Všichni kolem jeli na běžkách nesli běžky nebo nazouvali běžky. Jen já jsem měl jen nohy a boty. Ale když jsem zjistil, že se do sněhu nebořím zas až tak moc, usoudil jsem, že to prostě dám. Doběhnu do Poličky, tedy přeběhnu zasněženou Vysočinu. Ostatně mi už nebude od poloviny trasy nic jiného zbývat, protože mi žádný spoj nepojede.
Ve vesnici Tři Studně mají autobusovou zastávku s uzavíratelnými dveřmi, takovou zastávkovou komůrku. Bezdomovcům by se to asi líbilo, ale mně to spíš připomínalo, že klima tu bude asi opravdu drsné. Nejprve jsem hledal a našel maskota Tří Studní, sochu hejkala od Michala Olšiaka. Podle pověstí se hejkalové vyskytují právě tady na Horácku.
Hejkal Pepíno ve Třech Studních. Když uslyšíte v lese hejkala, nikdy neodpovídejte na jeho skřeky.
Hejkal na kraji lesa, na soukromém pozemku u jednoho z penzionů, byl napůl zasněžený, taková poloabstraktní amébická figura, skoro jak ufon. Ale to jsou všechny Olšiakovy skulptury. Kdo zná třeba Hamroně z Hamrů nad Sázavou, ví, o čem mluvím. Ale došlo mi, že umělec to asi zamýšlel tak, že hejkal má jakoby tělo z kmenů a větví. Koneckonců, je to démon spjatý s hlubinami lesa.
Ještěd Vysočiny
Pak jsem se rozloučil s hejkalem i se sněhulákem, který mu na loučce dělal společnost, a zdolal první dva kilometry k hotelu Medlov u stejnojmenného rybníka. Komunistické monstrum se dřív jmenovalo Zotavovna VIII. Všeodborového sjezdu. Nevím, čím byl ten sjezd tak důležitý, ale Medlov je fenomén. Dokonce se tomuhle paneláku v lůnu přírody říká „Ještěd Vysočiny“.
Postavil ho architekt Jiří Herzán v bruselském stylu, stavba byla dokončena v roce 1974 a jestli může existovat nějaká nostalgie po éře komunistické odborářské rekreace, tak je Medlov jejím symbolem. Na břehu rybníka před hotelem zapadala sněhem vodní šlapadla, což působilo opravdu melancholicky. Před budovou parkoval dnes už veteránský žigulík s obstarožními sáňkami na střeše. Přemýšlel jsem, jestli s ním fakt někdo přijel, nebo je to jen stylový poutač.
Běžel jsem dál. Zdolal jsem Paseckou skálu, ze které je krásný výhled na severní část Vysočiny s radarem na Buchtově kopci. Leze se tam po klouzajících schodech, ale udržel jsem se díky řetězům. Jde to i ve sněhu. Jde to i dolů.
Doběhl jsem do vesničky Odranec s několika bílými chaloupkami, příklady lidové architektury Vysočiny. V roce 1619 tam spadly tři meteority. Nálezci je předali majiteli panství, ale později se ztratily. Ale vznikla o nich kramářská píseň. Fakt se mi ji podařilo na internetu najít a byla to švanda. Zpívá se tam: „V outerý před svatým Vítem o nešporní chvíli/v Moravě na vsi Vodranci předěšeni byli.“
Pak jsem seběhl z kopce do roztomilého městyse Jimramov.
Je ti zima, broučku?
Není roztomilejší místo než Jimramov, městečko s obrozeneckou atmosférou, jakou mají Hronov nebo Dobruška. Já jsem o něm předem věděl jen to, že je tam unikátní krytý barokní most spojující kostel se zámkem. Bohužel, zámek je nepřístupný a abych most spatřil, musel jsem se téměř vyšplhat na zeď.
V Jimramově mají krásnou dřevěnou sochu broučka s lucerničkou, protože se tam narodil Jan Karafiát, který napsal Broučky (socha je na náměstí Jana Karafiáta, jak jinak). Dřevěný brouček vypadá poněkud zplihle a nesouladně, asi mu je zima. A taky asi ví, jak dopadne slavná kniha Jana Karafiáta, protože v ní zima všechny broučky zahubí.
Jimramovští recesisté k soše broučka přidali i sochu „brouka“. Vážně, za rohem se tyčí sloup, na kterém trčí vrak VW Brouka a celé to dílo se jmenuje „Nech brouka žít“.
Jimramov. Co dům, to slavný rodák. Žil tady Jiří Guth Jarkovský, slavný předchůdce propagátora etikety Ladislava Špačka, a na Štědrý den roku 1678 se tu narodil jezuita Karel Slavíček, o kterém jsem si na pamětní desce přečetl, že se stal „misionářem v čínské říši“.
Kávové misionářství v Jimramově naopak zajišťuje romantická kavárna „Kovářova kobyla“, obklopená koníky coby poutači. V interiéru ve stylu biedermeieru by klidně mohla sedět u kafe Božena Němcová a mohla by si tam dát pozoruhodné zákusky, jeden ve tvaru hruštičky, ale nebyl to marcipán, prý něco plněného čokoládou. A pak tam byl dortík podobný rakvičce za víc než 100 korun. Omlouvám se kavárnicím, že jsem vypadal jako vagabund a vzal si jen čokoládové lízátko s sebou, ale já měl před sebou ještě kus cesty a pomalu se stmívalo.
Jako poutače na kavárnu Kovářova Kobyla v Jimramově slouží samozřejmě dřevění koníci.
Zbývající část trasy už jsem doběhl po silnici. Minul jsem ještě sjezdovku na kraji Poličky, na které probíhalo bezstarostné večerní lyžování.
Já se už v té chvíli nemohl skoro ani pohnout. Aspoň jsem pozdravil věž kostela, ve které se narodil skladatel Bohuslav Martinů. Už svítila do tmy. Ten můj třicetikilometrový výlet byl vlastně putováním „od hejkala k broučkovi“.
