Představte si, že byste šli na prohlídku do zámecké komnaty, ale ta komnata se nalézala v činžáku. Koberce, obložení z travertinu, zrcadla, krb. Přesně takový šok mi připravily plzeňské Loosovy interiéry na Klatovské třídě. Vešel jsem dovnitř do obýváku a pořád jsem měl pocit, že tam trochu „narušuji soukromí“, přestože původním majitelům už byt nepatří. Jde o součást prohlídkové trasy a dokonce se tam smí sedět na křeslech, protože jsou to jen repliky.
Adolf Loos byl slavný architekt přelomu 19. a 20. století, který postavil pražskou Müllerovu vilu (a ano, měl rád mladá děvčata) a v Plzni dostal zakázky na zařízení bytů. Nebylo to pro něj nic podřadného, protože zastával názor, že to důležité se skrývá uvnitř domu a proslavil se citátem, že „ornament je zločin“. Takže secese fasád mu nic neříkala.
Autor výletníku v Loosových interiérech. Protože jde jen o repliky nábytku, průvodce vám dovolí uvelebit se v křeslech.
My jsme šli na prohlídku do dvou bytů – manželů Vogelových na Klatovské třídě a manželů Krausových, který je o pár ulic dál v ulici Bendova. S Klatovskou třídou si pěkně pohrály plzeňské dějiny, protože původně se jmenovala Ferdinandova, pak 1. Máje a pak dospěla až k těm Klatovům.
„Dnes je tato ulice spíš výpadovka z města, ale původně to bylo městské korzo a proto tady chtěli bydlet i továrníci. Jednou do roka se Klatovská uzavře kvůli Slavnostem svobody, tak se tam projdu a vyzkouším si, jaké to je se tu procházet,“ vypráví náš průvodce.
Loosovy interiéry na Klatovské třídě vynikají především kamenným obložením, zrcadly a koberci. Stylově patří do purismu.
Loos zařídil v Plzni třináct interiérů. Dnes lze navštívit čtyři prohlídkové trasy. Paradox je i ten, že do bytu z doby první republiky se vchází z chodby současného úřadu – s kopírkami a nástěnkami. Loose by z toho ranila mrtvice. I ornament-zločin musel strpět: minimálně na kobercích. Jinak je byt Vogelových zařízen minimalisticky a nechybí nádherné labutě jako motiv na svícnu. Vogel znamená v překladu z němčiny „pták“. Podle pana průvodce se interiér nejvíc blíží stylu purismu. Zůstal bych sedět v křesle déle, ale musím dál.
Velbloud husita
Plzeňské podzemí. Přiznám se, že různých podzemí už jsem viděl hodně, v Jihlavě, ve Znojmě, ..a to plzeňské… Je upravenější, dost často vyzděné cihlami a nepůsobí tak středověce, i když středověké je. Měří třináct kilometrů, my projdeme po okruhu z muzea piva asi 750 metrů. Ale dostaneme helmu a hned na začátku visí na zdi plánek. Větví se na něm chodbičky pod náměstím a jeho okolím.
I dnes by šlo přejít v podzemí, pět metrů po Plzní, celé centrum města na protilehlou stranu náměstí. Naše průvodkyně to prý i jednou absolvovala, byť ne samozřejmě s turisty, ale moc nám to nedoporučovala. „Byla jsem na konci celá od bláta a místy jsem se musela plazit, i když jsem poměrně malá,“ řekla.
Podzemí je i muzeem města. Ukazují se tu archeologické nálezy z odpadních jam a dřevěné či kamenné potrubí, které vedlo do kašny. Jedna část, zvaná labyrint, vypadá skoro jako gotická kaple s žebrovou klenbou v podzemí a mineme postupně dvacet studen. Plzeňáky potěší všudypřítomné tabulky, ze kterých poznají, pod kterou ulicí se právě nachází.
Vodní kolo je součástí prohlídky Plzeňského podzemí. Mechanismus vháněl vodu ze strouhy do rezervoáru.
Klenba chodeb plzeňského podzemí připomíná v některých úsecích kapli.
Šokem na konci prohlídky je obrovské točící se kolo podobné mlýnskému na Kampě, jsme totiž pod vodárenskou věží. A kolo hnalo vodu do rezervoáru nahoře.
V podzemí si prvně vyslechnu historku od průvodkyně, proč má Plzeň ve znaku velblouda. Proč tady? Protože to s podzemím souvisí. „Lidé se v něm schovávali při obléhání, tedy i za husitských válek, ačkoli husité Plzeň nikdy nedobyli (ale snažili se, v podzemí jsou na ukázku třicetikilové kamenné koule do praků – pozn.red.). Plzeňští dokonce jednou udělali výpad do husitského tábora. Ukořistili tam velblouda, o kterém si mysleli, že je to saracénský čert,“ vypráví průvodkyně. Brali ho jako takový husitský talisman, se kterým by husité mohli vyhrát, bez něj už ne. A jak se velbloud dostal k husitům? „Dostali ho darem v Polsku za pomoc ve válečném tažení a do Polska se dostal asi od krymských Tatarů,“ řekla průvodkyně.
