Je to zasněžený holý kopec, který se zvedá z pole a kde to strašně fouká. Fičí to tady a omrzá mi tvář jako na hřebenu u Luční boudy, která má ovšem dvojnásobnou nadmořskou výšku. Ale celkem bych i věřil, že jsem na střeše Železných hor, protože jsou odtud vidět z nadhledu do daleka lesy.
Došel jsem na kopec U Oběšeného z Hlinska přes Kameničky asi za hodinu a půl. Na samotném vrcholu není ani turistická chata, ani rozhledna, protože by se sem nevešly. Vešla se jen betonová skruž a železná tyč, na které visí tabulka s nápisem „U Oběšeného“ a nadmořská výška 737,421 m n. m.
Ale kdo se tady oběsil a na čem, když jde v podstatě o holou pláň a na trigonometrickém bodu by to asi nešlo? Údaje o zdejším oběšenci bohužel nejde nikde dohledat.
Hora „U Oběšeného“ má konkurenci. Jako nejvyšší kóta Železných hor bývá uváděn i kopec Vestec nebo hora Pešava. Vysvětlením je jednak fakt, že Vestec je nejvyšší horou pouze Chráněné krajinné oblasti Železné hory a také to, že podle nového geografického vymezení se Železné hory poněkud protáhly. Takže už to není jen hřeben s hradem Lichnicí, který ční jako hradba nad nížinou u Kutné Hory a který si většina lidí jako ty správné Železné hory představí.
Doteče až do Pardubic
Asi kilometr od kopce U Oběšeného se nalézá obec Svratouch na samé hranici Pardubického kraje a Vysočiny. Na druhé straně, půl kilometru v lese, pramení řeka Chrudimka.
Pramen Chrudimky. Řeka po 100 kilometrech toku ústí do Labe v Pardubicích.
Pramen Chrudimky vypadá jako malebná studánka obehnaná zídkou z kamenů, nad níž je zasazený kamenný naleštěný blok s nápisem „Filipovský pramen řeky Chrudimky, dříve zvané Kamenice, 708 m n. m.“.
Ani tento pramen není jediný, podobně jako ten vrchol Železných hor, ale cedule na stromě mě ubezpečuje, že je rozhodně nejhezčí.
Když vidím ten potůček, okamžitě mi naskočí, že na jeho konci je ta už docela velká řeka, která se vlévá do Labe u pardubických Gočárových mlýnů a vejdou se na ni i lodě. Navíc ona ta Chrudimka trochu klame, protože má takové zdrobnělé jméno. Neřekli byste do ní, že měří sto kilometrů.
U nás v Kameničkách
Nedaleké Kameničky by, hádám, mohly v návštěvnících vzbuzovat podobný komplex jako Hrusice, které už nevypadají jako na obrázcích Josefa Lady. Díky obrazům malíře Antonína Slavíčka je máme v kolektivním vědomí jako tu nejromantičtější Vysočinu, vesnici z olejomalby. Jenže Kameničky jsou na první pohled taková normální vesnice. Na druhý pohled už si tam všímám několika tradičně bíle natřených chalup a pruhovaných roubenek.
Nejhezčí chalupa v Kameničkách stojí naproti kostelu.
Nejslavnější tamní Slavíčkův obraz se jmenuje „U nás v Kameničkách“ a má ho ve sbírce Národní galerie. Kupodivu nevyobrazuje domy, ale rybník lemovaný několika stromy. Ten rybníček je fakt dodnes u bývalé Slavíčkovy chalupy v jižní části Kameniček, ale díky nové zástavbě už ten výjev vypadá jinak než na obrazu.
Hrál jsem tu hru, že jsem zkoušel hledat chalupy na obrazech ve skutečnosti, ale tolik původních domů vedle sebe už prostě v Kameničkách není.
Je na Veselém Kopci legrace?
Na druhou stranu od Hlinska, ale ještě docela blízko najdete Veselý Kopec. Když se řekne Veselý Kopec, tak si vždycky představím, že to je místo, kde by měla být sranda, prostě legrace neboli pořádná prča. Tak jsem jel zjistit, jak je to doopravdy. Fakticky je Veselý Kopec skanzen lidové architektury.
Skanzen Veselý Kopec působí hodně přirozeně.
V den mé návštěvy tam bylo na jednu stranu smutno, protože lilo, na druhou stranu veselo, protože z nějakého důvodu byl vstup mimořádně zadarmo. Vesele je tu i proto, že některé zdejší chalupy mají neobvyklou „šmoulí“ modrou fasádu, konkrétně třeba statek z Mokré Lhoty.
Veselý Kopec se od ostatních skanzenů, které vypadají jako kulisy, liší. Působí mnohem přirozeněji i díky centrálně umístěnému kostelíku. Takto by ta vesnička klidně mohla vypadat. Přitom na svém původním místě tu stojí z víc než třiceti zdejších objektů jen jedna jediná usedlost – Pilných. Ostatní jsou přestěhované. Usedlost Pilných je ještě zajímavá tím, že přilehlou stodolu pootočil pár volů, když moc zasahovala do cesty.
Mně se nejvíc líbí drobnější stavby. Třeba dřevěná kaple, která vypadá jako altánek, nebo výměnek z Hlinecka, domeček pro prarodiče, takové 1+chlívek. „Vodní olejna z Damašku“ nestála dřív v Sýrii, ale jmenuje se tak osada u Pusté Rybné. Chalupy Vysočiny jsou svébytné. Nejsou to ty roztomilé roubenky Podkrkonoší, ale nepůsobí tak drsně jako dřevěnice z Beskyd. Něco mezi.
Náměstíčko mezi památkově chráněnými chalupami v Betlémě v Hlinsku
A teď – půjdeme spolu do Betléma. To je taková čtvrť roubených chaloupek uprostřed Hlinska, jedno z nejkrásnějších míst v tomhle cípu Českomoravské vrchoviny.
Kdysi jsme tam pro vánoční vydání MF DNES fotili „živý betlém v Betlémě“, za pomoci místních dětí, a byla to nezapomenutelná akce. I Betlém funguje jako muzeum lidové architektury, ale není to skanzen, chalupy tu byly opravdu postaveny. Doporučuji tam útulnou kavárnu Mandala, která sice nemá úplně tradiční český název, ale jinak nechybí ani kachlová kamna. A mají štrúdl, kremrole, kachlová kamna a otevřeno každý den. Nejlepší relaxace po mrznutí s oběšencem na konci výletu.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
