Bylo sychravo, když jsem vyrazil ze Šluknova přes louky do lesů po žluté směrem na severovýchod. Míjím zaniklou obec Fösterei, ale je to jen taková „předehra“. Po levé ruce přibývá pohraničních kamenů a tabulí a pak přijde jedno hodně zvláštní místo – tedy při pohledu na mapu. Jako by tam Česká republika nelogicky zabrala kus Německa.
Není to žádná náhoda, dříve v tom místě existovala docela velká obec Fukov (německy Fugau), která se vylidnila a fakticky zanikla po odsunu Němců v roce 1945. Byla nejsevernější v Československu. Její zbytek byl odstřelen v roce 1960.
 |
„Jazýček“ je asi dva kilometry dlouhý a vede tam neznačená cesta. Vrátit se musíte ve svých stopách. Čekal jsem, že to bude neproniknutelné křoví, ale je to kout dalekých výhledů do Německa se zvlněnými poli a lesíky. Z Fukova zbyla jen vodárna, kterou jsem po cestě minul, a hřbitov.
Aby bylo jasno, nebyla to žádná temná samota z filmů o werwolfech, ale obec s více než 700 obyvateli. Dnes jsou v terénu vyznačena tabulkami i místa, kde stály některé domy. Místo, kde býval Fukov, dodnes protíná německá železniční trať, která vede přes Česko, ale nemá tu žádnou stanici. Na obzoru už vidím německé obce Taubenheim a Oppach. Ještě pár kroků a došel bych ke Sprévě, která tu protéká českým územím. Řeka, která pak teče Berlínem, teče i u nás, věděli jste to?
Je to fakt zvláštní místo. Třeba je tam moderní německý dům (k Fukovu fakticky nepatří) u cesty, která už je v Česku. U plotu na zápraží jsou hraniční kameny.
Velká informační tabule s rozmístěním jednotlivých staveb v centru bývalého Fukova
Fukov měl i jednoho slavného rodáka, kterého jsem tedy znal i předtím – Rudolfa Kauschku, největší horolezeckou legendu Jizerských hor, který tam uskutečnil mnoho prvovýstupů, a dnes je v Jizerkách i skála Kauschkova věž. Napsal i knihu Wandern und Klettern (Putování a lezení).
Zájem o Fukov se vrátil díky německým pamětníkům kolem roku 2000. Místo bylo pietně upraveno, konaly se tam mše. Napadá mě tu ještě jedna věc – borci, kteří chodí důsledně po českých hranicích, jako známý fotograf Jan Hocek, kolem Fukova musejí udělat opravdu bizarní kličku.
Až na sevééér
Když už jsme ve Šluknovském výběžku, stálo by za to navštívit i skutečný nejsevernější bod Česka. Fukov to totiž není. Je třeba se ze Šluknova vrátit asi deset kilometrů na západ.
Zámek ve Šluknově je přístupný turistům. Takzvaný Prvorepublikový okruh je věnován poslednímu majiteli panství Ervínovi Nostitz-Rineckovi.
Nikdy jsem nebyl ani v jednom ze čtyř nejkrajnějších bodů Česka, ale z mapy jsem pochopil, že jsou všechny poctivě označené nějakým pamětním kamenem a vede k nim značená stezka.
Za tím nejsevernějším se musí do totální divočiny a krajiny takzvaných podstávkových sudetských chalup. V hlavě mi zní hit české rockové kapely Priessnitz Sny s refrénem „Třeba na sevééér“, když putuji mezi poli a rezavými kříži.
Současná nejsevernější vesnice Česka se stylově jmenuje Severní, a je v ní dokonce nejsevernější knihobudka na půjčování knih nebo takzvaná Soudní lípa, která je nejstarším stromem Děčínska.
Hrubě otesaný balvan s deskou označuje nejsevernější bod Česka.
Ze Severní jsem šel ještě severněji po cyklostezce a pak podél hranice. Nejsevernější bod republiky označuje několik metrů vysoký neotesaný balvan s pamětní deskou, která obsahuje přesné zeměpisné souřadnice. Balvan byl vztyčen před necelými deseti roky, do té doby se turisté museli orientovat jen podle přesného čísla hraničního patníku. Má tu být někde i „vrcholová knížka“, ale tu jsem nenašel. Informační text na vedlejší tabuli vysvětluje, že toto byl i nejsevernější bod Rakouska-Uherska, které na jihu sahalo až k moři.
Pointa a překvapení? Stopy ve sněhu, ale třeba i informační tabule (německý text nahoře) nasvědčují tomu, že sem chodí víc Němců než Čechů.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
