Povánoční výlet, to už je tradice. Vydal jsem se stylově na místo, které má zimu v názvu – na Děčínský Sněžník. Byl jsem překvapen, že nejsem jediný, kdo dal před vysedáváním u televize přednost přírodě. Přišly desítky lidí.
Slovo Sněžník mi vždycky asociovalo nějakou pohádkovou bytost, která je zodpovědná za sněžení – Měsíčník, Slunečník, Větrník, jako z filmové pohádky Princ a večernice. A čtvrtý by mohl být Sněžník. Ale německy se kopec nazývá „Schneeberg“ (Sněžná hora), takže Němci ho jako pohádkovou bytost nechápali.
Klíč od jedné z našich nejkrásnějších, nejznámějších a nejstarších rozhleden na Sněžníku (dostavěna byla v roce 1864) jsem dostal v bufetu u paty věže, která vypadá jako šachová figura (přirozeně věže). Mají to tu elegantně zařízeno, protože klíčů je víc, takže nahoru může vystupovat víc skupinek najednou. Vnímám eleganci novogotických oken, litinového schodiště i cimbuří na ochozu. Vidět je odtud na Ještěd, na Milešovku a vysílač na Bukové hoře plave v moři inverze.
Pohled z hrany stolové hory Děčínský Sněžník na jihovýchod, tedy na České Středohoří.
Teď pár zajímavostí: Sněžník je nejvyšší stolovou horou v České republice (723 m n. m.), rozhlednu stavěl architekt K. M. Hänel, který jinak dodělával Zwinger v Drážďanech, stavba původně sloužila jako zeměměřičská věž a prvně tu byl v Česku zachycen televizní signál – vysílaný z berlínských olympijských her v roce 1936.
Na zimní turistické výpravě je všechno jiné než v létě – chuť zázvorového čaje, pot i světlo při focení. Za pouhou hodinu a čtvrt se dá seběhnout do Děčína, odkud už jsem viděl v dálce jen malý „Sněžníček“ a byl jsem hrdý, kolik toho mám za sebou.
Vtipné stěny
Ale dalo by se jít i opačným směrem, což jsem podnikl před nedávnem. Když už jste nad Děčínem, dá se jít i na Tiské stěny. Od Prachovských či Adršpašských skal se hodně liší, i když je to ve všech případech pískovec. Vypadají jako pevnost s obrovskými vysokými hradbami, které se vypínají nad lesem na obzoru nad vesnicí Tisá.
Český výletník: Pořád mě tam posílají. Tak jsem šel do Prdele |
Nejsou to štíhlé skalní věže, ale jsou tlustší a vytvářejí bezpočet tunýlků, průchodů, soutěsek a prolézaček. Skrz ně vede naučná stezka. Tiské stěny měří ani ne dva kilometry na délku – a to se ještě dělí na Malé a Velké. Prošel jsem kolem zavřené pokladny, protože nebyla sezona. Sice jsem neplatil, ale zase jsem neobdržel plánek a skály byly označené jen čísly. Tak jsem jména lovil na mobilu.
Hned u pokladny vítá lidi jeden ze symbolů Tisé, obrovská Janusova hlava. Z profilu ta placatá stěna fakt připomíná kadeřavou antickou hlavu – Janus byl římský bůh. Za prvním průchodem shlížejí na návštěvníka zkamenělí sloni s choboty. Ti jsou také poznatelní. A do třetice nesmím zapomenout na skalní hřib z Tisé, známý z pohledů. Vypadá jako E. T. Mimozemšťan.
Tiské stěny mají ze všech známých skalních měst také nejvtipnější názvy skal. Je tam „Sťatý major“, „Přimáčknutý krejčík“ a „Pašerácký batoh“. Odměnou za náročné prolézání stěn je tradiční dřevěná turistická chata s hospodou na kraji skal.
Hlavní místnost zdobí kresby „humorných loveckých výjevů“. Jakéhosi chlapa na jedné unáší jelen a muž se zoufale drží parohů. V rohu druhé místnosti se zase krčí vycpaná liška se srnčími parůžky a kloboučkem. Co k tomu ještě dodat? Jak jsem mohl dosud v zimě chodit na túry bez rumu?
