění. Tyranosauři jsou jediní velcí draví dinosauři, kteří mají čelisti do U. Ostatní mají čelisti do V. Další věcí je, že v prostředí, kde žili triceratopsové, se z velkých dravců vyskytují jen tyranosauři.
Scarlett Johanssonová zažije dinosauří Znovuzrození. Jurský svět je plný mutantů |
Děti si u vás také můžou vyzkoušet, jaké to je, být paleontologem. Co to obnáší?
To je taková digitální hříčka, máme v muzeu čtyři stanice: na jedničce vám to předvede, jak vznikají fosilie, zároveň se vám vytiskne kartička, kterou pak načítáte na dalších stanicích, na stanici dva se dozvíte, kde se fosilie nacházejí, a hlavní hříčka vás čeká na třetí stanici, kde si ze získaných informací naplánujete výkop a rozhodujete se, kdy, kolik budete potřebovat lidí, aut na odvoz a podobně. A když jste úspěšní, na stanici číslo čtyři se vám složí celá kostra se spoustou dalších faktů a tu kartičku s QR kódem si odnesete domů a doma si to můžete oživit mobilem. Ty nálezy se vždycky týkají našich zvířat, konkrétně tedy allosaura, diplodoka, mosasaura a triceratopse.
Je ten diplodokus vodní dinosaurus?
Kdepak, diplodokus nemohl ve vodě trávit moc času, protože by se udusil. Ne ovšem kvůli tomu, že by se nalokal s hlavou pod vodou, nýbrž kvůli jednoduché fyzice. Bylo propočítáno, že diplodokus má tak velký povrch těla, že jakmile by se jeho nohy nedotýkaly dna a on by splýval, okolní voda by vyvinula na jeho hrudník tak velký tlak, že by se ani nedokázal nadechnout. Tihle dinosauři se vlastně topí i s hlavou nad vodou. Samozřejmě řeky brodili, jak to vidíme i v Cestě do pravěku, ale že by se dlouhokrcí dinosauři (sauropodi, pozn. red.) vznášeli, to tedy ne. Na druhou stranu u většiny menších druhů dinosaurů předpokládáme, že byli relativně dobrými plavci. Mají k tomu několik předpokladů. Mají v sobě dost vzduchu, takže se vznášeli podobně jako bójky, a mají silné zadní nohy, jež jim umožnovaly efektivně plavat.
Viděl jsem film Noc v muzeu, ale netušil jsem, že i tady ji člověk může strávit s dinosaury. Jak to u vás s přespáním chodí?
Buď noci v muzeu děláme pro organizované skupiny, a tam jsme asi schopní najít shodu na termínu, nebo pak pro veřejnost vypisujeme mimo zimu termíny zhruba jednou za měsíc. Součástí toho přespání je komentovaná prohlídka a večeře, promítání už zmiňované Cesty do pravěku a také v muzeu necháváme přes noc zajímavé nasvícení, které tvoří projekce simulující prostředí vystavovaných zvířat, a má to docela dramatický efekt. Jinak si přinesete vlastní spacák, nocležit v muzeu můžete, kde si vyberete, a od nás vyfasujete i lehátko. Po přespání ještě dostanete snídani a můžete tady ráno zůstat, jak dlouho chcete.
Snímek je ze zbrusu nového pokračování Jurského světa, které se jmenuje Znovuzrození a právě přišlo do kin. „Film se mi opravdu líbil a zařadil bych ho v pomyslném žebříčku dinosauřích filmů na druhé místo po originálním Jurském parku,“ chválí Štěpán Pícha.
Taky jsem slyšel, že tady pořádáte oslavy narozenin?
Ano, tady je to podobné v tom, že k té oslavě zase máte komentovanou prohlídku a virtuální realitu, individuálně se dá přizpůsobit vyzdobení balonky a podobně. Zajímavé však je, že jsme to původně plánovali pro děti, ale spíš nám sem chodí slavit dospělí, většinou třicátníci.
Jak jste se k téhle práci dostal?
Vlastně úplně náhodou. Byl jsem ve správný čas na správném místě. Když DMP vznikalo, lidé odpovědní za projekt sháněli paleontologa. Vyrazili proto na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde jsem v té době pracoval. Slovo dalo slovo, a začal jsem se vznikajícím DMP externě spolupracovat. Nakonec se naše spolupráce prohloubila, a když se muzeum otevřelo, nastoupil jsem do něj.
Na začátku jste naznačoval, že do Dinosaurie brzy přibude sedmá autentická kostra dinosaura. O jakého dinosaura půjde tentokrát?
Bude se jednat o 7 metrů dlouhého a asi tunu vážícího tenontosaura. Tento až 115 milionů let starý dinosaurus je evolučně zajímavý. Jedná se o předchůdce extrémně úspěšné skupiny dinosaurů zvaných hadrosauři. Poznávacím znakem tenontosaurů je jejich velice dlouhý ocas, který tvoří 60 až 70 procent délky těla. V Evropě můžete tenontosaura vidět jen v muzeu v Manchesteru. Náš jedinec má skvěle zachovalé končetiny včetně většiny prstů a drápů, což je velmi vzácné. Protože jsme chtěli, aby návštěvníci mohli končetiny obdivovat, vymysleli jsme dramatickou prezentaci, kde bude tenontosaurus plavat a končetiny budou velmi dobře viditelné.
Článek vznikl pro časopis Téma.
