Kdy jste začal jezdit do hor a proč?
Lezení v Čechách málokdo začíná v horách. Zvlášť lezci ze severu. Ti všichni k lezení přijdou přes skály. Já nejsem vyjímka. Nejdřív Prachovské skály, Drábské světničky, Příhrazy, Skalák a potom Adršpach, Německo a Žleb. K lezení mě přivedli rodiče, kteří oba trochu lezli. Ty začátky jsou už z útlého dětství (první zápis ve vrcholové knížce je z roku 1958 v Prachově). Ale brzo jsem, trochu k hrůze a trochu k pýše rodičů, už lezl sám cesty, na které oni už neměli.
Nejdřív za staršími parťáky a potom už opravdu sám s klukama z Mladé Boleslavi. Nádhera. V pět ráno vstávat na vlak a potom šest kiláků poklus s batohem na Prachov nebo do Příhraz. Začali jsme dělat prvovýstupy. To byly doby! Mezitím díky péči oddílu jsme začali jezdit na horoškoly do Tater. Kde brali ti trenéři odvahu lézt s takovýma klukama, to nechápu. Bylo nám sotva patnáct. Pak nás vzali do mančaftu a byly první zájezdy. A první výstupy roku: 1974 Dolomitti - Cimma Su Alto - druhý výstup, 1975 Kavkaz - Traverz Koštan Tau-Dych Tau - 6 dnů. No a pak už to běželo normálně Alpy, Kavkaz, jen ty nejzajímavější: desetidenní zimní výstup na Civettu v Dolomitech - Via Amici, prvovýstup na Ťu-Ťu na Kavkaze a první expedice do Himaláje a další kopce ve světě : 1985 Dhaulágiri, 1987 Jihozápadní stěna Mt. Everestu, 1988 Annapúrna, 1989 Chan Tengri na Ťan - Šanu, 1990 Fitz Roy v Patagonii, 1991 Mt. McKinley na Aljašce, 1992 Nanga Parbat a v 1994 a 1996 zase Mt. Everest.
Pořád jsme ale byli určitá skupina lidí, kteří jsme se znali ze skal v Čechách a Slováci, které jsme vídali v Tatrách. Byla to parta. Některé roky jsme strávili kromě vyjímek všechny víkendy ve skalách, pod převisem v Německu nebo v Ádru, Prachově atd., ohně, kytárky... Lidem na sobě záleželo, a když někdo něco "provedl", tak se to pak s ním táhlo.
Jaké máte výkonnostní ambice?
Ta parta lidí je to nejdůležitější. Ta nejlíp vyhodnotí výkony i způsob jejich dosažení a způsob chování. Výkony samozřejmě vycházely z určitého chtění dosáhnout co nejlepších osobních výkonů, co nejlepších výkonů ve srovnání s přáteli a pak se světem. Člověku to dělá dobře a potřebuje to. Uznání je příjemné. Ale bez přátel to nejde. Ty dvě věci musí jít současně. Jinak je to byznys.
Organizujete sám nějaké expedice?
Já vždycky potřeboval někoho, kdo expedici dá dohromady. Neměl jsem čas dělat tu mravenčí práci, kterou to vyžaduje. Jako jeden z mála lezců jsem se neživil výškovými pracemi, ale byl jsem zaměstnanec. Vždy jsem měl s expedicí dohodu sehnat určitou sumu peněz, zajistit nějaký konkrétní úkol - materiál nebo jídlo apod., a pak podmínku, že odjedu z Čech co nejpozději a vrátím se co nejdříve.
Podle čeho si vybíráte expedice?
Hlavně podle lidí a pak podle cíle. Ale sám jsem nikdy vlastně neměl nějaký seznam a pořadí priorit. Zajímalo mě hlavně, kdo jede, a pak mě ten kopec nebo skála musela "chytit". Vždycky jsem jako pískař inklinoval k těžkému skalnímu a ledovému lezení. Proto pro mě bylo radost dělat typy prvovýstupů jako například na Dhaulágiri. To bylo pro mě ideální. Bylo to to, co mě těšilo. A i ty kopce na seznamu "vylezeného" jsou takového rázu.
Annapúrna to byly i kolmé ledy v 8000 metrech. I Everest byl takový. Jihozápadní stěna to není žádná louka, pověstný Rock band - kolmé skály od 8000 do 8450 metrů - je dosud nevylezený. Ale pak, co se týče Everestu, obtížnost ustoupila do pozadí a vlastní dosažení vrcholu získalo prioritu. Byly k tomu dva důvody. Zaprvé potřeba úspěchu pro lidi organizující expedici a ty členy, kteří se lezením živí. Obojí kvůli rychlé slávě a penězům to jest kvůli sponzorům. A zadruhé tu bylo určité vystřízlivění ze smělých plánů z mládí a po neúspěších v roce 1987 a tragédii v roce 1988. A pak tu byl třetí důvod - jiná expedice v tu dobu nebyla.
Byl Everest vždy Váš sen?
On by asi na Everest chtěl každý, koho lákají hodně vysoké hory. Taky K2 je tak krásná, že i o tu každý takový lezec stojí. Je to jen otázka priorit a možností. A odvahy, protože bilance těch dvou hor jsou hrozný. Hodně dlouho jsem měl v hlavě plán a sen dolézt Dhaulagiri, co jsme vylezli v roce 1985, ale nedošli na vrchol. Pro změnu alpským stylem. Nedávno byla sólo vylezená jižní stěna Dhaulagiri, což potvrdilo, že to jde. Nebyla to utopie. Jen zatím není s kým a já expedice neorganizuju. Lidi už bych věděl, ale oni zatím jezdí jen na "malé" šestitisícovky.
