„Přijímány měly být především děti tak zpustlé a morálně pokleslé, že by nemohly být vzdělávány na běžných školách. Nesměly být ovšem blbé,“ uvádí výňatek z historického odkazu zakladatelů Olivovy dětské ozdravovny neboli léčebny v Říčanech, zvané poněkud eufemisticky Olivovna. Když jsem byl malý a někdo ze spolužáků říkal, že jede do „ozdravovny“, vždycky mě to děsilo. Bylo to obvykle nadlouho, bez maminky, a bylo to něco jako tábor, kde navíc toho chudáka léčili.
Dnes Olivovna poskytuje rehabilitace dětem s nadváhou nebo nemocemi dýchání. Alois Oliva byl pražský politik a podnikatel z 19. století a skutečně s ženou Luisou založili původně něco jako „polepšovnu“, nicméně její určení se postupně změnilo.
Olivova dětská léčebna v Říčanech
Říčany kromě hradu vlastně mají i zámek, protože Olivovna na východě města jako zámek vypadá. Na druhou stranu je to takový „kafkovský zámek“, protože stojí v uzavřeném areálu s velikým parkem, za zavřenou brankou a bránou. Za plotem se procházejí malé děti s maminkami a ty větší sportují. Klasicistní budovu si bohužel běžný člověk může prohlédnout jen přes plot. Škoda.
Na padesáté rovnoběžce
„Nikdo se tam koupat nebude, neboť voda jest tam chladná,“ tvrdili místní restauratéři vystrašeni rodící se novou konkurencí v údolí. Ale koupaliště Jureček v Říčanech vybudované v roce 1937, které se dnes jmenuje po dlouholetém nájemci Antonínu Jurečkovi, jenž tam vydržel až do roku 1950, se chytilo.
Od Olivovny jsem zamířil právě na Jureček, kde měl svoji kabinku i prvorepublikový herecký svůdník (z dnešního pohledu už možná trochu slizký) Oldřich Nový.
Na břehu je ta správná prvorepubliková výletní restaurace se zahrádkou nad vodou, kde si člověk představí ty sváteční výletníky s buřinkami u oroseného půllitru. Vedle restaurace je dnes jedna kuriozita – nafukovací socha. Pumpičkou si můžete nafouknout sochu pána. Podařilo se mi zjistit, že jde o sochu Matěje Al-Aliho s názvem Kouzlo osobnosti.
Skrz Říčany prochází 50. rovnoběžka, jejíž přesný průběh označuje pylon a čára v lesoparku Jureček.
Restaurace u plovárny Jureček má v sobě pořád vznešenost prvorepublikového výletního místa.
Skrz Říčany prochází 50. rovnoběžka. Tedy ona samozřejmě prochází nebo jen „lízne“ i spoustu jiných míst v Česku, ale nikde jinde se k ní nezachovali tak hezky jako v Říčanech. Tato čára na mapě má pomníčky leckde (třeba v Libchavách u Ústí nad Orlicí), ale v Říčanech vztyčili u cesty v lesoparku Jureček sloup, na který navazuje čára přes cestu, aby tam mohl každý rovnoběžku pěkně překročit. V sousedství je na několika panelech venkovní expozice, která ukazuje kde všude 50. rovnoběžka vede. V Říčanech se dotkne ještě nedostavěné věznice, ale co mě zaujalo, prochází i skrz jadernou střelnici v Kazachstánu.
Japonská zahrada
Obrovským překvapením pro mě bylo, že Říčany se pyšní jednou z nejkrásnějších evropských japonských zahrad, která se ovšem nachází uprostřed obyčejných zahrádkářských kolonií. Za rajčaty a kedlubny tu zkrátka číhá Japonsko.
Kamenný sloup vítá návštěvníky u vchodu do japonské zahrady.
Má to být zahrada stylu Aizen. To je jasné, to přece každý u nás hned ví, co je to Aizen. Dělám si legraci, samozřejmě jsem to nevěděl a v žádných zdrojích jsem to na internetu nenašel. Zahrada je strohá a nepřeplácaná. Čekal jsem tam mnohem víc různých můstků, lucerniček a pičičandiček. U vchodu všechny vítá kamenná lucerna, ale velkou část zabírá prostě trávník, jsou tam lehátka a nakonec je to asi dobře. Člověk se tam může soustředit na sebe, na meditaci a pičičandičky ho neruší.
Hrad uprostřed města
V centru jsem se vydal na Říčanský hrad, asi nejvýznamnější místní památku. Nemusíte za ní lézt na kopec, říčanský hrad stojí hned u náměstí v zástavbě. V tomhle je to slušně vychovaná památka. Na druhou stranu z něj zbyla jen jedna obvodová zeď s okýnky, která romanticky a impozantně trčí na vyvýšenině nad krajinou.
Z říčanského hradu zbyla v podstatě jen jedna mohutná zeď s okny, ale svou výstavností se blížil hradům královským.
U zdi je malý model hradu, jak vypadal v době své největší slávy. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, která že ze zdí původního hradu je ta, která se zachovala do dnešních dnů. Na tabuli se také píše, že to byl velmi výstavný hrad, a i když patřil šlechtici Ondřeji ze Všechrom, téměř dosahoval dokonalosti královských hradů. Nad tím u té ohlodané zdi nezbývá než pokrčit rameny.
Památník lenosti
Říčany mají nejednu svéráznou sochu. Cestou z vlaku do centra je socha betonového křesla ušáku v parku. Vlastně by to mohl být takový „památník lenosti“, protože i lenost je potřeba. Tak jsem se do křesla posadil a pěkně si chvíli zalenošil s pohledem na naopak pilného agrárníka Antonína Švehlu, tedy jeho sochu na podstavci. A pokud jste se v Říčanech ještě dostatečně nezasmáli, a už musíte k vlaku, podívejte se na malbu „Psa, který byl příliš dlouhý“, tedy na roztomilou malůvku zvířete, které si kouše vlastní ocas na boku betonové skruže.
Betonové křeslo, které jsem sám nazval „památníkem lenosti“. Stojí na cestě od nádraží k náměstí.
Výrazné říčanské sluneční hodiny vytvořil umělecký kovář Karel Hůrka ze Strančic v roce 1978. Stojí v zahradě školky u muzea.
Ještě bych vás upozornil na jeden říčanský artefakt. Sluneční hodiny v zahradě mateřské školy na rohu Štefánikovy a Rýdlovy ulice. Nejsou úplně kuriózní nebo rekordní, ale jsou výrazné a výjimečné. Vypadají jako nějaký letecký radar. Vytvořil je kovář Karel Hůrka v roce 1978 a k Říčanům už neodmyslitelně patří.
Když jsem přemýšlel, proč se v městečku na dohled od Prahy žije nejlíp, projel kolem autobus MHD, který měl na sobě napsáno, že „MHD je tu zdarma“. Tak možná jel jeden z důvodů právě kolem. Ale nejen to. Říčany jsou nenuceně pohodové, a to není žádné klišé.
