V jeho podání jsou lesy mezi Kroměříží a Uherským Hradištěm tajemné, jakoby ukrývající nějakou naději. Nejpůsobivější kompozice vznikají samozřejmě po ránu, kdy je hra světla nejvýraznější.
„Když je nad ránem vlhko, anebo po vydatném dešti, vykouzlí ranní slunce tyto nádherné paprsky. Jsou to neopakovatelné okamžiky, které trvají pouze několik minut,“ popisuje svou fotku Když ti slunce svítí na cestu. Tajuplná atmosféra a hra světel a stínů jsou pro Chřibské lesy typické. A ponořené do mlhy dokážou zdejší lesy pomyslně přesunout člověka v čase.
„V atmosféře ticha můžete cítit esenci důležitosti těchto míst pro naše předky. Naši slovanští příbuzní obývali tato místa dávno před příchodem cizinců z Byzancie. Svatost těchto lesů je stále přítomná a promlouvá k otevřenému člověku,“ dodává Sedlář. Svým snímkům se snaží přidat co nejvíce ze svého pocitu, takže promlouvají spíš k srdci než očím.
Tajuplná nálada Chřibských lesů podle něj nejlépe prostoupí člověka v naprostém tichu. A nejlépe promlouvá kouzlo podzimu a jeho barevnosti v těch částech, kde se podařilo udržet původní bukové lesy.
Ty nejhezčí fotografie, které má z Bílých a Středomoravských Karpat a slovenských hor, se Janek Sedlář chystá uspořádat do knížky. Přivedlo ho k tomu neštěstí, které postihlo jeho rodinu. „Vyhořeli jsme. Přišel jsem o počítač a skoro i o celý archiv,“ říká. S pomocí crowdfundingu chce vydat knihu a zároveň získat i část peněz na nákup nové výbavy, která ho živí.
Požár se rozhořel od kamen, která i po revizi od kominíka bouchla a zapálila sedačku stojící kousek od nich. Celý byt zamořil hustý kouř, který nakonec plameny udusil. Ve stejném pokoji měl fotograf svou pracovnu, takže přišel o grafický tablet, disk i monitor. Fotoaparát a objektivy zachránilo jen štěstí - Janek Sedlář byl v té době fotit venku a měl je s sebou.
