Věkovité stromy na hrázi, skrze něž prosvěcuje nízké slunce, do dáli se táhne mírně zvlněná krajina s lučinami. Scéna u odlehlého Myslívského rybníka, vzdáleného asi kilometr od Všerub na Domažlicku, působí v zimním odpoledni poklidně a poeticky.
Před necelými osmdesáti lety, krátce po komunistickém převratu v únoru 1948, se však právě v těchto místech odehrávala dramata, jejichž aranžmá se řadí k nejodpudivějším akcím vládců totalitního Československa. Zde totiž stála jedna z „amerických pohraničních stanic“, kam za doprovodu převaděčů (ve skutečnosti členů StB) přicházeli z Československa lidé, kteří se chtěli dostat do tehdejší Americké okupační zóny Německa.
Myslívský rybník
Budova, budící iluzi úřadovny na německém území, ve skutečnosti stála ještě na československém území, hráz Myslívského rybníka se nachází asi 300 metrů od hranice. Vše působilo naprosto autenticky včetně amerických uniforem a fotografií státníků USA – tak autenticky, že nešťastní emigranti domnělým americkým úředníkům při výslechu prozradili první poslední na sebe i své příbuzné a známé. A pak sklapla klec: důsledkem byly mnohaleté tresty žaláře, v některých případech i doživotí.
Okolí Všerub jako brána do Čech
Takzvanou akcí Kámen, jak se v žargonu StB tyto zátahy na chtěné emigranty nazývaly, v posledních letech podrobně dokumentovala spisovatelka Václava Jandečková z nedaleké Kdyně. Rozhovor nad její knihou Falešné hranice (2018) si můžete přečíst zde.
Provokační metody StB s inscenovanými „americkými“ úřadovnami probíhaly v pohraničí letech 1948 až 1951 a do precizně inscenovaných léček se chytily zřejmě stovky nešťastníků. Jejich jevištěm se stalo několik oblastí s tím, že pohraniční prostor u Všerub byl úplně první; podobné akce organizovala StB o něco později také na Tachovsku či Chebsku.
Hranice mezi Českem (vlevo) a Německem v úseku Všeruby – Česká Kubice
Řada detailů o plánování akce Kámen zůstane z pochopitelných důvodů navždy neznámá, pamětníci jsou již vesměs po smrti a mnoho organizačních záležitostí nikdy nedostalo písemnou podobu. Lze proto jen spekulovat o tom, proč si StB jako „pilotní projekt“ pro tyto provokace vybrala právě okolí Všerub. Svoji roli zřejmě hrál snadno prostupný terén, jde totiž o jeden z mála prostorů, kde hranice mezi tehdejším Československem a Americkou okupační zónou neprobíhala po zalesněných pohořích.
Jistou roli mohla hrát i symbolika, blízký Všerubský průsmyk (512 m n. m.) jako jedna z nejnižších poloh podél hranice totiž po staletí představoval neuralgické místo česko-německých vztahů. Právě tudy se měl v roce 1040 pokusit vtrhnout do Čech německý král Jindřich III., ale české vojsko jej prý v tzv. bitvě u Brůdku hrdinně odrazilo. Příběh využila česká strana v dobách národnostních vášní jako ukázku hrdinné obrany Čechů proti zlým Němcům a leccos z tohoto narativu se udržuje dodnes – byť podle historiků není vůbec jasné, zda se toto střetnutí vůbec odehrálo zde a o co v něm šlo.
Všerubským průsmykem jsme k hranici dorazili i my. Symbolicky pochodujeme ze Kdyně, městečka, v němž emigranti doufající v přechod do Americké okupační zóny vesměs nocovali – aniž by věděli, že jsou již ve spárech Státní bezpečnosti. Cesta vede přes vrchy Čepice (644 m) a Ráj (615 m), ležící na hlavním labsko-dunajském rozvodí, za nimi už terén směrem k jihu klesá.
Obec Brůdek (německy Fürthel) leží těsně pod Všerubským průsmykem a na jejím okraji stojí malý kostel sv. Václava. Nachází se na místě starší stavby údajně vzniklé na paměť vítězné bitvy z roku 1040. To je sice jen teorie, ale k místu stojí za to zajít i kvůli pěknému výhledu – mimo jiné si zde dobře uvědomujeme, že v této oblasti české území zasahuje několik kilometrů jižně od labsko-dunajského rozvodí.
O dva kilometry dál šplháme na návrší Tanaberk (Tannenberg) opatřené kdysi slavným poutním kostelem sv. Anny. Ten pro změnu připomíná relativně nedávnou minulost: hodnotnou stavbu z počátku 18. století, dílo italského stavitele Gilmettiho, původně navštěvovaly o poutích tisíce lidí, aby ji po komunistickém převratu v roce 1948 armáda totalitního státu degradovala na stáj pro koně a vybavení zničila. Veta je po přilehlé hrobce Stadionů, místní šlechty, za své vzal i poutnický dům.
