Premium

Mimořádně jen 19 Kč/měsíc
na prvních 5 měsíců

Fernet ochutnal třináctkrát silnější. Autor radí, kam za českými specialitami

Jakub Pokorný

Jakub Pokorný | foto: Anna Kristová, MAFRA

Výletník, novinář a spisovatel Jakub Pokorný procestoval republiku křížem krážem. „Nedávno jsem si schválně vyhledal největší město v ČR, v němž jsem nikdy nebyl. Vyšel mi Chodov v Karlovarském kraji, který je přitom až na 110. místě,“ usmívá se. Své tipy sesbíral do knih Bizarní Česko, Strašidelné Česko a Lahodné Česko.

Vaše poslední knížka Lahodné Česko je spojená s jídlem a chutěmi. Koukám, že je v ní sto různých tipů na výlety a spousta zajímavostí. Jak sběr materiálu vypadal? Projídal jste se Českem?
Úplně na začátku nebylo jídlo, ale pití. Pro iDNES a MF DNES jsme krátce po covidu dělali dva roky po sobě seriál o minipivovarech a slavných hospodách. A protože mám rád pivo, objížděl jsem nejrůznější minipivovary po celém Česku. Bavily mě už jejich názvy. V Kynšperku máte třeba Kynšperského zajíce, v Sokolově Permona. A stejně zajímavá byla i samotná piva – někde měli kaštanové, jinde puškvorcové, a člověk pořád objevoval něco nového. Hospody a pivovary se pak staly určitým základem celé knížky. Třeba na severní Moravě mě zaujala Jaškovská krčma, která je považována za nejstarší hospodu v Česku. Navíc jen taktak unikla zatopení při vzniku Těrlické přehrady u Havířova.

Abychom nezůstali jen u piva. Máte tip, kam za nejkrásnějšími vinicemi?
Nejkrásnější je podle mě Šobes v Podyjí, která zároveň patří k našim nejstarším vinicím. A pokud jde o vinné sklípky, tam u mě vedou Plže v Petrově. Je jich tam přes šedesát, jsou typické svými modrobílými fasádami a celé místo má neuvěřitelně romantickou atmosféru. Možná si je vybavíte z populární série filmů o básnících. V jednom z dílů se odtud vymotá hlavní hrdina Štěpán Šafránek.

Slavné hospody: Jaškovská krčma je nejstarší hospodou v Česku

Co vás na putování za českým jídlem a pitím nejvíce bavilo?
Asi to, že za vším stojí nějaký příběh. Někdo vymyslel zajímavý recept, někdo dal dohromady starou hospodu, jež má svou historii. Postupně se pak k příběhům nabalovala spousta míst spojených s nějakou místní specialitou. Všelijaké koláčky, modlitbičky, Štramberské uši. A časem jsem zjistil, i když kuchařky ani vyloženě gastronomickou literaturu příliš nečtu, že je tu díra na trhu. Příběhy lidí, kteří za regionálními specialitami stojí, totiž ještě nikdo takhle souhrnně nevyprávěl.

Na exotické delikatesy, jako je opičí mozek, živé chobotničky nebo ryba fugu, u nás nenarazíte. Přesto – kterou specialitu jen tak nevymažete z paměti?
Pavlišovský řízek. Je to klasický smažený vepřový řízek v trojobalu s knedlíkem a zelím. Podává se jako místní specialita v kraji kolem Broumova, Náchoda a Hronova. Lidé odjinud nad tou kombinací samozřejmě kroutí hlavou. Když ji ovšem ochutnáte, zjistíte, že to není tak špatné, jak se může zdát. Moje sestra má v tom kraji chalupu a její přítel mě vzal do hospody. Domluvili jsme se, že nám pavlišovský řízek připraví, i když ho v ten den zrovna neměli na jídelním lístku. A už cestou autem jsem dostal instruktáž, jak se správně jí. Řízek s knedlíkem by totiž sám o sobě byl dost suchý, takže musíte dobře hospodařit se šťávou ze zelí, aby vám vystačila na řízek i knedlíky. Trochu jsem se té kombinace bál, ale rozhodně jsem nad ní neohrnoval nos. Nakonec jsem to zvládl, dá se říct, úspěšně.

Na pražském Smíchově představil redaktor MF DNES Jakub Pokorný novou knihu, netradiční cestopis Lahodné Česko (2. června 2026).

