Je otázka, která varianta je pro putování kolem řeky hezčí. Jaksi automaticky se nabízí varianta živé, přírodní řeky, která teče, šumí a meandruje. Po mé poslední návštěvě si však nejsem jistý, protože břehy Dalešické přehrady nabízejí velkolepé a vzdušné skalní vyhlídky, pozoruhodné trampské památníky a také nemalé dávky dobrodružství. To však musíte opustit značené turistické trasy a vydat se do obtížně schůdného terénu na hranách a srázech zatopeného jihlavského údolí.
Největší koncentrace krajinných krás u Dalešické přehrady se nalézá bezesporu v okolí Kozlovských skal a hradu Kozlova. Pokud nechcete tato místa minout nebo kvůli nedostatku času vynechat, začněte právě tady.
Dalešická přehrada z Kozlovských skal
Východiskem je obec Kozlany, odkud vede několik variant přístupových cest směrem ke Kozlovským skalám zdobící hranu údolí nad Jihlavou. Kousek od nich prochází po náhorní plošině zelená turistická značka s informační tabulí o hradě Kozlově, cestu k němu si však už musíte najít sami.
Dolů přes Kozlovské skály
Podle mapy se zřícenina hradu Kozlov nachází na ostrově uprostřed přehrady. Skutečnost je však trochu jiná. Hladina Dalešické přehrady v důsledku činnosti přečerpávací elektrárny značně kolísá (přehrada se periodicky podle energetických potřeb vypouští a napouští), takže při nižším stavu se ostrov s hradem vynořuje a na Kozlov se otevírá cesta suchou nohou po někdejším skalním hřebínku zaškrceného meandru.
Aby se však k němu člověk dostal, musí se spustit Kozlovskými skalami dolů až k hladině přehrady. Přestože jsem tuto cestu již kdysi absolvoval, letos v březnu se mi moc nedařilo a správný směr jsem našel až napočtvrté. Žádné značky sem už nevedou a různých chodníčků je tu mnoho.
Průhled na hrad Kozlov z vyhlídky pod chatami v Kozlanech
Přechod vynořené skalní šíje mezi „pevninou“ a ostrovem taky není žádný med. Skála je sice pevná a členitá s mnoha stupy, nicméně některé vertikální úseky, kde je třeba dbát hlavních zásad horolezecké techniky, mohou činit problémy a třeba i odradit od dalšího postupu. Bez dobré obuvi a základních znalostí pohybu ve skalním terénu nelze tuto cestu doporučit. Proto je dobré s náročnějším terénem dopředu počítat a připravit se na něj.
Suchou nohou na Kozlov
Po překonání skalní šíje je pak už výstup na hrad na vrcholu kopce (ostrova) otázkou jenom několika minut. Základ hradu Kozlov tvořila mohutná čtyřboká věž, z níž se dochovala malá torza několika zdí. Byl to malý hrádek založený patrně v polovině 14. století na území třebíčského kláštera jako protiváha k nedalekému pravobřežnímu šlechtickému hradu Holoubku. Podobně vznikly v blízkém okolí další dvojice hradů: na řece Jihlavě Kokštejn a Čalonice, na řece Oslavě Nový hrad a Lamberk. Většinou všechny postihl stejný osud – v 15. století po husitských válkách se jich zmocnili různí dobrodruhové a loupeživí rytíři, a tak byly tyto hrádky z rozhodnutí stavovského sněmu vykoupeny a zbořeny.
Více než nepatrné zbytky zdiva zaujmou na Kozlově skaliska, na nichž byl hrad vystavěn. Zvláště směrem na sever padají skály téměř kolmo dolů několik desítek metrů až do vody. Jedná se o světlou gföhlskou rulu, která obdržela svoje jméno podle městečka v Rakousku, avšak podílí se také na geologické stavbě velké oblasti na západní Moravě a také tvoří převážnou většinu skal a vyhlídek trčících ze svahů nad přehradou.
Výhled do údolí z Kozlova
I hrad Kozlov je jedna velká skalní vyhlídka, ze které se otevírá pohled na protáhlé jezero a zatopené údolí. Člověka napadá otázka, kdy to tu bylo hezčí – před zatopením nebo dnes? Odpověď není jednoznačná, ale dnešní představě pustiny mimo civilizaci tady v podstatě nic nechybí. Velkolepost přírody navíc umocňuje obrovská masa vody lemovaná příkrými srázy se souvislým lesním porostem.
Maxův kříž
Z Kozlova vede jediná cesta zpátky opět přes vynořenou skalní šíji vzhůru na Kozlovské skály. Technicky náročný terén je tentokrát přívětivější, jelikož druhé, opakované zdolávání a navíc směrem nahoru bývá vždycky jednodušší.