Letecký pohled na kostel na Tanaberku
Po roce 1989 byl kostel na Tanaberku zajištěn a opraven a opět slouží věřícím – to je dobrá zpráva. Iluzi „návratu do starých časů“ ale stále poněkud překáží vzrostlý les, v němž se dnes kostel ztrácí a přichází tím o jeden z atributů poutních kostelů, totiž pravidlo, že musí být vidět z dálky.
Jak se žilo na „čáře“
Protože chceme hranici dostat pořádně pod kůži, vydáváme se ze Všerub po bývalé „signálce“ (cestě podél bývalé železné opony sloužící za totality k rychlým přesunům pohraničních jednotek v případě narušení) ke zmíněnému Myslívskému rybníku a dál na západ. Tady už není žádné turistické značení, cesta vede zprvu otevřeným terénem, vpravo tušíme jen nezřetelné zbytky zaniklé vesnice Myslív (Scheiderhof). V roce 1945, před odsunem/násilným vystěhováním německého obyvatelstva tu žilo asi 250 lidí. Vesnice sice byla brzy po válce částečně dosídlena etnickými Čechy, ti ale kvůli vzniku hraničního pásma po roce 1948 museli záhy odejít a definitivní ránu z milosti zasadil torzu vsi posun drátěných zátarasů dále do vnitrozemí po roce 1968. Tehdy byla zbylá stavení definitivně zbořena.
Bývalá signálka u hraničního přechodu ve Všerubech
Za Myslíví se naše trasa noří do lesa a po chvíli se přimyká k hraničním kamenům. Po „čáře“ vede místy pěšina, někde i širší cesta a pravidlem je, že severní (tedy českou) stranu rámuje místy docela hustý les bez známek života, zatímco německé území pokrývají udržované louky nebo pole. Malebný celek dotvářejí velké, osamocené bavorské usedlosti, z nichž některé stojí jen pár metrů od hranice. Do hlavy se dere myšlenka – jak se tu asi žilo po těch dlouhých čtyřicet let, kdy o pár stovek metrů severněji probíhaly drátěné zátarasy a lidi, kteří se je pokusili překonat, českoslovenští pohraničníci stříleli jako králíky?
Ale temné vzpomínky oživí veselejší chvilky. Několikrát prostor prozáří krásně opravené historické hraniční patníky z 18. století a za chvíli nás pobaví i bukolická scéna jako vystřižená z nějakého komiksu. V jednom místě, kde se terén v prostoru hraniční linie mírně svažuje ze zalesněných poloh české strany na německé pole, totiž potkáváme bavorského sedláka, majitele polnosti, jak přímo na „čáře“ pracně s rýčem hloubí příkop. Nechce, aby mu voda prosakující z Čech zamokřovala pozemky. „Musím s tím holt něco udělat“, odtuší na náš pozdrav s gestem směřujícím do českého lesa.
Historické hraniční kameny na česko-německé hranici mezi Všeruby a Českou Kubicí
Česko-německá hranice mezi Všeruby a Českou Kubicí
Na závěr výletu se u osady Starý Spálenec stahujeme zpět na českou stranu hranice a pochodujeme skrze rozlehlé polesí do České Kubice (Böhmisch Kubitzen), kde se nachází záchytný bod, totiž železniční stanice na hlavní trati z Plzně do Mnichova.
Ani tady se nevyhneme paradoxům plynoucím z pohraniční polohy. Česká Kubice je totiž – na rozdíl od mnoha českých obcí a osad přilehlých k hranici – nápadně úpravným sídlem s velmi dobrou infrastrukturou, opravenými silnicemi a chodníky a mnoha novými domy. Za chvíli v šeru spatříme blikající červené neony: mimořádný rozvoj sídla totiž umožnil přísun velkého množství peněz plynoucího z kasin a pochybných nočních podniků, které se na katastru České Kubice nacházejí, zejména podél frekventované silnice z Domažlic do Německa. Ale bude se na to někdo ptát za dalších sto let?
Může se hoditPopsaná trasa, tedy ze Kdyně přes Všeruby a podél hranice do České Kubice, je 22 kilometrů dlouhá a žádá si přípravu: vede totiž dopravně odlehlou oblastí, kde po cestě není žádná restaurace ani hospoda. Tu potkáte až v České Kubici. Ve Všerubech je k dispozici malý obchod otevřený i o víkendu, přesto je dobré vybavit se proviantem. Všerubská vrchovina, jak se horopisně oblast nazývá, má jen mírně zvlněný profil, bez zásadních výškových rozdílů. Do Kdyně se dostanete vlakem a z České Kubici zase po jiné železnici odjedete, oba směry se potkávají v Domažlicích. Je třeba si předem nastudovat jízdní řády, zejména na rameni z České Kubice je provoz sporadický. Trasu lze absolvovat i na horském kole, hlavně podél hranice však počítejte s místy hůře sjízdným terénem. |