Zmínil jste miletínské modlitbičky, což jsou vyhlášené perníkové dobroty s oříšky, marcipánem a cukrovou polevou. Svým tvarem připomínají malou knížečku.V devatenáctém století se totiž perníkář Josef Erben inspiroval modlitebními knížkami vázanými v kůži a podle nich vytvořil tuto specialitu. Jak vám modlitbičky chutnaly?
Skvěle, kdykoliv jedu kolem, rád se pro ně vracím. Naštěstí se dají sehnat třeba i na nádraží v Pardubicích.

Přímo v Miletíně jsou hned dvě cukrárny, kde se dají modlitbičky koupit. Buď u tradičního výrobce „Erbenovy Miletínské modlitbičky“, nebo u tradičního konkurenta – cukrářství Laušman.
Právě s tím se pojí docela zajímavý příběh. Moje tipy na výlety začaly vznikat už v roce 2014 pro magazín Víkend DNES a vycházejí tam dodnes, každou sobotu. Když si to vynásobíte dvaapadesáti týdny v roce, za tu dobu se těch výletů nastřádalo už několik stovek. Často v nich je nějaká hra nebo neobvyklý nápad.

Víkend

Vyrazil jsem třeba na „cestu kolem Světa“, tedy kolem rybníka Svět, nebo jsem porovnával dvě česká pevnostní města – Terezín a Josefov. A podobnou hru se mi podařilo vymyslet i v Miletíně. Navštívil jsem obě tamní cukrárny a udělal z toho takový malý souboj. Zkoumal jsem, které modlitbičky jsou chutnější nebo fotogeničtější. Vybral jsem sice vítěze, jenž byl o chlup lepší, ale skvělé jsou oboje modlitbičky z obou podniků, neprohloupíte ani u jedněch.

Většina výrobců a rodin si své receptury úzkostlivě tají a střeží. Podařilo se vám zjistit, z čeho se vyrábí legendární Fernet Stock, o němž v knize píšete?
K samotnému receptu jsem se samozřejmě nedostal, ale podařilo se mi mluvit s jedním ze dvou lidí, kteří kompletní recepturu znají. Dozvěděl jsem se totiž, že ve vesničce Prádlo pořádají prohlídky výroby, ale jen několikrát do roka a pro velmi malé skupiny. A tak jsem se tam vypravil. Zajímavé je, že vás neprovází běžný průvodce, nýbrž přímo člověk, který se na výrobě Fernetu podílí. Seznámil jsem se tak s Kristinou Demelovou, jež na míchání Fernetu dohlíží. Právě v Prádle vzniká základ bylinného likéru. Člověk by možná čekal nějaký velký provoz, ale ocitne se v malé vesnici v prostředí, jaké trochu připomíná zemědělskou farmu. Jsou tam pytle s bylinami a kádě, v nichž probíhá macerace, a celé místo nádherně voní. V Božkově se pak hotový nápoj stáčí do lahví.

Dalo se něco i ochutnat?
To byl právě zlatý hřeb celé návštěvy. Směli jsme si namočit prst přímo do kádě s koncentrátem budoucího Fernetu. Paní Demelová nám říkala, že je v něm tolik alkoholu, že to funguje skoro jako dezinfekce.

A co šmak?
Představte si, že máte možnost ochutnat Fernet v desetkrát nebo třináctkrát koncentrovanější podobě. Mimořádně silná chuť!

Český výletník: Plzeňský alkotrojúhelník. Tady jsem se ztratil jako na Bermudách

Recept bylinného likéru vám tedy zůstal utajený?
Jistě. Podobně jako u Becherovky je i receptura Fernetu přísně střežená. Ví se o některých bylinách, jež obsahuje, ale kompletní složení zná jen několik lidí. Aby nedošlo k vyzrazení, jsou například některé suroviny i uložené v anonymních pytlích a firma nakupuje různé ingredience tak, aby nebylo možné jednoduše z objednávek nebo účetnictví odvodit, které konkrétní byliny do likéru patří. Kolem receptury existuje přísný systém utajení.

