Do černé kuchyně vede vchod přímo z nádvoří a atmosféru má dokonalou. Stěny začouzené černými sazemi, jako někde v jeskyni, a v popředí stojí služebná. Ta nabere kaši na papírové jednorázové nádobí a posype rozinkami a oříšky. Madam bílá paní také osobně přiloží ruku k dílu, kaši totiž dochutí medem z takového toho dřevěného válečku, kterým se med natáčí, a předá ji strávníkovi. Na hlavě má autentický bílý zmrzlinový kornout, nebo co to vlastně je, jaký má správná bílá paní mít.
Jsem na zámku Jindřichův Hradec, který je náš třetí největší po Pražském hradě a Českém Krulově. Jsou Velikonoce a právě tady jako svéráznou variaci na kostýmovanou prohlídku obnovili dávnou tradici z legendy – podávání kaše poddaným zdarma. Takže já jsem teď jeden z poddaných a a stojím frontu.
Kaše se přímo na místě vaří, nejde o žádný podvod s dovozem. Jeden z kuchařů v bílém, který ji míchal, dokonce vtipně prohlásil: „Ta opravdová bílá paní, to jsem vlastně já.“ Atmosféru doplňují ještě zbrojnoši – ti středověcí sekuriťáci, aby se „poddaní“ nestrkali a nepředbíhali – a klobásy na otevřeném ohni.
Zámek Jindřichův Hradec s detailem takzvané Černé věže, která slouží jako vyhlídka.
Kaše chutnala fantasticky, tipoval bych to na pohanku, pšenici, možná i slad. Šel bych klidně dvakrát (což by se asi ani nepoznalo). Jiná paní návštěvnice tam dojatě poznamenala, že to je poprvé, co tu černou kuchyni vidí v provozu.
Pobídka, aby rychleji stavěli
Pověst o kaši pojednává zhruba o tom, že když se stavěl zámek Jindřichův Hradec, zedníci nějak zaostávali v tempu a stavba se vlekla, takže manželka hradního pána je tímto pohoštěním vlastně motivovala k většímu výkonu.
Kaše se pak už podávala na tomto objektu každoročně. Až prý jednou dědicové pánů z Hradce usoudili, že zvyk je to moc drahý, a rozhodli se tradici zrušit. To se pak bílá paní rozčilila a na hradě se zavíraly a otevíraly dveře a ozývaly se tam rány. Prostě použila všechny ty klasické „zbraně“ bílé paní, aby dala jasně najevo, že kaše se podávat prostě musí. Zvyk se tedy obnovil a udržel až někdy do 18. století. Já měl hradozámek Jindřichův Hradec (on je to vlastně hrad i zámek dohromady) vždycky s touto pověstí o kaši spojený, protože krupicovou kaši mám moc rád.
Bílá paní se na Jindřichově Hradci zjevuje i jindy než v den výdeje kaše a jinde než v kuchyni. Když návštěvník vyrazí na okruh A vedoucí do renesanční části zámku zvané „Adamovo stavení“,, po schodišti vystoupí do takzvané Rožmberské chodby, kde na začátku dokonce visí obraz bílé paní, její fiktivní portrét. Může z něj vystupovat, protože k vlastnostem bílé paní přece také patří, že vystupuje z obrazu.
V návštěvnickém textu se o ní doslova píše: „Vedle dveří se nachází obraz Perchty z Rožmberka (1429–1476) a jejího manžela Jana z Lichtensteinu. Jejich manželství bylo poznamenáno tím, že Perchtin otec Oldřich II. nezaplatil věno a rozlícený Jan obrátil svůj hněv proti své manželce. Perchta se snažila dosáhnout nápravy, ale marně. Její trpký osud spojil Bohuslav Balbín s legendou o Bílé paní, přízraku zjevujícím se v Hradci a dalších sídlech erbu pětilisté růže. Dobová svědectví tvrdí, že se zjevovala i na této chodbě nebo Malých arkádách a podle barvy svých rukaviček zvěstovala budoucnost. Bílé rukavičky zvěstovaly dobrou zprávu – narození dítěte nebo sňatek, červené rukavičky požár a černé věštily smrt některého člena rodu.“ Přesto je to podle mě spíše „hodné strašidlo“, které snad ještě nikoho přímo nezabilo, jen skrze ty černé rukavičky.
Bohdalka & Leontýnka
Komunistická epocha si s bílou paní vyřídila účty poněkud bizarním trezorovým filmem Bílá paní z roku 1965, kde hrají Jiřinka Bohdalová a Vlastimil Brodský. A tak trochu i skrz dětský muzikál Ať žijí duchové, kde je nedospělá varianta bílé paní Leontýnka. Na Rožmberskou chodbu i arkády jsem se podíval. Do prostor chodby se bílá paní skutečně hodí. Může tam levitovat mezi obrazy a na konci se rozplynout. Z arkád je krásný pohled na nádvoří, a když se tam zjeví strašidlo, bude vidět zdaleka.
Jindřichův Hradec dnes na osobě bílé paní staví svůj marketing a na proti zámku stojí i Hotel Bílá paní, kde mají její obraz hned naproti dveřím.
O kaši jsem si povídal před časem i s kastelánem Jindřichova Hradce Janem Mikešem. „Osazenstvo černé kuchyně včetně bílé paní byli členové skupiny historického šermu Jindřich, která se zámkem spolupracuje,“ řekl mi Mikeš. Akci zorganizovali už podruhé. Prozradil mi, že udali 1 200 porcí kaše uvařené z pohanky, jejíž důležitou složkou byl i slad (tak jsem se trefil).
Nicméně pan kastelán také dodal, že v 17. století takto podle účetních záznamů obsloužili klidně i osm tisíc zájemců denně. Skoro neuvěřitelné.
Strašidelné ČeskoNová kniha tipů na výlet Jakuba Pokorného, autora rubriky Český výletník ve Víkendu, ukazuje téměř 100 míst, kde se vyskytují nejzajímavější česká strašidla. Ať už jde o klasiku v podobě hejkala, bílé paní, čertů a vodníků, tak o originální bytosti, jako je Štrakakal na Lokti nebo Šplhavec na Kašperku. Autor vyzpovídal spousty kastelánů, pamětníků, ale třeba si i psal o Jožinovi z bažin s Ivanem Mládkem. Kniha je volným pokračováním loňského titulu Bizarní Česko o kuriozních místech v české krajině.  |