Z vrcholové hrany Kozlovských skal se rozbíhá do různých směrů několik vyšlapaných chodníčků a cestiček. Pokud se vydáte úbočím údolního svahu směrem k severu, zakrátko narazíte na Maxův kříž – pietní místo (převážně) brněnských trampů. Údolí řeky Jihlavy, kterou si familiárně přejmenovali na Jihlavku, byla pro ně od dob první republiky až do napuštění Dalešické přehrady v 70. letech zemí zaslíbenou.
Maxův kříž
U Maxova kříže se trampové jednou za rok koncem zimy pravidelně scházejí a vzpomínají na své staré kamarády, kteří již odešli na svůj věčný vandr. Každý z nich má na skále pod křížem svou pamětní tabulku se základními informacemi – jméno (přezdívka), letopočty narození a úmrtí, příslušnost k trampské osadě, případně nějaké motto. Mě například zaujal tramp Usman, který má na destičce napsáno: chtěl jsem umřít v botách.
Maxův kříž je pietní místo, které není určené k táboření. Návštěvníci by měli respektovat rovněž skutečnost, že v ohništi se rozdělává oheň pouze jednou v roce, a to jen slavnostní, při již zmíněném vzpomínkovém setkání.
Přes skalní vyhlídky shora i zdola
Na Jihlavku nejezdili jenom trampové z Brna, ale hojně také z opačné strany od Třebíče. Jejich pietní a památné místo se nachází u skály Halířka, vzdálené zhruba šest kilometrů od Maxova kříže proti proudu řeky na stejném, tedy levém břehu přehrady. Nejrychlejší a nejpohodlnější přesun mezi oběma místy zajišťuje zelená značka do Koněšína a pak neznačené polní a lesní cesty na náhorní planině nad hlubokým údolím Jihlavy.
Mnohem náročnější a taky dobrodružnější je putování po údolních srázech nad kroutícími se vodami přehrady, kde mapy.cz udávají několik dalších skalních vyhlídek. Terén je zde však velmi neschůdný, přestože o vyšlapané chodníčky není nouze. Jsou to však cestičky vydupané lesní zvěří, takže se docela reálně může stát, že nějaké stádečko potkáte či spíše vyplašíte. Já jsem měl počátkem března štěstí na stádo divočáků tvořené dvěma dospělci a asi patnácti podsvinčaty. Tryskem utekli, než jsem se stačil polekat a bát. Mnohem horší však byl na mnoha místech neprůchodný lesní terén zatarasený polomy a vývraty v důsledku kůrovcové kalamity.
Nakonec se ukázalo jako nejrozumnější oba druhy putování kolem přehrady střídat: chvíli po neschůdném úbočí od skály ke skále, pak výstup na náhorní planinu a po ní odpočinkovým terénem nad další skálu. Díky intenzivní spolupráci s mapou v mobilu (bez ní by to nešlo) jsem skálu Halířku celkem bez problémů našel.
Halířova skála
Halířka je monumentální skalní útvar vypínající se nad Dalešickou přehradou. Pojmenovaná je údajně podle chudého domkaře Josefa Halíře z Třebenic, kterému se při chytání ryb zasekla ruka ve skalní spáře a on se utopil.
Skalní vyhlídka Halířka
Halířka je zároveň mladší trampskou pietní obdobou Maxovy skály s historií psanou od roku 1989. Kromě skály poseté pamětními tabulkami převážně třebíčských trampů je zde rovněž malý přírodní amfiteátr s ohništěm, třemi totemy a stožárem na vlajku. V něm se konají pravidelná setkání pamětníků na „dobu, kdy kamarádství, věrnost a čest nebyla jen prázdná slova, jak je tomu u mnohých lidí dnes...“, jak se uvádí na tabulce na skále.
Dalšími symboly Halířky jsou kamenná mohyla navršená z donesených kamenů (podobá se mohyle Inču-čuny a Nšo-či pod Nugget-tsilem) a hlavně upravená skalní vyhlídka s dřevěnou lavičkou, z níž se rozhodně nechce vstávat. Výhled na Stříbrnou řeku, jak tady trampové Jihlavce říkali (bohužel dost nešťastně, jelikož jako Stříbrnou řeku označují východočeští trampové i Chrudimku), je doslova úžasný.
Přestože ani mně se nechtělo z lavičky na hrotu skály zvedat, podařilo se mi dojít ještě horem přes pole na Kozí skálu a potom k ještě zamrzlému vodopádu na Klíčku, kde vzdutí Dalešické přehrady končí.