Co lahodného jste objevil na cestě kolem rybníka Svět?
Například kapří hranolky, které místní považují za jednu ze svých vyhlášených specialit. Je to vlastně trochu jiný způsob, jak připravit smaženého kapra. Mám ryby rád, proto jsem si říkal, že by v knize neměla chybět ani Šupina a Šupinka z Třeboně, podle mě jedna z našich nejlepších rybích restaurací. Nicméně aby nevznikla mýlka, kniha není gastronomický průvodce. Neběhám po lokálech, nerozdávám hvězdičky a ani si nehraju na gurmet kritika hodnotícího, jestli je větrník správně propečený. Na to se ani necítím, jsou lidé, kteří tomu rozumějí mnohem víc. Mě zajímají především ty příběhy.

Které podniky jsou spojené se slavnými spisovateli?
Například Port Artur v Náchodě, kde začínají Zbabělci Josefa Škvoreckého. Právě tam se scházejí mladí hrdinové románu, zkoušejí na jazzové nástroje a samozřejmě pokukují po holkách. Pak je tu Jaroslav Hašek a hostinec U České koruny v Lipnici nad Sázavou. A samozřejmě existuje i několik hospod spojených s Bohumilem Hrabalem. Když se řekne Bohumil Hrabal, vybaví se mi samozřejmě legendární pražská hospoda U Zlatého tygra, kde býval štamgastem, nebo Hájenka v Kersku, známá ze Slavností sněženek. Tato známá místa se v mých knihách objevila už dřív.

Tady jsem proto zařadil Modrou hvězdu v Sadské. S tou se pojí zajímavá legenda. Právě v ní měl Hrabalovi kdysi číšník a provozní vyprávět svůj pohnutý životní příběh, který spisovatele inspiroval k napsání slavného románu Obsluhoval jsem anglického krále. Modrá hvězda mi však vzhledem k tomu, jak silný příběh se s ní pojí, připadala na první pohled až překvapivě obyčejná. Myslím, že jsem v knize dokonce napsal něco v tom smyslu, že už tam chybí snad jen kalendář na stěně s reklamou na pneuservis.

Lahodné Česko

  • Autor Českého výletníku Jakub Pokorný napsal gastronomického průvodce Lahodné Česko. Je v něm sto příběhů ikonických hospod, krajového jídla či míst spojených s pivem, vínem a kávou.
  • Dozvíte se, která zmrzlinárna nabízí nejvíce druhů, včetně čabajkové, a kde uvařili nejsilnější pivo. Nechybí procházka tajemnou vietnamskou Sapou v Praze, Grandhotelem Pupp a vyprávění jednoho ze dvou lidí na světě, kteří znají recept na Fernet Stock.
Jakub Pokorný se svým zatím posledním, letošním titulem.

Hned první kapitola knihy je o hospodě U České koruny v Lipnici, kde Jaroslav Hašek napsal část Švejka. Dnes ji provozuje jeho pravnuk Martin Hašek. Jak jste si potomka slavného literáta představoval, než jste za ním jel?
Představoval jsem si ho určitě jako konzervativnějšího člověka, než ve skutečnosti je. Možná máme tendenci potomky velikánů vidět jako ctihodné strážce rodinného odkazu. Martin Hašek je naštěstí pohodový člověk. Původně se věnoval úplně jiné profesi. Do Lipnice jezdil kvůli hrobu svého pradědy, přitom viděl, jak budova spojená s rodinou postupně chátrá, až se jí nakonec ujal. Pro mě však byla nakonec návštěva Lipnice mnohem víc než jen posezení v hospodě. Martin Hašek mě ještě poslal na lipnický hrad, kde svého času Jaroslav Hašek prováděl a napsal o tom povídku. A také jsem se vydal k hrobu, kde je spisovatel pochovaný. Mimochodem takhle nějak si představuju hrob Jima Morrisona z The Doors v Paříži.

Co jste ochutnal přímo v hospodě?
Dostal jsem Haškův guláš. Pravnuk mi říkal, že teoreticky by v hospodě mohl vařit jenom tohle jídlo a k němu čepovat Haškův ležák. Samozřejmě ovšem nemůžete mít restauraci s jediným jídlem, jídelní lístek musí být širší.

Pro cestovatele gurmány. Znáte nejslavnější hospody a speciality Česka?

V čem je samotný Haškův guláš zvláštní? Má nějakou speciální recepturu?
Na rozdíl třeba od pavlišovského řízku na první pohled nijak zvláštně nepůsobí. Je to poctivý guláš – maso, omáčka, cibule, knedlík. A chutnal skvěle!