Setkání pod Eiffelovkou
Zpět na denní světlo a na náměstí. Komentované prohlídky pořádá infocentrum i v radnici. Hned za vstupní halou se ukrývá obrovský klenot – „langweilův model Plzně“, zkrátka model centra města, které dřív svíraly hradby, podobný tomu slavnému pražskému. Pan průvodce nám nad ním vykládal, jak se Plzeň vyvíjela. „Bylo to město, které ještě před polovinou devatenáctého století mělo jen deset tisíc obyvatel, ale pak najednou začali do města přicházet dělníci, a najednou mělo na začátku dvacátého století sto tisíc obyvatel. Když si představíte, že to mohl někdo zažít během jednoho lidského života, tak je to obrovský skok.“
Netradiční pohled na plzeňskou katedrálu svatého Bartoloměje ze střechy radnice
V mázhausu, tedy hale radnice, nás průvodce ještě upozorní na háky visící ze stropu. „Na účel už se neptám, lidé tipovali, že tam viseli oběšenci,“ rozesměje nás. Neviseli. Hasiči tam sušili hadice.
Nakoukli jsme i do obřadní síně a zasedaček. Ve vedlejší místnosti vedle sálu zastupitelstva vede na galerii v patře nádherné ocelové schodiště, o kterém nikdo neví, kdo a kdy ho nechal vyrobit, ale zastupitelé mu podle jeho stylu přezdívají „eiffelovka“. Pod eiffelovkou vyslechnu podruhé historku o velbloudovi a erbu, která se chválabohu od té první moc neliší. Jen místo Tatarů byly zdrojem velblouda křížové výpravy.
My jsme se dostali i nad eiffelovku. Prohlídka končila na střeše radnice, která nabízí velmi netradiční pohled na věž katedrály svatého Bartoloměje. Pohyb po ní je naprosto bezpečný.
Kde skončila Entropa
Přiznám se, že vědecké centrum Techmania je místem, kam bych asi nešel, kdybych nepsal tipy na výlet a nechtěl je mít pestré. Ale kdybych tam nešel, byla by to škoda. A o Škodu, ...o tu tady právě jde. Techmania sídlí v jedné z největších bývalých hal plzeňské škodovky. Je to v podstatě napůl technické muzeum ve stylu 21. století, částečně velké dětské hřiště, a v neposlední řadě také expozice historie továrny.
Areál Techmanie s planetáriem se usídlil v bývalých halách plzeňské škodovky.
Atrakce byly obsypané dětmi. Mohly samy sebe vytahovat do výšky na sedačce, aby pochopily princip kladky. O kus dál chodily po šikmé ploše v nakloněné místnosti a i malá školačka bagrovala v bagru. Tak jsem se také zapojil. Na stanovišti „zapoj elektrický obvod“ jsem úkol raději rovnou vzdal, ale pohrál jsem si s lodičkou na modelu zdymadel s opravdovou tekoucí vodou a mokrými dětmi okolo. Byl jsem i na prezentaci Van der Graafova generátoru, kde se jedné holčičce-dobrovolnici naježil ze statické elektřiny účes. I úplný laik si v Techmanii může na panelech číst, jak se staví mrakodrap a vyrábějí léky. Mě hlavně zaujaly fotky z dějin Škody Plzeň, která vznikla už jako Valdštejnova továrna v půlce 19. století a později vyráběla opravdu velká lodní děla.
Kromě toho také mají (vlastně i to je technika) v Techmanii slavnou Entropu Davida Černého, takže jsem si mohl konečně v klidu pouštět mapy jednotlivých zemí. Z chladicích věží symbolizujících Rakousko se kouřilo a Drákula prezentující Rumunsko svítil.
Nejvyšší kostelní věž v republice
Ale zpátky do centra k nebi na konci. Čeká mě výstup na nejvyšší kostelní věž v republice, 102 metrů vysokou věž gotické katedrály svatého Bartoloměje. Stoupám schod po schodu a čísla označují, že už jsem ve třináctém patře. Schodiště je to překvapivě široké, žádné klaustrofobické točité schody jako ve svatém Vítu v Praze.
Pohled z věže chrámu svatého Bartoloměje na Náměstí Republiky a na jihovýchod směrem k hradu Radyně
Cestou toho moc k vidění není, jen zvony. A najednou jsem nahoře. Věž chrámu má strašně vysokou špici ještě nad ochozem, takže ve skutečnosti návštěvník není navzdory kostelnímu rekordu zas tak vysoko.
Plzeň znám, takže co si z toho uchvacujícího výhledu mám zapamatovat? Hrad Radyně na obzoru. Vidím i na střešní bar na hotelu Central, kde vyhrává dýdžej. Ale Plzeň člověk nejlépe pochopí asi právě odtud. A hlavně jsem se symbolicky dotkl plzeňského nebe.
