Kaňon Labe patří k nejcennějším částem CHKO Labské pískovce. Jde o vůbec největší evropský pískovcový kaňon.
Dávám si pozor, abych si vždy sedl na správnou stranu vagonu. Ve směru na Drážďany doprava, v opačném doleva. A nejlépe v jídelním voze. Před Děčínem objednám kávu a nalepím se na sklo. Těším se, co přijde. Jeden z nejkrásnějších železničních výhledů v Česku.
Trať je usazena do stráně nad řekou, na jejímž druhém břehu se zvedají pískovcové skály. Nádherná scenerie! Každé roční období jiná, každý den jiná. Jednou dokonale zelená, jindy pestrobarevně podzimní, sněhově bílá. A vždy závratně vysoká.
Labe se milion let zakusovalo do pískovcových puklin, aby mi tento výhled dopřálo. Skalní stěny od hladiny rostou do výšky 70 metrů, připomínají mi opravdovou severoamerickou divočinu. Místo, kde člověk není pánem.
Nejstarší a jednou z nejhezčích upravených vyhlídek v CHKO Labské pískovce je vyhlídka Belvedér.
Ostatně, není. Daří se tu jedinečným kombinacím rostlin i vzácným zvířatům. Proti proudu táhnou lososi vyvést potomstvo, na stromech v okolí pracují bobři a na obloze můžete se štěstím vidět i orla mořského.
Nikdy se mi tato cesta po kolejích neomrzí. Pokaždé mě dojme. A pokaždé si slíbím, že musím kaňon prozkoumat i z řeky samotné. A protože rodiče si plní sny skrze děti, slíbil jsem květnový výlet lodí i svým potomkům.
Málo vody
Plán je jasný, prostý. Z Děčína pojedeme do Hřenska linkou T92, výletní lodí, a budeme se z paluby kochat pohledem vzhůru. Na vyhlídku Belveder, ale především na lezci oblíbené, leč zrádné nebetyčné pískovce. Nikde v Evropě není větší kaňon tohoto druhu!
Obsadit Labe lodní obchodní dopravou toužil už Karel IV., génius své doby. Marie Terezie dokonce vydala dekret, který kázal, že plavba má prioritu před jakýmkoli jiným využitím řeky. Nejmohutnější český tok byl cestou do Saska, do Hamburku a nakonec i do moře.
V Labském kaňonu
Myšlenka výletní byla hezká, obvykle v jarních a podzimních měsících realizovatelná. Pokud je dostatek vody. Pokud nejsou vidět kameny, které mají být očividně schovány před mými zraky ve vlnkách. Tuším zradu.
„Nic nevyplouvá, není splavnost,“ bez emocí povídá přes telefon dispečer Dopravy Ústeckého kraje, který tuhle lodní linku obsluhuje. Nic nebude, změna plánu. Do Hřenska musíme korábem silnic.
„Stejně je pohled lepší z vlaku,“ usměje se milá dáma v tamním informačním středisku a já s ní chci souhlasit. „I když na horní palubě to asi bude taky fajn,“ zamyslí se a společně se na chvíli můžeme zasnít. Domnívat se, vizualizovat.
„Každopádně můžete aspoň na přívoz, ten je v provozu, nebo německou lodí do Bad Schandau,“ nabízí mi bohaté alternativy. A krásné možnosti! Jenže v blízkosti Hřenska je ještě jeden evropský unikát. Jistě, Pravčická brána.
Tři roky od ničivých požárů chci dětem ukázat jeden z monumentů naší přírody a také koloběh obnovy. Do kaňonu se vydáme plavit jindy, namísto toho balíme na pětikilometrovou expedici do vnitrozemí.
Apokalypsa mizí
Náročnost výpravy naznačí už první metry. Probít se armádou trpaslíků ve vietnamské čtvrti Hřenska není snadný úkol. Na dospělé útočí zaručeně značkové zboží, na děti doslova nepřeberné množství hraček. Chci do přírody!
Obnova lesa v přímém přenosu. V Českém Švýcarsku otevřeli vyhlídku u požářiště |
Čeká nás cesta do kopce, to je poměrně logické. Právě tato obec je tou nejníž položenou v Česku, dřív velmi důležitá obchodní stanice při soutoku mohutného Labe s bystrou Kamenicí leží ve výšce pouhých 115 metrů nad mořem.
„Můžete využít výletního vláčku nebo autobusů krajské dopravy,“ vzpomínám na slova vlídné paní z infocentra, ale rozhodneme se jít pěšky. Dobrá volba, protože zdánlivě nezáživná cesta podél silnice ukazuje hranici ničivého požáru.
Pohled z Mlýnské cesty v roce 2023
Vidíme les, který jím nebyl poznamenán. Vzrostlé, mohutné listnaté stromy, které jaro obléklo do oné nádherné zelené po zimě tak zklidňující, pro srdce hřejivé. Postupně se ale scenerie mění. Přibývá ohořelých pahýlů, až převládají. Tyčí se k nebi jako oholené májky.
Samotný výstup k bráně vede přesně takovou krajinou. Na zemi leží zuhelnatělé kmeny, děti pozorují černé pařezy. „Spadl meteorit a začalo hořet?“ ptá se čtyřletá Josefína při pohledu na pískovcový balvan.
Ne, založil ho člověk. Žhář. Apokalyptické výjevy po požáru jsou pryč, příroda si znovu poradila. Spáleniště prorůstá, i tady zelená už dominuje. Jen pohled na obnažená skaliska je jiný, možná impozantnější.
„Obnova lesa je fascinující, už po prvním roce se požářiště zbarví, vyrostou mechy, kapradiny a teď už pod břízami rostou buky, duby, přirozené druhy, které do tohoto prostředí patří. Máme tu zkušenost už z požáru v roce 2006, cílem je do procesu zasáhnout co nejméně,“ říká Tomáš Salov z Národního parku České Švýcarsko.
Prošli jsme Českým Švýcarskem rok po požáru. Davy turistů vystřídal klid |
Uzavřena zatím zůstává populární Edmundova soutěska, do které hrozí pád kmenů. Na Pravčickou bránu nejde jít po Gabrielině stezce, ale úchvatná je i cesta Dlouhým dolem. Výhodou zataženého květnového počasí je téměř liduprázdnost, která pohledu do širého okolí dává rozměr divočiny.
Rozkvétání spáleniště se jistě vypravíme znovu zkontrolovat, sliby s lodí se mají plnit. A můžeme jet z Děčína po vodě, zpátky po kolejích na levé straně vagonu. Pak bude výhled na Kaňon Labe úplně dokonalý.
Pojďme se společně podívat na další úchvatné kaňony řek, které najdete po celém světě.