A Haškův ležák? Ten se vaří přímo pro hospodu?
Pivo jim dodává pivovar Bernard. Jestli jde o nějakou speciální recepturu vytvořenou přímo pro ně, nebo o pivo prodávané pod vlastním názvem, to si teď netroufám říct. Každopádně s gulášem dotváří celý ten haškovský zážitek.

Haškovských stop je v Lipnici určitě spousta. Narazil jste ale na něco pozoruhodného?
V jedné z předchozích knih jsem měl třeba Národní památník odposlechu. V žulových lomech nedaleko hradu Lipnice je do skály vytesané obrovské kamenné ucho. Má připomínat tajného policajta Bretschneidera ze Švejka, který naslouchá, co kdo kde říká. Mně na tom připadala strašně vtipná už samotná myšlenka, že odposlech má v Česku vlastní památník. Navíc jsem tam byl v době, kdy byly noviny plné nejrůznějších zveřejněných odposlechů typu „Ivánku, kamaráde!“. A říkal jsem si, že pro zemi, jež se nejrůznějšími odposlechy tolik bavila, je vlastně docela příznačné, že už tu mají i svůj pomník.

Hodný Mulisák i strašidla, která vám skočí na záda

V knížce Strašidelné Česko se objevuje strašidlo Mulisák známé z kreseb Josefa Lady. Jaký je jeho příběh?
Mulisák je Ladův výmysl. Josef Lada sice své pohádky zasazoval do skutečného prostředí Hrusic a jejich okolí, ale vytvářel si vlastní postavy a příběhy. Hrusice si je postupem času „adoptovaly“, a dnes už k tomu kraji neodmyslitelně patří. Mulisák je navíc krásným příkladem pozitivního a hodného strašidla. Pomalu by se vám omluvil za to, že vás v noci vystraší, a ještě vám posvítí na cestu. Podle příběhu se do rokle Šmejkalka mezi obcemi Hrusice a Senohraby přistěhoval, aby si tam na stará kolena ještě trochu zařádil. Stejně jako jsem se snažil o pestrost hospod v Lahodném Česku, chtěl jsem mít pestrá i strašidla ve Strašidelném Česku. Od těch skutečně děsivých – v knize je například strašidlo, o němž se traduje, že kdo ho spatří, zemře – až právě po laskavého Mulisáka.

Které strašidlo vám při psaní nejvíc přirostlo k srdci?
Rusalky. To jsou nejhezčí holky. (smích)

Jak dobře znáte strašidla a přízraky v Česku?

A ze kterého máte naopak největší respekt?
Ta knížka je rozdělená podle různých druhů strašidel. Zvláštní oddíl jsem věnoval i strašidlům českých Němců z německých legend ze Šumavy nebo Krušných hor. V českých pověstech často funguje jakási pohádková spravedlnost. Strašidlo potrestá jen toho, kdo se sám něčím provinil. Třeba je chamtivý a chce získat poklad. V německých pověstech jsou ale strašidla mnohem méně předvídatelná. Jdou po komkoliv – hlava nehlava. Existuje celá kategorie strašidel, která se podle legend vrhnou na osamělého nočního chodce v lese a skočí mu na záda. V lepším případě je člověk musí někam odnést, v horším ho začnou škrtit. Jedno takové strašidlo se jmenuje příznačně – Nahřbetskoč. Z těchhle bytostí mám určitě respekt, protože jsou pro nás těžko čitelné. A respekt mám i z hejkala. (smích)

Proč z hejkala?
To je také zvláštní tvor spojený s lesem a bažinami, navíc bez jasné podoby. Představuju si ho skoro jako jakéhosi podivného, mechem obrostlého yettiho.

I český čert je samostatná kapitola, ne?
Ano, do knížky jsem sháněli experty na jednotlivá strašidla a o čertech jsem si povídal s režisérem Zdeňkem Troškou. Podle něj je český čert takový trochu trumbera. Není to jen děsivý démon. Často ho někdo přelstí, napálí nebo nad ním vyhraje důvtipem. V tom se od ďábelských postav z jiných kultur docela liší. Mám k tomu jednu zajímavou příhodu. Na Vysočině je Peklo Čertovina, což je v podstatě zábavní areál věnovaný čertům. V podzemí pod takovým srubem se nachází stylizované peklo a čerti návštěvníky provádějí několika jeho komnatami. Je to celé vtipně pojaté. Když jsem tam byl, v naší skupině byl i nějaký cizinec. Bylo na něm krásně vidět, že vůbec nechápe, která bije. Vůbec mu to nedávalo smysl – proč by měl být čert legrační? V jeho kultuře jsou podobné postavy mnohem blíž hororovým bytostem.

