Protože jsem v neděli trochu zaspal a ještě jsem chtěl vidět město Heraklion i palác Knossos, dorazil jsem na letiště až kolem jedenácté hodiny řeckého času. Odbavovací hala letiště Heraklion byla plná k prasknutí. Sezona tu končí, a tak si pro turisty přilétají letadla ze všech evropských zemí, a to zejména v neděli. Musel jsem se dlouho prodírat neuvěřitelnými frontami, než jsem se dostal do letištní kanceláře.
Letadlo on-lineSledujte 4. díl unikátního projektu Co píše pilot z letadla a kde se zrovna nachází, najdete zde  Ostrovy Jaderského a Egejského moře |
Všechno jsem vybavil, zaplatil a pak mě odvezli autem na velmi vzdálenou stojánku, kde se mi podařilo už všechny odehnat a mohl jsem chvíli zůstat s letadlem sám a trochu si v něm také uspořádat svoje věci. Po tom jsem toužil už tři dny. Například jsem potřeboval trochu upravit držák fotoaparátu, aby se na fotkách neobjevoval tak prominentně winglet na konci křídla. Přesně v jednu hodinu jsem pak dostal povolení zařadit se mezi odlétající letadla a po pár minutách čekání jsem odstartoval.
A měl jsem štěstí. Dispečerka přibližovací služby Heraklionu mi dovolila letět podél pobřeží, pokud nebudu výše než 1 500 stop, což bylo přesně to, co jsem potřeboval.
Letiště Heraklion po startu. Poloha ve druhé zatáčce pravého okruhu dráhy 27
Letěl jsem nad severním pobřežím Kréty po podobné trase, jakou podle báje letěli Daidalos a jeho syn Íkaros, když utíkali ze zajetí nedaleko Knossu. Íkarova cesta skončila nějakých 300 km na sever u ostrova Ikaria, a tak si musím vzít příklad a nelétat tak blízko ke slunci.
Po dvaceti minutách letu jsem dorazil k výběžku Svatého Mikuláše. Tady jsem se stočil na jih a po dvou minutách jsem se dostal nad neobydlený ostrůvek Kalidon a jeho souseda, Spinalongu, která má pohnutou historii. Od začátku 20. století až do roku 1957 tu fungovala kolonie malomocných. Byli sem sváženi lidé s leprou z celého Řecka a separovaní od zbytku společnosti. Z výšky jsou vidět obrysy domů i hřbitov. Cesta odsud nevedla zpět.
Pilot Jiří PrušaPilotuje malá sportovní letadla již řadu let. S iDNES.cz spolupracuje už delší dobu. Nyní z nebe mapuje evropské ostrovy. Společně s režisérem Petrem Nikolaevem připravuje filmovou epopej o čs. legionářích. Více o Jiřím Prušovi na webu www.prusa.org.  |
Kréta jako největší řecký ostrov nepatří do žádného souostroví. Její hrdí obyvatelé o sobě prohlašují, že jsou Kréťané, až potom Řekové. I proto tady ve druhé světové válce utrpěli Němci velmi citelné ztráty. V květnu 1941 tam proběhla největší německá parašutistická operace, jejímž cílem bylo ostrov vyrvat z britských rukou. Ztráty byly obří. Zahynulo jak ohromné množství německých výsadkářů, tak následně místního obyvatelstva. Kréťané stříleli německé výsadkáře ještě ve vzduchu, a když se Němcům pro taktické chyby ze strany britských vojsk podařilo ostrov získat, tak popravili množství místních obyvatel. S ohledem na velké německé ztráty pak Hitler zakázal útoky na jakákoliv místa pouze s jednotkami parašutistů.
Krétu jsem opustil po přeletu výběžku Sideros na severovýchodě a pokračoval jsem k prvním z Dodekanéských ostrovů, Kasosu a velmi dlouhému, hornatému a vyschlému Karpathosu.
Pláž u krétského městečka Limenas Chersonisou a ostrůvek Sesklio před přistáním na Rhodosu. Na další fotky se podívejte ve fotogalerii, dostanete se do ní kliknutím na jednu z fotek.
Dodekanéské ostrovy měly svou nezávislou historii a součástí Řecka se staly teprve v roce 1947. Do té doby je od roku 1912 držela Itálie a předtím byly pod tureckou kontrolou. Největším ostrovem této skupiny je Rhodos.
Jižně od něj mě bez varování zastihla zvláštní mlha nebo vodní tříšť, kterou nebylo nejdříve vidět, ale při nasvícení sluncem mi úplně zakryla jakýkoliv horizont. Byl jsem rád, že jsem mohl dalších asi 10 minut letět podle umělého horizontu, který v letadle mám. Udržet letadlo ve správné poloze, když je vše kolem zářivě bílomodré a přechod mezi oblohou a mořem žádný není, je bez umělého horizontu možné jen těžko.
Dispečer přibližovací služby letiště Rhodos mě ještě trochu prozkoušel z navigačních bodů kolem ostrova, když mě posílal od jednoho k druhému a používal jejich těžko vyslovitelná jména. Měl jsem naštěstí tahák, vlastnoručně načrtnutou mapku VFR reportovacích bodů kolem Rhodosu, a tak jsem to zvládl. Po celkem sto minutách letu z Kréty jsem přistál na dráze 26 letiště Rhodos – Diagoras.
Později při stahování fotek jsem zjistil, že se mi rozhodilo nastavení fotoaparátu, a tak některé fotky jsou v horní a spodní části trochu rozostřené. Za to se omlouvám a slibuji, že to na další cestě napravím.
