Český výletník: Pět zajímavých hřbitovů. Jsi jen prach, vzkazuje miss Smrt

  • 4
Speleolog Karel Absolon má u hrobu roztomilou jeskyňku. A Brno má svůj „slavín“. Podmanivá smrtka na hřbitově ve Střílkách je úplnou „miss Smrt“. Blíží se Dušičky, tak proč nevyrazit na funerální výlet. Které hřbitovy zaujaly při výletech po Česku Jakuba Pokorného?

Působivý reliéf smrti ve Střílkách

Malá moravská vesnička Střílky pod hřebenem Chřibů opatruje „hřbitovní Kuks“. I tady jsou sochy Ctností a Nectností. Představují je kamenní andělíčci. Ti, kteří zosobňují marnivost, se přehrabují v truhle s korálky.

Věděl jsem o stříleckém hřbitově, že jsou tam nějaké sochy, ale když jsem ho prvně spatřil, byl jsem u vytržení. Má totiž opravdu výjimečnou polohu na navezeném výběžku z kopce, na kterém stojí vesnice. Taky je to jediný hřbitov, co znám, kde se platí vstupné (dobrovolné), a ke kterému přiléhá budka s infocentrem. Není divu.

Hřbitov z roku 1743 je dokonale symetrický se zídkami a sochami a je odtud skvělý výhled na krajinu Chřibů. Bohužel některé sochy ukradli zloději a zbyly po nich sokly, které jako by čekaly na jejich návrat. I prázdný sokl tu vlastně představuje nectnost, tedy zlodějnu.

Hřbitovu vévodí masivní kaple. Asi nejvýraznější sochou hřbitova je Anděl-strážce hned u vchodu. Ukazováčkem své pravé ruky ukazuje na urnu u nohou. Jako by chtěl nenápadně připomenout, že „v prach se obrátíš“.

Střílky jsou takovým "Kuksem" mezi hřbitovy.

Vedle reliéf na váze zobrazuje zřetelně peklo, kam je shora shazován hlavou dolů chudák-hříšník. Čerti si ho pěkně přitahují a vedle šlehají plameny. Výjev je přímo inspirován Michelangelovými freskami v Sixtinské kapli. Jako by nás i hřbitov chtěl učit, jak máme žít a že život je konečný. Memento mori.

Ale stejně se mi nejvíc líbí ve Střílkách zdejší figurka smrtky vyvedená na jedné váze, která zdálky není ani moc nápadná. Je velmi jemně vytesaná a jako by člověka bedlivě sledovala, skoro až vábila. A asi nejsem sám. Je to zvláštní, ale jeden můj kolega a kamarád na sociální sítě také vyvěsil jen jednu jedinou fotku ze stříleckého hřbitova. A hle, byla to tato smrtka z detailu.

Památník Slavín je ve skutečnosti jednou částí vyšehradského hřbitova.

Hřbitov intelektuálů

Už od dětství si říkám, že návštěva vyšehradského hřbitova je nejlepší zprávou o tom, jak jsem já sám momentálně vzdělán. Čím jsem starší a víc toho vím, tím víc nebožtíků tu identifikuji. Básníky, spisovatele, herce, politiky.

Nejznámější je samozřejmě „stěhovavý“ hrob Karla Hynka Máchy, přemístěný do Prahy z Litoměřic. Architektura tohoto hrobu je ryze romantická.

Ještě si také pamatuji, když jsme psali v MF DNES o tom, jak sem byl ukládán v roce 2010 Waldemar Matuška a bylo poměrně složité pro něj na elitním a přeplněném hřbitově nalézt volné místo.

Na Vyšehradě je vidět, jak pomalu odchází ze scény slavná herecká generace.

Na druhou stranu, i když vyšehradský hřbitov působí jako galerie dob dávno minulých, ve skutečnosti sem bylo ve 21. století uloženo překvapivě mnoho osobností, nejen Walda. Nejčerstvějším případem je cestovatel Miloslav Stingl, který zemřel letos, nebo architekt Jan Kaplický. Jak jsem se později dozvěděl, Kaplický má hrob v „bývalé“ uličce. I tak se zde vytváří místo.

Na vyšehradském hřbitově je bohužel také vidět, jak postupně odchází slavná herecká generace 20. století. Není to tak dávno, co zdejší řady rozšířil třeba herec Radoslav Brzobohatý.

Mnohé hroby tu jsou na první pohled záhadou, třeba pomník s nápisem Skala, na kterém sedí podivný kovový „dráček“. A mimochodem, pohřben je na vyšehradském hřbitově i jistý Karel Vyšehradský. Zemřel v roce 2016.

Čestný kruh na centrálním hřbitově v Brně je obdobou Slavína v Praze.