Při cestách za Strašidelným Českem se dobrodružství přímo nabízí. Zažil jste něco opravdu strašidelného nebo nebezpečného?
Žádné velké drama, při jakém by mě odněkud odvážela sanitka, jsem naštěstí nezažil. Moje výpravy zase tak adrenalinové nejsou. Jednu dobrodružnou příhodu jsem však zažil při cestě na Čertovu zeď v Podještědí. Podle pověsti ji postavil čert. Ve skutečnosti šlo o geologickou žílu, která se táhla kilometry Libereckým krajem. Postupně byla z velké části odtěžena a zbyl z ní menší kopec. Přijel jsem tam autem za krásného slunečného počasí. Jenže ve chvíli, kdy jsem vystoupil a vydal se hledat Čertovu zeď, spustil se šílený liják, přišla bouřka a všude bylo bláto. Tehdy jsem měl snad poprvé pocit, že ten čert možná opravdu někde poblíž je. A nejlepší bylo, že když jsem se vrátil k autu, zase svítilo slunce.

Česko stvořil čert. Podívejte se na místa, kde dějiny tvořilo samo peklo

Žádné setkání s bílou paní o půlnoci se nekonalo?
Nekonalo. A má to i docela praktický důvod. Protože si místa do knih většinou také sám fotím, potřebuju na ně jezdit za světla. Takže jsem se tam až na výjimky vůbec nevyskytoval v době, kdy strašidla úřadují. Navíc musím přiznat, že napsat knihu o strašidlech nebyl původně nápad můj, ale nakladatele. Dokonce jsem jako inspiraci dostal anglickou knihu o putování za strašidly a místy ve Velké Británii. Moje první reakce byla:„Jak mám napsat knihu o strašidlech, když na ně nevěřím?“ Jenže pak mi došlo, že to vůbec není překážka. Strašidla totiž zanechala v krajině obrovské množství stop. Máme Čertovu stěnu, Čertovu zeď, Čertovy mlýny a spoustu dalších míst, názvů a památek. Nešlo už tedy o otázku, jestli nadpřirozené bytosti skutečně existují, nýbrž o to, jak se otiskly do české krajiny a příběhů.

Spousta novinářů se pokoušela strávit noc třeba na hradě Houska. Vás to nelákalo?
Na Housce jsem byl, ale normálně přes den, ve skupině běžných návštěvníků. Právě Houska, která podle legendy stojí nad jakousi dírou do pekla, má u nás asi nejpropracovanější „strašidelný marketing“. Strávit tam noc mě ovšem nenapadlo. Mně stačil zážitek běžného návštěvníka. Ta knížka má totiž sloužit i jako průvodce. Proto mi připadalo důležité popisovat místa tak, jak je může zažít i čtenář, co se tam podle knihy vypraví.

Podobně propracovanou tajemnou pověst má i jihlavské podzemí. S jihlavským podzemím je spojená reportáž o údajném duchovi, kterou tam v devadesátých letech natočil Stanislav Motl pro pořad Na vlastní oči. A právě na tom mě baví jedna věc: kromě starých strašidel máme i strašidla moderní. Proto je v knize také kapitola věnovaná novodobým legendám. Je na nich krásně vidět, že tahle mytologie pořád žije. Češi si nové duchy, strašidla a tajemné příběhy vymýšlejí pořád. Jihlavský „duch“ je toho dobrým příkladem. Podobným moderním příběhem jsou třeba údajní duchové sebevrahů pod Nuselským mostem. Podle některých vyprávění se tam zjevují. Nebo německý voják Hagen, jehož legenda je spojená s podzemními štolami v oblasti lomu Velká Amerika.

Chaloupka uprostřed řeky i tajný jaderný sklad

Vedle strašidel jste po Česku pátral i po bizarních místech a nejrůznějších kuriozitách. Na jakou největší bizarnost jste při svých cestách narazil?
Asi na chaloupku na pilíři, které jsem v Bizarním Česku věnoval poslední kapitolu jako takový speciální bonus. Dnes už totiž neexistuje. Na ní je krásně vidět pomíjivost některých míst – člověk zachytí něco, co za pár let úplně zmizí.

