Jít na prohlídku Plzeňského Prazdroje, to je pro milovníka piva jako jít do Chrámu svatého Víta. Podnik má ve svém logu trochu bizarně svou vlastní vrátnici – Jubilejní bránu z roku 1892, byť si dnes už ani neuvědomujeme, jak je to logo zažité. Takže začínáme.
Před další vnitřní vrátnicí jsou vystaveny formanský povoz a historický vagon, které rozvážely pivo do světa. „Povoz můžete v Plzni potkat i dnes, po plzeňských hospodách rozváží pivo paní, která tuto živnost podědila,“ vypráví průvodkyně.
Český výletník: Recept na třináctý pramen Karlových Varů chtěla i StB |
V areálu se dokonce turisté přepravují autobusem pomalovaným prazdrojními barvami a jsou tam i stylové zastávky jako třeba Stáčírna. Tak v kolik mi to jede do stáčírny? V jednu. Přesně na tu mám lístek!
V obrovské hale jedou i lahve po pásu jako zelený had a pak se nahrnou do jednoho místa, kde vytvoří „zelené moře“. Stáčírna z roku 2006 byla investicí za miliardu v tehdejších cenách. Průvodkyně nám dokonce položila kontrolní otázku: „Která je nejčastější nečistota v odevzdané vratné lahvi?“ Jsou to vajgly. A to někteří turisté prý v minulosti tipovali myšky.
Jedna obrovská hala se svítícími panely ve tmě je celá věnovaná čtyřem surovinám, ze kterých se vyrábí pivo – vodě, ječmeni, chmelu a kvasinkám. Opravdu jsou jen čtyři, ačkoli tou „pátou surovinou“ (což neopomněla průvodkyně zdůraznit) je vlastně um lidí v Prazdroji.
Před vnitřní vrátnicí Plzeňského Prazdroje je vystaven historický vagon, který vozil pivo do světa.
Do „haly čtyř surovin“ se mimochodem jede největším osobním výtahem v Česku. Prostě jsme vešli do vstupní haly, jenomže ta hala se vznesla a jela do prvního patra – takto to tam vypadá. Mohli jsme tam dokonce ochutnat chmel ve formě prášku, který se sypal z takových vodovodů, v tomto případě spíš chmelovodů. Chmel je hořký, chvíli jsem pak kašlal a paní průvodkyně skupinku hned chlácholila, že v pivu je samozřejmě chmel lepší.
Sklepy pod pivovarem měří devět kilometrů a paní průvodkyně nám ukazuje i obrovskou nástěnnou mapu a poučuje nás, že kdybychom tu zabloudili (podobně byl poučen každý pivovarský nováček), máme jít po proudu vody v kanálcích, která tu teče, a dostaneme se ven, respektive k východu.
Končíme v ochutnávkové místnosti, kde každý uchopíme sklenici a pan sklepmistr nám načepuje přímo ze sudu nefiltrovanou „plzeň“. Toto pivo je naprostým unikátem, protože ho lze získat jen tady – buď „točené“, nebo v obchodě se suvenýry, kam vede výtah rovnou ze sklepa.
Bez ní by nebyl silvestr
A já se symbolicky teleportuju do Starého Plzence. Bez ní by nebyl silvestr. Bez čeho? Samozřejmě bez „bohemky“. Uprostřed náměstí ve Starém Plzenci stojí kromě morového sloupu i obrovská korková zátka jako poutač na zdejší podnik Bohemia Sekt.
Stál jsem u ní a říkal si, že by bylo skvělé, kdyby také existovala nějaká obrovská lahev šampusu, velikostně úměrná té zátce. Taková lahev by asi byla pětimetrová, a kdyby z ní uvolněná zátka na Nový rok vystřelila do prostoru, bylo by to jako odpálení rakety země–vzduch.
Český výletník: Prošel jsem si známé hospodské ulice v Česku |
Víte, proč se Bohemia Sekt vyrábí zrovna v Plzenci? Odpověď je, že za to mohou zdejší rozlehlé sklepy, které zůstaly po pivovaru. Ale musím to vyprávět šířeji, zvlášť pro barbary, kteří jako já nevěděli, jak se dělá šumivé víno.
Vyrábí se totiž sekundárním kvašením, což návštěvníkům připomíná na stěně na chodbě i sám vyobrazený mnich Dom Pérignon, legendární postava šampaňského z Hautillers v kraji Champagne, který k němu podle legendy dospěl podobnou náhodou jako Alexander Fleming k penicilinu. Prostě jednou zůstalo v sudech déle a začalo znovu kvasit, on si myslel, že se kazí, ale naštěstí ho ochutnal a bylo skvělé.
Uprostřed náměstí ve Starém Plzenci stojí kromě morového sloupu i obrovská korková zátka jako poutač na zdejší podnik Bohemia Sekt.
Jsme na ochutnávce. Podobně jako už na několika podobných prohlídkách žasnu nad tím, kolik druhů pití vyrábějí, přitom já znám jen českou silvestrovskou klasiku – Bohemia Sekt demi sec. Ale zde nabízejí i červený sladší sekt, který chutí připomíná portské nebo višně v čokoládě, také Château Radyně, nejdéle vyráběný sekt u nás, a ten nejsladší – La Fleur.
A hlavně dostáváme i raritu, ručně odkalený „panenský“ sekt. Paní průvodkyně nás zároveň poučuje, že šumivé víno se nearchivuje. „Archivní víno je víno, které vydrželo přes víkend,“ loučí se s námi.
Jasoň a Drsoň z Prádla
Do třetice všeho dobrého lihového, fernet. Tou nenápadnou bílou budovou ve vsi Prádlo projde veškerá produkce fernetu. Byliny, ze kterých se vyrábí fernet, jsou v expozici na obrázcích i v pytlíčcích. Ze čtrnácti jich je veřejně známo šest.
Fernet je obecné slovo, Stock byl člověk. První likérku v Itálii založil podnikatel Lionello Stock v roce 1884, v roce 1920 začala výroba lihovin v Božkově a v roce 1927 se narodil fernet, takže brzy si jím budeme moci připít na sté narozeniny tohoto národního klenotu.
Začínáme ve skladu bylin, kam je paní Kristina Demelová, master blending supervisor, nakupuje. Poté jdou na řezačku, vysypou se do maceračních nádob a pak bylinky leží nejméně osm týdnů v lihu v nádržích, kterých je tu 33 a mají objem 165 tisíc litrů. Po uležení odveze cisterna macerát do Božkova, kde výrobní proces pokračuje a končí stáčením do lahví.
Řekl bych, že ochrana receptu, který znají jen dva lidé ve firmě, je tady možná ještě úzkostlivější než v Becherovce. I pytle ležící ve skladu záměrně postrádají štítky, aby se nevědělo, která bylina je uvnitř. Nicméně zkušený pracovník to stejně pozná po hmatu, když „pohladí“ pytel. Devadesát procent produkce se vypije v Česku a na Slovensku.
Prohlídka vrcholí v macerační místnosti, kde paní Demelová otevírá jednu nádrž: „Líh je vlastně dezinfekce, takže nevadí, když do macerátu ponoříte prst a líznete si,“ říká. Jako v pivovarech dostáváme nefiltrované mladé pivo, tak mám na jazyku koncentrát, který je opravdu zatraceně hořký. Jenom dva prstíčky jsem tam strčil jako jezinky a už mi to stoupá do hlavy…
Lahodné Česko
 |
