„Svatá Barboro, ochraňuj nás,“ žádali svoji patronku horníci, kteří stejně jako my vstupovali do Flascharova dolu. Zastavovali se u malého oltáříku se soškou svaté a pak se vydávali do podzemí, aby těžili břidlici. Černošedá hornina se totiž začala používat od dob císaře Josefa II. jako střešní krytina, protože platilo nařízení, že nové stavby musí mít střechy z nehořlavých materiálů.
„Břidlicový průmysl ve Slezsku byl rozsáhlý. Na konci devatenáctého století se těžbou a zpracováním břidlice zabývalo dvaapadesát podniků. Tady v blízkosti města Odry v lokalitě Nový svět existovalo sedm dolů. Jedním z nich byl i Flascharův důl, který získal na významu poté, co ho koupil v roce 1898 investor, právník Karel Flaschar,“ vypráví Ondřej Tomický.
Nacházíme se ve spodním patře, zhruba osmnáct metrů pod zemí. V tajuplné atmosféře, kde panuje naprosté ticho a kde tmu „ředí“ jen mihotavý svit lamp.
Flascharův důl je plný zážitků, návštěvníci si třeba mohou zkusit tlačit důlní vozík.
„V dole pracovalo dvacet zaměstnanců včetně důlního technika a střelmistra. Důl nebyl elektrifikován, svítilo se tu jen olejovými kahany, kterým havíři říkali vrabčáci. Ražení chodeb prováděli odstřelem horniny a pak břidlici dobývali dláty, klíny, kladivy a motykami. Vytěžené bloky břidlice štípali na desky, které pak speciálními nůžkami řezali do potřebných tvarů,“ pokračuje průvodce.
Procházíme spodní štolu Hortenzii, chodby, dobývací komory, až se dostáváme ke geologickému unikátu, k obrovské břidlicové vráse. Vznikla před tři sta padesáti miliony let enormním tlakem hrnoucího se bahna, které se zarolovalo jako těsto a později ztuhlo a zkamenělo. Pak musíme devatenácti metrovou větrací šachtou vylézt do horního patra dolu. Zdoláváme čtyři žebříky s ochrannými koši a ocitáme se ve štole Johann. Tady pozorujeme pečlivě vyskládané opěrné zdi, zaklenuté chodby do tvaru gotického a románského oblouku a zbytek kolejí.
„Dopravu v podzemí zajišťovala důlní drážka s úzkým rozchodem. Břidlici nakládali horníci do důlních vozíků a dopravovali ji na povrch. Nebyla to lehká práce, jeden hunt vážil kolem půl tuny. Návštěvníci se o tom mohou přesvědčit, když si sami zkusí tlačit vozík,“ říká Tomický.
Nakonec přicházíme do poslední komory, kde zdejší permoníci Šiferové stráží pivo a nealkoholické nápoje vychlazené „na sedmém schodu“. Turisté se tu mohou osvěžit a vstřebat zážitky z atraktivní prohlídky.
„Po rozpadu Rakousko-Uherska se Karel Flaschar s rodinou odstěhoval do Štýrského Hradce a těžba břidlice v lokalitě Nový Svět zanikla. Místo se stalo oblíbeným cílem trampů a dobrodruhů. V roce 2016 převzalo důl město Odry, které jej opravilo, zabezpečilo a před čtyřmi lety otevřelo veřejnosti. Nyní je jedním z pouhých dvou veřejně přístupných břidlicových dolů v České republice,“ dodává průvodce.
Setkání s Beethovenem
Z Flascharova dolu mířím do třicet kilometrů vzdáleného Hradce nad Moravicí, kde se nachází dva zámky. V roce 1778 získal hradecké panství pruský šlechtický rod Lichnovských z Voštic, který zde původní zámek (takzvaný Bílý) na skalním ostrohu nechal přestavět v empírovém stylu. K tomu ještě vybudoval novogotický Červený zámek s konírnami, kočárovnou a hodinovou věží.
Hlavní vstupní brána je součástí Červeného zámku ve stylu středověkého hradu.
Příslušníci rodu byli velmi vzdělaní, měli spoustu zájmů, významných společenských kontaktů a milovali hudbu. Proto na zámku hostili Ludviga van Beethovena, Franze Liszta a jeho dceru Cosimu Wagnerovou. Německý skladatel a pianista navštívil Hradec nad Moravicí v roce 1806. Zůstal tři měsíce, komponoval nová díla a koncertoval. Podruhé se Beethoven vrátil na zámek o pět let později, ale jen na krátkou návštěvu. Jeho pobyt dodnes připomínají místnosti, ve kterých pobýval a klavír, u kterého skládal své sonáty.