O co šlo?
Byla to malá dřevěná chatrč postavená na kamenném pilíři bývalého železničního mostu přes řeku Radbuzu u Stodu na Plzeňsku. Na osamělý kamenný pilíř asi před třiceti lety postavili skauti pomocí improvizované lanovky nebo jeřábu malou chýši. Vypadala skoro jako z Harryho Pottera nebo Pána prstenů – chaloupka stojící na jediném pilíři uprostřed řeky. Dlouhá léta o ní skoro nikdo nevěděl. Pak přišly sociální sítě, někdo ji vyfotil, dal na internet, a z chaloupky se najednou stalo virální místo. Začali tam jezdit lidé, psalo se o ní… Jenže chaloupka byla černá stavba. Navíc se plánovala obnova lávky přes řeku Radbuzu, takže její budoucnost byla nejistá. Nakonec si ji ještě vybrali filmaři při natáčení snímku Citlivý člověk podle románu Jáchyma Topola. V jedné scéně chaloupku zapálili, takže přímo ve filmu shořela. A dnes už na pilíři není.

Tajemná chaloupka u Mantova na Plzeňsku se stala oblíbeným místem turistů....

Co byste umístil na další příčky pomyslného žebříčku českých bizarností?
Těch kandidátů by byla spousta. Třeba soukromý dinopark na zahradě rodinného domu, kde jeho autor už za socialismu vytvářel betonové sochy pravěkých ještěrů. Když se nad tím zamyslíte, svým způsobem bizarní je vlastně i Ještěd. Jsme na něj zvyklí a považujeme ho za architektonický skvost, ovšem zkuste ho popsat někomu, kdo ho nikdy neviděl: na vrcholu hory máme obrovský obrácený kovový trychtýř vysoký téměř sto metrů. Pak je tu třeba soukromé muzeum samorostů u Slavonic, kde má majitel na zahradě stovky „exponátů“, některé vysoké i několik metrů. Trošku bizarní je také pardubické krematorium, jež svou architekturou trochu připomíná pohádkovou perníkovou chaloupku. A v Ostravě samozřejmě halda Ema – uměle vytvořený kopec, který dodnes doutná.

Český výletník: První dinopark v Česku vznikl na zahradě rodinné chalupy

Mezi bizarní místa jste zařadil také bývalý sklad jaderné munice v Brdech. Jak se vám ho podařilo objevit?
Začalo se o něm víc psát v souvislosti se zrušením vojenského prostoru Brdy. Když se oblast otevřela turistům, začala veřejnost postupně objevovat, co všechno tam během desetiletí komunismu vzniklo. A jedním z nejpozoruhodnějších míst byl právě bývalý sklad jaderné munice. K tomu se váže docela pěkná historka. Nadšenci do vojenské historie si údajně chtěli areál vzít pod patronát. Tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra se prý měl zeptat generálů: „Potřebujeme to ještě k něčemu?“ Když mu nikdo nedokázal odpovědět, k čemu by armádě objekt byl, rozhodl: „Dobře, tak ho odtajníme a máte ho mít.“ Je to opravdu zvláštní místo, trochu připomíná protiatomový kryt, jenže je ukryté uprostřed kopce a vstupuje se do něj obrovskými pancéřovými vraty, skoro jako do trezoru. Člověk má chvílemi pocit, že se ocitl v kulisách bondovky.

Skutečně tam byla za socialismu uložená jaderná munice?
Podle dostupných svědectví ano. Podstatné je, že celý systém byl pod kontrolou sovětské armády a informace o něm byly utajované. Dokonce i v tehdejší československé armádě o těchto skladech vědělo jen velmi málo lidí. Snad o nich věděli jen tehdejší komunistický ministr obrany a vojáci z nejbližších kasáren v Rokycanech, kteří se měli podílet na případné obsluze, kdyby se zbraně aktivovaly. Právě proto se ještě dlouho po pádu komunismu ozývaly pochybnosti, jestli na našem území jaderné hlavice skutečně byly. Působilo to skoro nepředstavitelně. V posledních patnácti letech se ale objevilo stále víc dokumentů a svědectví, jež tuto verzi příběhu potvrzovaly. Dnes tam přijedete jako turista a projdete se objektem, který byl kdysi jedním z nejutajovanějších míst v zemi. Prý jde o naprostou raritu. Je to jediný bývalý sklad jaderných zbraní zpřístupněný veřejnosti.

