Druhá nejvyšší je Luční hora – taktéž v Krkonoších s kótou 1 555 metrů nad mořem. Ano, to je ten bezlesý vrchol viditelný ze silnice nad Luční boudou pár stovek metrů od kapličky Památník obětem hor.
Turista mířící z Pece na Luční boudu tam překračuje sedlo mezi Studniční a Luční horou. Luční hora je také nejvyšší vnitrozemskou horou. Sněžka je, jak známo, na hranici.
Boj o druhé místo
Ono to umístění na stříbrné příčce ale nebylo vždycky jednoznačné. Dlouho bývala druhou nejvyšší Studniční hora, onen výrazný, jakoby flekatý (díky roztroušené kosodřevině) a zdaleka viditelný vrchol vlevo od Sněžky. Studniční hora je stabilně vysoká 1 554 metrů. A je na ní také sezonně sněhová skvrna zvaná „mapa republiky“.
Luční hora, než ji přeměřili, dlouho oficiálně měřila 1 547 metrů. Pak „povýšila“. Působí na mě jak odněkud z bezlesé Anglie, jak vřesoviště z Psa baskervillského.
Jenže vystoupit na ni nejde. Na začátku pěšiny je závora s tabulkou a obrázkem přeškrtnutého chodce.
Luční hora totiž leží v 1. zóně – v nejpřísněji chráněné části Krkonošského národního parku – a turistům je zapovězená. Možná i proto je tak tajemná.
Bunkry a památníky
Na Luční hoře a kolem ní se najde ještě několik zajímavostí. Především kaplička „Památník obětem hor“. Skrz mříž jsou vidět prkna popsaná daty a jmény lidí, kteří v Krkonoších zmrzli nebo se někde zřítili.
Nechybějí lyžaři Hanč a Vrbata, ale také lidé, kteří v horách zahynuli jen před pár lety. Pamatuji ještě starou podobu kapličky, kdy měl každý nešťastník svoji tabulku, ale pak už se zřejmě dovnitř nevešli a všichni jsou nově vyjmenováni na několika dřevěných deskách jednotně.
Na úbočí Luční hory je i bunkr pohraničního opevnění – nejvýše položený řopík v Česku, ve výšce 1 527 metrů, několik vodopádů a pomníček ruských letců. Podle specializované stránky pomnikyletcu.cz připomíná nehodu ruského Migu 21 z 20. listopadu 1978.
Památník obětem Krkonoš a v pozadí Luční hora
Cesta z Výrovky na Luční boudu, vlevo Luční hora
Na silnici mezi kapličkou a Luční boudou taktéž na svahu hory je u silnice kříž na kamenném podstavci. Stojí na místě, kde v mlze umrzl v devatenáctém století pan Renner, bývalý majitel Luční boudy.
Teď jsem si tam při návštěvě po letech opět uvědomil respekt před horami, protože nešťastník zahynul na dohled od svého domova. Tedy kdyby byla slušná viditelnost a ne fujavice a mlha.
Schody do nebe
Zbývá ještě naplánovat ideální trasu na Luční horu. Tak třeba ze Špindlerova Mlýna přes Kozí hřbety, kde člověk vidí i málo známý severní svah Luční hory z takzvané Staré Bucharovy cesty.
Rennerův kříž připomíná umrznutí majitele Luční boudy
Cesta ze Špindlerova Mlýna na Kozí hřbety má až tatranskou atmosféru.
Kdybych někdy dělal nějakou hitparádu cest s nejlepšími výhledy, tak mezi ně určitě bude na čestném místě patřit právě výstup ze Špindlu na Kozí hřbety, který má až „tatranskou atmosféru“. Zněla mi tam v hlavě píseň Stairway To Heaven od Led Zeppelin, protože ta cesta – to jsou vlastně schody, kterými se stoupá ze Svatého Petra a převýšení je přes 700 metrů. Je to vpravdě ďábelský výstup, jak na nejvyšší mrakodrap v Dubaji po schodech, tedy kdyby někoho napadlo jít nahoru pěšky.
Málokterá cesta mi dala v posledních letech tolik zabrat (ještě snad Bezručův výplaz na Lysou horu). Ale výhled z Kozích hřbetů je přímo božský. Vidět byl i Ještěd, který je vzdálen vzdušnou čarou odhadem skoro 50 kilometrů.
