Klíčová informace, a pro mnohé nejspíš i šok, hned na začátek: Karviná, ve které začíná románová trilogie Šikmý kostel, není současné statutární město Karviná, ale stará Karviná, která ležela o kus dál a musela ustoupit po druhé světové válce dolování. Karviná se totiž stěhovala podobně jako severočeský Most, i když v Mostě to proběhlo mnohem rychleji. „Novou Karvinou“ se stal několik kilometrů vzdálený Fryštát.
Do dneška se ze staré Karviné dochoval právě jen ten šikmý kostel svatého Petra z Alkantary plus základy některých domů, komín, hřbitov a některé nadzemní budovy dolů s těžními věžemi. Kostel dnes stojí na louce mezi křovinami vedle rybníka.
Na Boží niti
Uvnitř se fakt některým lidem může motat hlava a méně častěji se někomu udělá špatně a musí na chvíli ven. Prý tu jednou i nevěsta musela na chvíli přerušit obřad. Karvinský šikmý kostel je totiž pochopitelně šikmý i uvnitř a mozek má tendenci vyrovnávat. Jenže vyrovnat to úplně nejde. Takže mám pocit, že podlaha je šikmá na opačnou stranu a že lustry visí šikmo. I já jsem tam měl lehce nejistý pocit, a to paradoxně až ve chvíli, když mi Tomáš Hejda ze zdejší farnosti s paní Lednickou o tomto riziku pověděli.
 |
Vzápětí vybíhá Tomáš Hejda, který se o zdejší kostel stará, ze sakristie s vodováhou. Tu má pro tuto ukázku vždy připravenou. Pokládá ji na podlahu kostela a ukazuje, že je opravdu rovná.
Je to poměrně známá historie, že kostel svatého Petra z Alkantary poklesl v důsledku dolování o 37 metrů, protože původně stál na kopci a vypadal malebně jako kostelíky z Ladových obrázků. Klesal samozřejmě postupně, ne že by se najednou zřítil. A klesá dodnes. Dokonce se uvádí aktualizovaný údaj, že už je to 40 metrů. „Bývalý farář Ernest Dostál říkal, že Pánbůh ten kostel drží na nitkách,“ vypráví Lednická. Dostál zdejší kostel zachránil. Podařilo se mu zabránit demolici a vyjednat statické zajištění.
Karvinský šikmý kostel se stal turistickou atrakcí.
Kostel tedy stojí. Dnes na odbočení z hlavní silnice láká trochu lacině pouťová informační cedule s nápisem „česká Pisa“.
„Původně to byl kostel svatého Martina, ale těch bylo v okolí hodně, tak dostal nové jméno. Svatý Petr z Alkantary byl patronem nočních hlídačů a náš kostel je také teď takovým osamělým hlídačem v krajině,“ vypráví Hejda.
V kostele se dnes konají pravidelně mše a trochu z nostalgie sem chodí pamětníci staré Karviné i jejich potomci, kteří ji znají z vyprávění. Pro turisty je svatý Petr otevřený s průvodcem o víkendu v rámci akce Otevřené chrámy.
Ulice v lese
Na svah asi 50 metrů nad kostel umístila Lednická ve svém románu domek Matuzskových, tedy jedněch z hlavních hrdinů. Procházíme přilehlých lesem, kde jsou mezi stromy trochu zvláštně pověšené uliční tabulky. Ulice Slezská, ulice U závodní nemocnice. Tam, kde je uprostřed menších stromů „utopená“ vzrostlá alej kaštanů, se dá tušit bývalá městská třída.
U silnice stojí i starý dřevěný kříž, jako další pozůstatek Karviné, a pak zvláštní betonové bunkry pro jednoho vojáka, z doby Říše za druhé světové války. O kus dál tráva a keře pomalu pohlcují základy budovy se sklepem.
Bývalý důl Gabriela ve staré Karviné
Pozůstatek vojenského bunkru pro jednoho vojáka v bývalé Karviné, dnes se nachází v lese.
Stará Karviná byla dvacetitisícovým městem. „Kdybyste ho chtěl obejít, trvalo by to celý den,“ říká spisovatelka Karin Lednická. Dnes je to les.