Nadace otevřela výstavou druhý bývalý sklad jaderné munice v Brdech

Kam jste se vydal naposledy?
Teď píšu další knížku s názvem Rekordní Česko. Bude o místech, která jsou spojená s nějakým „nej“ nebo zkrátka nějak vyčnívají: jsou největší, nejmenší, nejdražší, nejstarší nebo třeba nejnovější. Shodou okolností, protože žena má chalupu na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš, jsem se byl naposledy o víkendu podívat na mamutím můstku v Harrachově. Je to největší skokanský můstek v Česku a patří k největším na světě. Jenže dnes už se nepoužívá a postupně zarůstá. Pro mě to však bylo objevné, i když sport jinak nesleduju. Když na můstku totiž stojíte, najednou si uvědomíte, že ti skokani letěli skoro přes celou horu směrem dolů k Harrachovu a dopadali až někde za hranicí dvou set metrů. A to je pohled, jaký vám teprve ukáže, jak neuvěřitelná disciplína to byla.

A kam míříte dnes?
Za dalším rekordem do Liberce. Je tam nejstarší zoo.

Vstoupit do diskuse (3 příspěvky)

Nejčtenější

Středověký zázrak pod Sienou. Podzemní akvadukty zásobují kašny dodnes

Město bez řeky? Ve středověku pořádný problém. Obyvatelé italské Sieny ho...

Město bez řeky? Ve středověku pořádný problém. Obyvatelé italské Sieny ho vyřešili po svém. Pod městem vybudovali 25 kilometrů dlouhou síť akvaduktů, která dodnes funguje. S podzemním dílem se pojí i...

Bez betonu i oceli. Mrakodrapy z hlíny stojí v jemenské poušti už stovky let

Uprostřed jemenské pouště se tyčí desítky několikapatrových domů, které...

Uprostřed jemenské pouště se tyčí desítky několikapatrových domů, které připomínají moderní velkoměsto. Jejich základy však vznikaly už před staletími a místo betonu a oceli při jejich stavbě...

Za nádherou nemusíte až na konec světa. Objevte nejkrásnější vesničky Německa

Zapomeňte na Berlín, Mnichov nebo Drážďany. To nejkouzelnější Německo se totiž...

Zapomeňte na Berlín, Mnichov nebo Drážďany. To nejkouzelnější Německo se totiž často ukrývá tam, kde byste ho nečekali. V malých vesnicích a městech s malovanými fasádami, domky jako z perníku nebo...

Asie, kterou odvál čas. Unikátní snímky Thajska a Srí Lanky z osmdesátek

Bangkok bez davů turistů, ulice Kolomba plné pouličních prodejců a život, který...

Bangkok bez davů turistů, ulice Kolomba plné pouličních prodejců a život, který se řídil úplně jiným tempem. Německý fotograf Walter Rudolph zachytil Srí Lanku a Thajsko v 80. letech, než se staly...

Ráj v Alpách, kde umírali vojáci. Válku tu připomínají zákopy i horské hroby

Kromě nepřátelské armády představovaly obrovské nebezpečí také přírodní živly....

Na první pohled je to jen další krásný vrchol italských Alp. Travnaté svahy, výhledy na horské štíty a ticho, které přerušuje jen vítr. Jenže Cima Socede v pohoří Lagorai ukrývá příběh krvavých bojů...

Mácha má štěstí, že je kamennej. Vydal jsem se po stopách největšího básníka

Máchovo jezero. Romantická krajina hradů, rybníků a kuželovitých kopců...

Kdyby žil Karel Hynek Mácha dnes, byl by něco jako rocková hvězda. Třeba jako Jim Morrison z The Doors. V pátek 6. listopadu uplynulo 190 let od jeho smrti v roce 1836 v Litoměřicích. Vydejte se po...

14. listopadu 2026

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

Aktualizujeme
ilustrační snímek

Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po celý rok vám budeme přinášet aktualizovaný seznam železniční akcí. Můžete si vybrat mezi motorovými...

1. září 2021,  aktualizováno  13. 11. 17:09

Jak vybrat skiareál? Praktický průvodce pro lyžaře a snowboardisty

Komerční sdělení
Lyžování na Klínovci má hned několik benefitů: moderní lanovky s velkou...

