V říši ledu a sněhu na krkonošské Černé hoře u vysílače stojí socha, kterou by člověk čekal spíš ve městě u mateřské školy. Letně oděná matka vyhazuje nad hlavu malé dítě. Jmenuje se oficiálně Radost ze života a lidé jí přezdívají „Matka s dítětem, kterému je zima“. Recesisté na ni v žertu posílají sociálku. Stojí za to k ní odbočit.
Když jsem byl žákem základní školy, jezdili jsme na školy v přírodě do Pece pod Sněžkou. Milovali jsme jízdu kabinkovou lanovkou z Janských lázní na Černou horu. Tehdy jezdily modré, žluté a červené kabinky a hádali jsme, na koho vyjde jaká barva.
Dnes jezdí barevně jednotný Černohorský expres, ale je opravdu rychlý. Vyjede nahoru za sedm minut. Z Černé hory vede klasická turistická trasa do Pece, kterou jsem si dal prvně na běžkách.
Krkonoše pro začátečníky. Kde hledat krásná místa a kam určitě vyrazit |
První zajímavost mě čekala hned za lanovkou. Rozhledna Panorama je přestavěným posledním sloupem původní lanovky. Rozhledna měla sice v zimě zavřeno, ale prohlédl jsem si ji aspoň zdola.
Když už jsme u toho, na Černé hoře funguje už čtvrtá lanovka, když se počítá i ta první nákladní. A jak vidno, ta původní z roku 1928 byla delší – a to i dole, protože začínala už v centru Janských Lázní, nikoli nad městem jako dnes. Člověk nemusel šlapat od autobusu. Měřila 3,1 kilometru, takže byla dokonce delší než nejdelší dnešní lanovka v Česku (na Komáří vížku, 2 348 m).
Zajímavé je, že nejčastěji se u Černé hory udává nadmořská výška 1 299 metrů. To už je výzva pro recesisty tam ten metr někde navršit.
Kde padali lyžaři
Jedu dál přes vrcholovou plošinu a od Černé boudy už je krásný výhled na Sněžku. Dojíždím na legendární sjezd „Václavák“, kde cesta prudce klesá. Paní učitelka Zdena Řeháková nám kdysi vyprávěla, že se tak sešup jmenuje proto, že se dole štosovali padající běžkaři.
Dnes už Krkonošská magistrála vede kousek jinudy, Václavák obchází, tak se kus vracím a cik-cak sjíždím na Lučiny, tedy louku s několika známými boudami.
Nejkrásnější je dvojkřídlá Kolínská bouda, která vypadá jako zámeček. Je stará sto let a jméno má kupodivu čistě logické. Postavila ji kolínská pobočka Klubu českých turistů.
Kdysi jsme tam měli na škole v přírodě „branné cvičení“ a šli v gumovkách a pláštěnkách „zachraňovat“ Kolínskou boudu, kde byla údajně havárie vody. Když malí caparti ve dvojících dorazili, byla už prý „zachráněná“, ale dostali jsme aspoň čaj. Není nad to umět dětem vymyslet program....
Člověk si tady také uvědomí, že osídlení Krkonoš přesně začínalo takzvaným budním hospodářstvím. Zdejší osadu založili dřevaři v 17. století a prý je to jedno z mála „rovných“ míst na hřebenech Krkonoš. V roce 2015 novodobý boudař na Lučinách postavil novou kapličku svatého Kryštofa.
Krkonošská borůvka
Stoupám na Liščí horu, odkud je výhled na Sněžku přes údolí s Pecí úplně nejhezčí. Zakotvuji v oblíbeném podniku Bufet Na Rozcestí, který je i ve snobských Krkonoších pořád hodně lidový.
Ve vzduchu je cítit vlhko, teplo a pot běžkařů. Jedna skupinka se tu opila už odpoledne a barman se ani nerozpakuje jednomu z jejích členů říct, že „bude rád, když ho tu nějakou dobu neuvidí“. Kyselo tu mají za 89 korun a provozovatel dokonce nabízí vlastní likér Krkonošská borůvka.
Začíná se stmívat, tak jedu přes Výrovku do Pece. Díky tomu, že mě lanovka vyvezla o půl kilometru výše, na běžkách jsem se po letech konečně opravdu svezl.
Sjezd je ale prudší, tak je opatrné lyže chvílemi sundat a jít. Ujel jsem šestnáct kilometrů a jediným namáhavým stoupáním byl výstup na Liščí horu. Vracím se autobusem pro auto do Janských Lázní.