Brněnská centrálka

Věřte, nebo ne, v Brně je „víc mrtvých než živých“. Tuhle poznámku jsem četl v jednom článku o centrálním hřbitově, Brňany zvaném familiárně „centrálka“. Patří mezi největší v Česku (pravděpodobně je druhý největší po pražských Olšanech se dvěma miliony pochovaných). Leží tam údajně 400 tisíc zesnulých.

A nejenom pražský Vyšehrad má svůj „slavín“ pro osobnosti. Mají ho i Brňané, ale tady se mu říká „čestný kruh“.

Mezi hroby, které tam skutečně tvoří kruh, jsem našel třeba pomník hudebního skladatele Leoše Janáčka, který tam má notičky. Můžete si podle hrobu něco zahrát jako podle partitury. Dál tu vidím hrob básníka Jana Skácela nebo speleologa Karla Absolona, který má u pomníku dokonce malou jeskyňku.

Centrálka patří mezi hřbitovy, které nejsou kdovíjak smutné. Vlastně to je docela příjemné místo. Mezi stromy svítilo odpolední slunce, odkudsi zvenčí doléhala rocková hudba a potkal jsem tam i několik dvojic, které tam šly zjevně na rande.

Zajímavý a tajemný je hrob se dvěma hady v Pohoří na Šumavě

Hadí hrob

Zarostlý a zpustošený je německý hřbitov v Pohoří na Šumavě (tak se ves jmenuje, i když na Šumavě neleží). Není historicky až tak výjimečný, ale zařadil bych ho do přehledu jako nejfotogeničtější hřbitov, který znám.

Vlastně jsem si to uvědomil, až když jsem se vrátil z Pohoří domů a prohlížel si fotky zasněžených hrobů v počítači. A také je to příklad romanticky neudržovaných sudetských hřbitovů, kterých je kolem hranic celá řada. Kříže jsou tam křivé, jako by měly za chvíli spadnout. „Theresia Pehmer * 1892 + 1946,“ čtu na jednom hrobě...

Zeď je polorozpadlá a za ní začíná nekonečný les. Leží tam i Franz Hietler, o kterém se v literatuře spekuluje, zda nebyl vzdáleným příbuzným nacistického vůdce.

Starý německý hřbitov v Pohoří na Šumavě patří k nejfotogeničtějším u nás.

Zvlášť mě tam zaujal litinový hrob se dvěma hady, což je hodně zvláštní motiv, který už jsem spatřil jednou někde jinde, ale nemohu si vzpomenout kde.

Pohoří na Šumavě leží v Novohradských horách a nekonečné lesy jako by nahlížely do hřbitova. Odlehlá vesnice u rakouských hranic, která bývala v nepřístupném pohraničním pásmu, ještě proslula kostelem bez střechy, tedy chcete-li kostelem, který má místo stropu nebe. Jinak je postupně citlivě opravován.

Na hřbitově v Albrechticích nad Vltavou je 85 arkádových kaplí s obrazy a texty...

Mládenec jako kostlivec

Hřbitov v Albrechticích nad Vltavou je podobným uměleckým dílem jako Střílky. Po obvodu i u zdi kostelíka ho lemuje 85 arkádových kaplí s barevnými výmalbami a texty, které charakterizují zesnulého.

Jsou tam převážně vyobrazení svatých. Svatý Jiří drtí draka, opodál je vidění svatého Huberta s jelenem, Jonáše vyplivla velryba. Nechybí pieta.

Asi jste ho už někdy viděli, snímky albrechtického hřbitova s „barevnými obloučky“ u zdi jsou poměrně známé. Ale stejně jsem na tu krásu nebyl připraven. Zdejší hřbitov je opravdovou galerií. Nebo vlastně je a není. Pročítám si ty texty a většinou jde o vzkazy týkající se zemřelého. Ve skutečnosti jsou docela intimní. Dialog mezi živými a mrtvými.

Vchod na albrechtický hřbitov

Tak třeba: „Zbožný, poctivý a tichý spočívá zde mládenec/chřadnul a vadnul, až byl z něj jen kostlivec“. Nebo: „Drahá máti, cos zemřela, neměl jsem víc útěchy/moje srdce věnovalo tobě časté povzdechy.“ Najednou mi přišlo, že jsem tam jako člověk odjinud skoro nepatřičný v té intimní atmosféře.

Ale nejsem, turisté se na zdejší krchov jezdí dívat už přes 150 let. Obrázky nechal pořídit zdejší farář Vít Cíza, který tu působil mezi roky 1819 až 1845 a složil i verše. Své farníky znal.

Na dojemném hřbitově jsem se skoro rozbrečel.


Český výletník