Kam na lyže v Česku, aby si zimní dovolenou užili začátečníci i zkušení lyžaři? Při výběru skiareálu se vyplatí sledovat nejen cenu skipasu, počet kilometrů sjezdovek a vzdálenost od domova. Důležité...

13. listopadu 2026

Kam zmizela třináctka? Výtahy v budovách New Yorku ji nemají, není to náhoda

Pokud jste se někdy vezli ve výtahu v New Yorku, možná jste si všimli zvláštní...

Pokud jste se někdy vezli ve výtahu v New Yorku, možná jste si všimli zvláštní věci – na panelu chyběla třináctka. Snad jako by takové poschodí vůbec neexistovalo. Není to náhoda. Číslo třináct je už...

13. listopadu 2026

Tyrolsko bez lyží i bez slovníku: Proč vás zimní Kufsteinerland nadchne

Advertorial
Pohodová zimní procházka v oblasti Thiersee

Zimní túry údolím Kaisertal, sáňkování se zastávkou na horské chatě, procházky historickým Kufsteinem nebo operní večer v malebné tyrolské obci. Region Kufsteinerland dokazuje, že zima v Alpách má...

13. listopadu 2026

Středověký zázrak pod Sienou. Podzemní akvadukty zásobují kašny dodnes

Město bez řeky? Ve středověku pořádný problém. Obyvatelé italské Sieny ho...

Město bez řeky? Ve středověku pořádný problém. Obyvatelé italské Sieny ho vyřešili po svém. Pod městem vybudovali 25 kilometrů dlouhou síť akvaduktů, která dodnes funguje. S podzemním dílem se pojí i...

13. listopadu 2026

Město, které pokořil císař. Gent si z ponížení udělal svou největší chloubu

Z mostu svatého Michala jsou vidět tři slavné gentské věže: katedrála svatého...

Gent bývá ve stínu Bruselu a Brugg, což je možná jedna z jeho největších výhod. Není to město, které by se návštěvníkovi podbízelo, přesto nabízí středověké centrum, kanály, univerzitní život i...

12. listopadu 2026

Nejen Sagrada Família. Gaudí zanechal stopy i daleko za hranicemi Barcelony

Při vyslovení jména Antoni Gaudí si většina lidí vybaví především Barcelonu....

Při vyslovení jména Antoni Gaudí si většina lidí vybaví především Barcelonu. Díla jednoho z nejslavnějších španělských architektů jsou však rozeseta i po dalších částech země – od Kantábrie přes...

12. listopadu 2026

Ráj v Alpách, kde umírali vojáci. Válku tu připomínají zákopy i horské hroby

Kromě nepřátelské armády představovaly obrovské nebezpečí také přírodní živly....

Na první pohled je to jen další krásný vrchol italských Alp. Travnaté svahy, výhledy na horské štíty a ticho, které přerušuje jen vítr. Jenže Cima Socede v pohoří Lagorai ukrývá příběh krvavých bojů...

11. listopadu 2026

Co všechno se vejde do zimní dovolené? Lyžování, dobrodružství i horské výhledy

Advertorial
St. Johann: lyžování, dobrodružství i horské výhledy

Xund und Fit – zdravě a v kondici. Na zimní dovolené to ale neznamená jen sportovní výkony od rána do večera. Někdo si chce užít každou minutu na sjezdovce, jiný ocení pestrý program pro děti nebo...

11. listopadu 2026

Za nádherou nemusíte až na konec světa. Objevte nejkrásnější vesničky Německa

Zapomeňte na Berlín, Mnichov nebo Drážďany. To nejkouzelnější Německo se totiž...

Zapomeňte na Berlín, Mnichov nebo Drážďany. To nejkouzelnější Německo se totiž často ukrývá tam, kde byste ho nečekali. V malých vesnicích a městech s malovanými fasádami, domky jako z perníku nebo...

11. listopadu 2026

Nejkrásnější chalupy v Česku: 8 designových chat, kde budete chtít strávit zimu

Esprit
Domesi Concept House Budíkov (nacházející se v obci Budíkov nedaleko Humpolce...

Zasněžená krajina za oknem, rozpálená sauna, praskající oheň a víkend, během kterého nemusíte vůbec nic. Zimní dovolená v Česku může být stejně kouzelná jako pobyt v alpském resortu, zvlášť když si...

10. listopadu 2026  12:02
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.