Franz Liszt byl hostem Felixe Lichnovského poprvé v roce 1846. Kníže mu koupil mahagonový klavír za šest set tolarů a hudebník uspořádal na zámku a v jeho okolí několik koncertů. Pokaždé byly vyprodané a sklidily obrovský úspěch. Skladatel pak znovu navštívil Hradec nad Moravicí po zavraždění knížete v roce 1848 a z tohoto tvůrčího pobytu vzešla symfonická báseň Hungaria.
Šlechtický rod Lichnovských z Voštic nechal původní renesanční sídlo přestavět na zámek v empírovém stylu.
Franz Liszt navštívil zámek v Hradci nad Moravicí na pozvání kníže Felixe Lichnovského.
Hradecký zámek vlastnilo osm knížat a hrabat Lichnovských v šesti generacích. Jednotliví členové udržovali přátelské vztahy s Mozartem, Paganinim, Victorem Hugem, Markem Twainem či s Pablem Picassem. Jejich kulturní a podnikatelské aktivity ale přetnula druhá světová válka. Koncem dubna 1945 Lichnovští před postupující Rudou armádou uprchli do Vídně a své nejvzácnější cennosti odvezli jen na třech vozech. V témže roce byl zámek jako německý majetek v rámci Benešových dekretů zkonfiskován a o čtyři roky později otevřel své brány veřejnosti.
Svačina barabů probíhá u kanálu
Hradec nad Moravicí je také spjat se jménem Carla Weisshuhna, přítele vynálezce Thomase Alvy Edisona. Významný slezský podnikatel totiž vystavěl papírnu v nedalekých Žimrovicích a také náhon, který dostal název Weisshuhnův kanál.
Weisshuhnův kanál je unikátní technickou památkou z roku 1891.
„Unikátní vodní dílo vybudovaly dva tisíce italských dělníků, takzvaných barabů v kopcovitém terénu nad řekou Moravicí za devět měsíců. Náhon měl být levným zdrojem energie pro výrobu papíru a trasou pro plavení dřeva,“ povídá Jindřich Skařupa, který se svým bratrancem Miroslavem Šustkem vede komentované prohlídky podél kanálu.
„Jako začátek celé trasy prorazili barabové tunel pod Kozími hřbety a postupně vystavěli další tři svahové tunely, dva akvadukty a několik přepadů regulujících výšku hladiny toku. Při ústí do Žimrovické papírny kanál převýšili o dvacet šest metrů nad řekou Moravicí,“ říká Skařupa.
Provoz přes tři a půl kilometrů dlouhého náhonu začal v roce 1891. Spád vody poháněl turbíny pro výrobu elektrické energie na výrobu papírových pytlů. Výkon vodní elektrárny kryl spotřebu nejen fabriky, ale i okolních vesnic a Opavy.
Weisshuhnův kanál je dlouhý přes tři a půl kilometru.
V jarních a podzimních měsících se pak až do roku 1966 kanálem splavovala metrová polena (vajzunky) ze vzdálenosti šedesáti kilometrů. Za příznivého stavu vody dělníci denně dopravili tisíc až dva tisíce kusů kulatiny přímo do papírny, která stále jede. Dodnes funguje také kanál, je pečlivě udržován a chráněn jako unikátní technická památka.
„S Jindrou jsme potomci mlynářského rodu, který zde žil od sedmnáctého století. Je to místo, kde máme své kořeny, kde jsme vyrostli. Proto zájemcům ukazujeme Weisshuhnův kanál a seznamujeme je s historií a přírodou tohoto regionu. V rámci naší prohlídky ukazujeme i staré nářadí používané při stavbě tohoto vodního díla a pořádáme lesní piknik. Účastníci dostanou k snědku svačinu barabů. Tedy to, co jedli, když tu před sto třiceti třemi lety kopali tento náhon,“ doplňuje Šustek.
Může se hoditProhlídku Flascharova dolu je nutné si objednat předem v rezervačním systému na webu. Tři a půl kilometru dlouhá naučná stezka K Flascharovu dolu začíná přibližně v polovině silnice z Oder na Veselí (zde je k dispozici parkoviště). Na třiceti šesti tabulích představuje historii těžby břidlice v oblasti Nízkého Jeseníku, život v podzemí a další historické a vlastivědné zajímavosti. Weisshuhnův kanál si můžete projít individuálně (dostanete se k němu po červené turistické značce vedoucí z Hradce na Moravicí) nebo v rámci komentované prohlídky s průvodcem. Objednejte se však předem v turistickém informačním centru v Hradci nad Moravicí. Flascharův důl a Weisshuhnův kanál jsou součástí takzvané Technotrasy, která prezentuje technické památky a řemesla severní Moravy a Slezska. Všechny zastávky Technotrasy najdete na webu www.technotrasa.cz |