Přicházíme k bývalému dolu Gabriela, krásné cihlové budově se dvěma těžními věžemi, kde by klidně mohl vzniknout nějaké muzeum. Dnes je v sousedství střelnice, ze které se pořád ozývaly rány, takže není moc radno se v okolí potloukat. Dojít po cestě ke Gabriele je ještě bezpečné.
Kostel na vršku
Když hrdina knihy Šikmý kostel Hanes Pospíšil přichází na Karvinsko, první co ho zaujme, je výrazný kostel na kopci. Je to kostel Narození Panny Marie v sousedním městě Orlová. Novogotickému kostelu se kvůli jeho dvěma věžím přezdívá „slezské Hradčany“. „Orlová je se starou Karvinou spojená mnohem víc než nová Karviná,“ vysvětluje Karin Lednická.
Malá odbočka: před několika lety se objevil sociologický výzkum neboli anketa o tom, ve kterém městě v Česku se žije nejlíp a kde nejhůř. Vyhrály Říčany, poslední byla Orlová. Byl jsem na reportáži v obou městech a v Orlové, kde jsem čekal jen paneláky, mi místní hrdě ukázali i torzo historického centra s náměstím, starou radnicí a právě tím kostelem. Užasl jsem tehdy jako ten Hanes Pospíšil.
Pohled do hlavní lodi kostela Narození Panny Marie v Orlové
Spisovatelka Karin Lednická před kostelem v Orlové. Právě ten zaujme jako první jejího hrdinu Hanese Pospíšila po příchodu na Karvinsko.
Dnes jsem v Orlové podruhé. U kostela nás vítá místní kněz Rafal Józef Wala, který nám ukazuje mimo jiné i jednu zajímavost v sakristii, kam se běžný návštěvník nedostane. Visí tam obraz tohoto kostela, jak vypadal před přestavbou v roce 1906. Takto vypadal i v době, kdy začíná kniha Šikmý kostel a pro Lednickou představoval inspiraci.
V kostele je ale i nádherná vyřezávaná křížová cesta a když se s námi Wala loučí (mimo jiné na sebe prozrazuje, že je příznivcem hororů, což mě u faráře překvapilo), ještě nám ukazuje betonovou těžní věž dolu Žofie, viditelnou z kostelního návrší. Právě na Žofii se natáčel populární televizní film „Dukla 61“ z roku 2018. Pojednává o největším důlním neštěstí druhé poloviny 20. století.
Věčný plamen
Literární hrdina Hanes Pospíšil přímo ke kostelu první den nešel. Šel rovnou do hornické hospody „harendy“ a pak ho chlapi dotáhli nocovat do kolonie „Mühsam“ v Orlové, vedle stejnojmenné těžní jámy. Místní si to upravili do podoby Mizau, nicméně německé slovo znamená něco jako „obtížná“.
Jdeme po Hanesových stopách nejdřív přes zámecký park za kostelem. Doprovází nás starosta města Miroslav Chlubna. A zase je na řadě „test představivosti“ aneb představte si dávno zbořený zámek Orlová tam, kde je dnes jen trávník a keře. Totéž platí o kolonii Mühsam asi o půl kilometru dál, ačkoli tam je alespoň oplocený vývod důlních plynů na místě zakryté původní důlní jámy.
Místo, kde stála hornická kolonie Mizau v Orlové. V pozadí vidíte evangelický kostel.
V Orlové jsou o něco dál než ve staré Karviné a už tam mají informační tabule s QR kódem, které tvoří dohromady naučnou stezku Zapomenutá Orlová.„Plánujeme vybudovat i malé muzeum ve vstupní hale radnice,“ říká starosta Chlubna.
Jedno zastavení naučné stezky se jmenuje „Věčný oheň“. Nešlo o žádnou pietu, ale originální nápad, jak zbavit doly výbušného plynu. Prostě ho zapálili a nechali vyhořet. Metan byl sveden do jakéhosi kiosku v centru meziválečné Orlové, nad nímž čněl „komín“ a šlehal z něj nepřetržitě plamen. Není divu, že se kiosek stal vyhlášenou atrakcí.
S Karin Lednickou jsem měl během naše výletu příležitost diskutovat i o ohlasu jejích knih. Zajímalo mě, na co se jí čtenáři nejčastěji ptají na besedách ohledně dějiště Šikmého kostela. „Často se ptají, co s tím regionem bude dál,“ odpovídá bez rozmyšlení Lednická. Dobrá otázka!
