Před budovou na kraji lázeňské čtvrti v Karlových Varech stojí jako poutač obrovská, snad třímetrová, lahev becherovky. Sen každého notorika, chtělo by se říct.
Moje babička vždycky říkala, že becherovka je „třináctý karlovarský pramen“, a i na tuto průpovídku jsem se toužil dnes zeptat. Prohlídka s průvodcem (délka 45 min, cena 280 korun) má tři části: film v kině, výstavu s výkladem a degustaci. V malém kinosále zhasíná světlo, začínáme.
Prazákladem nápoje, jak vypráví průvodce filmovým dokumentem, byl překvapivě likér English Bitter. Jeho recept přivezl Josefu Becherovi do Varů v roce 1805 anglický doktor Frobrig. Ale Becher ho zdokonalil a nynější recept na becherovku se nezměnil od roku 1807.
Historická budova likérky Na Steinberkách, dnes Návštěvnické centrum Becherovky, stojí na kraji lázeňské čtvrti v Karlových Varech.
Jeho podstatou je 20 bylin. „Znají ho pouze dva lidé ve firmě,“ vykládá nám už živý průvodce o místnost dál. Ti dva nesmějí za žádnou cenu cestovat spolu, ale stejně si říkám, že musí mít společnost navzdory legendě nějak „pojištěné“, kdyby znalci receptu zesnuli náhle ve stejnou dobu. V sázce je příliš mnoho!
V expozici je vidět, jak se měnily lahve. Dnešní žluto-modrá etiketa na ploché zelené lahvi existuje už od roku 1918, ale v 80. letech se experimentovalo s červeno-modrou, kterou si možná budete pamatovat. Vidíme tu malý model továrny, ale taky výstavku „padělků“ z doby socialismu. Dali byste si Havířskou hořkou?
Alergický Becher
Příběh Becherovy rodiny a jejich firmy je úchvatný. Už jen ta zmíněná tradice, že utajený recept znají je dva lidé ve firmě, což znamená, že se členové rodiny Becherů museli osobně zapojovat vlastníma rukama do výrobního procesu a míchat becherovku.
Při degustaci v návštěvnickém centru turisté dostanou tři druhy becherovky, zleva: citronovou, klasickou, hořkou KV14 a sladkou Cordial.
Prekérní situace nastala, když recept zdědil ve 20. století Alfréd Becher, u kterého se zjistilo, že je na byliny, ze kterých se likér vyrábí, alergický. „Recepturu proto předal dceři Heddě,“ říká průvodce, která byla po komunistickém převratu donucena vydat před odsunem recept StB, takže se becherovka mohla vyrábět v Československu i za socialismu. Naposledy změnila vlastníka letos, nyní patří polské firmě Maspex.
Pokud jde o přísady, některé byliny rostou v Česku, za některými se musí až na ostrov Komory a firma prý podle legendy „klame tělem“, když si nechá posílat i některé nepotřebné, aby zmátla případné „průmyslové špiony“. Některé z nich jsou známé – skořice, řebříček, hřebíček. Možná, že i kdybyste znali skoro všechny, tak vám to bude k ničemu. Jde totiž i o poměr.
Pokračujeme ve sklepě, kde je vystaven mimo jiné obrovský sud na becherovku (další sen alkoholika). Vedlejší zatemněná místnost je věnovaná roztodivným reklamním plakátům na tekutý klenot.
Čtyři panáky na stole
Třetí částí prohlídky je degustace. Přicházíme do baru v návštěvnickém centru a na každého čekají čtyři panáky. Raději se vracím k plastovému barelu s vodou a pořádně si přihnu, abych byl „připraven“ na tu panákovou smršť.
Netušil jsem, že na trhu je dokonce šest druhů becherovky – mimo jiné i citronová, nefiltrovaná, pomerančová, ale taky extrasladká „Cordial“. Mně nejvíc chutnala ta extrasladká Cordial, která chutí připomíná hodně silnou medovinu. Zajímavé bylo pozorovat i ostatní „degustátory“.
Každý turista dostane čtyři panáky. Vypily je i dámy, do kterých bych to neřekl, a někdo si šel i přidat.
Na mě působí alkohol hodně rychle, takže jsem vypil z každé skleničky jen půlku, a i to mi přišlo moc. Přitom některé návštěvnice, připomínající od pohledu babičky od větrníků z lázeňské cukrárny, vypily všechny své kalíšky. Klobouk dolů.
Hlasovali jsme ve skupině návštěvníků, která nám nejvíc chutná a vyhrála ta klasická. A jak je to s tou třináctkou? „Ve Varech je 12 základních pramenů, takže Becherovka se logicky brala jako třináctý,“ objasňuje mi průvodce. Na zdraví, babi. Dnes už existuje i KV14, hodně hořká varianta becherovky. To už by byl čtrnáctý pramen.
