Usmívá se tam vyřezaný pán v obleku a s ulízanou ofinou jak z první republiky, panička s psíkem i blonďák s „osmdesátkovým“ výrazem Borise Beckera, a samozřejmě i další „typové“.
Penzion Rejvíz ve stejnojmenné vesnici v Jeseníkách se proslavil vyřezávanými židlemi s tvářemi štamgastů. Na unikátní nápad vyřezávat obličeje sousedů do dřeva přišel v roce 1910 člen rodiny zdejších hospodských Alfréd Brauner. Po desítkách let se dochovala jen část cenného souboru osmdesáti židlí.
V roce 2001 na dávnou tradici navázali noví porevoluční majitelé a vznikl druhý, moderní soubor s tvářemi současných návštěvníků, který se rozrostl už na čtyřicet židlí. Na první pohled se oba liší.
Vyřezání židle se svou podobiznou měl klient možnost si zaplatit a pak si mohl na „svou“ židli přednostně kdykoli sednout.
Tradici vyřezávání štamgastských židlí založil na Rejvízu restauratér Brauner počátkem 20. století.
Ty původní židle-tváře, z nichž část zůstala ve slavnostním salonku obloženém dřevem, jsou spíš bodrými karikaturami. Takoví Švejkové a Trautenberkové od pohledu. Nové tváře jsou realističtější a máte pocit, že se na vás upřeně dívají. Praxe byla taková, že každý host si „svoji“ židli musel zaplatit, ale pak měl zase právo si na ni kdykoli sednout. Takové permanentní vyřezané reservé.
Četl jsem na serveru Turistika.cz, že pořízení židle stálo (ještě kolem roku 2020) osm tisíc korun, ale jejich výroba už byla pozastavena.
Bohatá louka
Prvně jsem přišel na Rejvíz před deseti roky a přespal tam. Byl večer, seděl jsem opřený zády o opěradlo s obličejem slečny a jedl borůvkové knedlíky (ty jsou zdejší tradiční pochoutkou). Vzápětí dorazil šedovlasý chlapík odvedle se psem Hugem (jak na něj volal) na pivo. Připomínal mi tam jednu židli.
Rejvíz v nadmořské výšce 780 metrů je nejvýš položenou obcí ve Slezsku. Ale chlubí se jinou architekturou. Na rozdíl od Jizerky, která se skládá z „pruhovaných“ roubenek, domy na Rejvízu vypadají s vyřezávanými ornamenty jak někde v Alpách.
Další rozdíl – Jizerka je rozptýlená na louce, Rejvíz převážně seřazený podél silnice. Na Rejvízu máte větší pocit civilizace. Je průjezdný, zatímco Jizerka je „slepá ulice“. Ale jinak se dají srovnat.
Zvláštní jméno Rejvíz mi sice vždycky připomene slovo rybíz, ale ono to pochází z němekého Reichwiesen – bohaté louky.
Jezerní pastýř Gill
Penzion Rejvíz s hlavami na židlích nesl dřív trochu zvláštní jméno „U Jezerního pastýře“. Odkazuje k nedalekému Velkému mechovému jezírku, vzdálenému dva kilometry. Cesta k mechovému jezírku je upravená po dřevěném haťovém chodníku a vypadala stejně už v devatenáctém století. Před touto přírodní zajímavostí dokonce mají pokladnu v dřevěné brance. Vstupné je jednak lidové (asi třicet korun) a pokladna byla stejně v zimě, když jsem tam teď dorazil, zavřená.
Dívám se na informační tabuli, jak by rašeliniště vypadalo v létě. Jen na okamžik zapochybuji a zalituji, že jsem sem šel v nejchladnější době roku. Pak se zaraduji, že jsem tu zažil téměř atmosféru Skandinávie nebo Sibiře. Panuje tady až meditativní klid.
Někdy se do českých strašidelných pověstí přimotají bytosti, které do nich kulturně vůbec nepatří. Kdysi prý v místě Starého Rejvízu stálo město Hunohrad, taková Sodoma a Gomora, a městský pastýř tam pomáhal zabít nějakého misionáře. Pak se jednou rozlítil, že nedostal ke chlebu k svačině máslo, a ze zuřivosti začal do pecnu šlehat bičem. A to už bylo moc. Strhla se vichřice, pastýř byl proklet a musí okolím věčně bloudit do Soudného dne. Ale stal se dobrým duchem, „jezerním pastýřem“ mechového jezírka, který vládne trpaslíkům a spíš než do našich legend se hodí někam do Tolkiena.
Český Klondike
Z Rejvízu jsem šel z kopce do Zlatých hor. To jméno evokuje vůni dálek a romantiky. A taky že je to daleko. Město leží v nejodlehlejší části Jesenického výběžku. Zlato se tu těžilo a postavili tu repliku hornické osady se zlatonosnými mlýny. Jenže místní skanzen poškodila loňská povodeň. Naštěstí stavby neodnesla, a když jsem tam jako tulák Jack London scházel z hor, viděl jsem domky s velkými mlýnskými koly, jak z nějaké filmové pohádky.
Ve Zlatých Horách se zlato těžilo povrchově ze sedimentů a pak se tavila ruda v peci. Město, které se německy jmenovalo půvabně Zuckmantel (česky něco jako „klepnutí na rudnou žílu“), tvoří hlavně podlouhlé historické náměstí, taková širší ulice. Mají tu honosný barokní kostel, jak se na zlatem obdařené město sluší a patří. Loni Zlaté Hory slavily 800 let, protože se připomínají v listině z roku 1224. Tak to jsem jim ještě stihl poblahopřát.
A pak tu mají ještě jednu speciální památku. Poutní kostel Panny Marie Pomocné v kopcích nad městem. Jel jsem tam kvůli nedostatku času večer autobusem, tma jako v pytli, a i starostlivý řidič se ptal, co tam budu proboha dělat, jestli jsem až takový náboženský fanatik?
Kostel uprostřed lesů byl osvětlený reflektory a na nebi moře hvězd, protože už jsem byl mimo světelný smog. Bylo zavřeno, ale stačil mi pohled přes mříž. Kostel má hranatou věž a zvláštní dvoukřídlou kolonádu. Vypadá, jako by přilétl ze Středomoří a jeho návštěva byla mystickým zážitkem, jaký víra poskytuje spíš v Itálii než u nás.