Taky jsou tu velké skalní stěny v Karakoramu, v Grónsku, v Jižní a Severní Americe. Je ještě hodně krásných cílů. Nemám problém. Ty lidi, o kterých tu hovořím, sleduju, jak zrajou. Špičkově lezou ve skále, umí v ledu, mají zkušenosti z menších hor, jsou dostatečně tvrdý a mají rádi ostatní lidi. Pár jich tu je. A nejsou to loučkaři. To jsou pro mě ti, co lezou jen proto, aby sbírali osmitisícovky a vybírají si ty nejjednodušší výstupy, kde jsou mraky lidí, všude lana a vlastně tam nejsou žádné lezecké technické problémy. Stačí být atlet s velkýma plícema a ne lezec. Tím nechci snižovat jejich výkon. Jen je to něco jiného.
Co znamená neúspěch expedice?
Úspěchy expedic, to je velmi těžké téma. Prvním problémem je, jaká kriteria pro úspěšnost zvolit. Kriteria jsou různá podle toho, jestli je nastavuje vedoucí expedice nebo člen expedice, sponzor atd. Může to být například: dosažení vrcholu za každou cenu aspoň jedním členem expedice, třeba nakonec i s kyslíkem a jakoukoliv cestou. Ztráty jsou běžná rizika. Toto se stává vedoucím expedic. Nebo: dosáhnout vrcholu musím já, za každou cenu. Toto se stává zejména "slavným" lezcům.
Norská expedice na Everest v roce 1996, které jsem se zúčastnil, měla kriteria jiná. Byla organizována se špičkovým důrazem na "lidské" hodnoty. Vzpomínám snad dobře na některá a hlavně jejich pořadí: všichni se musí vrátit domů, všichni se musí vrátit domů zdraví, pokud možno všichni členové expedice dosáhnou vrcholu, šerpové nejsou nosiči, ale plnoprávní členové expedice, peníze, které zbudou z expedice - prvních třicet tisíc dolarů - se věnují na studia sirotků zahynulých šerpů atd.
Co je na tom nejzajímavější je to, že se tato pravidla opravdu dodržovala, takže ono to jde. Zažil jsem případy blízké oběma extrémům přístupu k hodnocení úspěchu. I u vedoucích expedic i u jednotlivých lezců, kterým nevadilo se šetřit nebo po neúspěchu jiného osobního plánu pak klidně zkusit vylézt na vrchol po "zádech" jiných, stejně výkonných, kteří celou cestu odpracovali a platili si expedici z vlastních peněz.
A co Vaše pokusy na Everestu?
Pokud bych měl říct hlavní důvody, proč nebyla úspěšná expedice na Everest v roce 1987, tak těch faktorů bylo několik. Zkolabovali šerpové (byli najati špatní a málo) a to je pro těžkou expedici obrovská ztráta energie a času. Od expedice se oddělila čtveřice Rakoncaj, Božík, Becík, Stejskal a zkoušeli vlastní trasu, k expedici se přidali až po neúspěchu jejich plánu těsně před koncem, když již bylo dosaženo výšky 8000 metrů. Nevhodně zvolená trasa výstupu, zbytečně obtížný terén a to stálo zbytečně moc času a sil a nemělo to lezecký význam. Onemocnění ve výškovém táboře, špatné počasí.
Ten rok na Everest ze severu snad nikdo nevystoupil. Úspěch v roce 1996 na Everestu to byla perfektní logistika, perfektní organizace a koordinace, perfektní lidské klima, slušné počasí, kyslík. Přesto to byla z pohledu osobních pocitů nejobtížnější expedice.
Co Vás motivuje ke špičkovým výkonům?
Skály a hory jsou krásné tím, že nám umožňují blížit se hranicím svých schopností. Existuje samozřejmě něco jako objektivní nebezpečí, které se nedá předvídat. Ale většina případů nehod v horách jsou osobní chyby, ignorování známých skutečností nebo pravidel, spolehnutí na štěstí, nepřipravenost technická nebo psychická. Hledání vlastních hranic přináší nezměrné vzrušení. Stejně asi jako u všech sportů nebo jiných činností, kde jde o život. Tohle vzrušení hledá každý. Někdo na lyžích, na snowboardu, na motorce, v autě. Hledají ho v autě i úplně běžní lidé, kteří horolezce odsuzují za hazard a pak klidně jedou na hranicích možností a ohrožují sebe i jiné.
Lidi asi vzrušení potřebují. A k tomu všemu se přidává nezměrná nádhera přírody, její čistota. A taky velikost. Dá to člověku ty nejkrásnější pocity a dojmy na jedné straně. Ale na straně druhé mu hory dají na srozuměnou, že je jen malý a bezvýznamný člověk. Získá pokoru a občas alespoň na chvíli změní nebo opraví žebříček hodnot. A proto se tam musí vracet. Když ne do hor, tak do skal, lézt nebo na snowboard. Aby znovu nacházel přírodu a sebe.
Beseda s horolezcem Joskou Nežerkou se uskuteční v Jihlavě kině Dukla ve čtvrtek od 20 hodin.
