Pohraniční kraj Dyjsko-svrateckého úvalu a sousedící Českomoravské vysočiny mě nakonec „dostal“ svou krásou i štědrostí přírody v čase nadcházejícího podzimu. Často jsem ani do té hospody nemusel, byla to totiž jízda od pálavských a znojemských hroznů vína a burčáku k alejím švestek a mirabelek Vysočiny.
Jízda bitevním polem
Startuji z Mikulova, ležícího na západním okraji cykloturisty nesmírně oblíbeného kraje Pálavy a Lednicko-valtického areálu. Já však kompas nastavuji opačným směrem na severozápadní kurz, směřující Podyjím podél česko-rakouské hranice až na Vysočinu.
Z Mikulova do Dolních Věstonic jedu po vedlejších silnicích a užívám si pohledů na vápencové skály Pálavy. Vím, že na dlouhou dobu to jsou poslední kopce, takže nelituji námahy vyběhnout si k Sirotčímu hrádku. Gotický hrad byl vybudován na dvou vápencových útesech vysoko nad vsí Klentnice a dnes tvoří jednu z dominant Pavlovských vrchů.
Podél vinic sedí hotaři, kteří celé dny hlídají na vyvýšených místech a neúnavně pozorují řádky vinic s cenným obsahem hroznů. Jak se od jednoho z nich dozvídám, nebezpečím tu nejsou ani tak lidští, jako ptačí zloději. Stačí nálet jednoho hejna špačků a úroda hroznů je sklizena, než bys řekl švec!
 |
Střelbu do ptáků a strašáky v poslední době nahradily automatické plynové plašiče, a tak cesta vinohradem tak trochu připomíná probíjení se bitevním polem s neustálým duněním dělostřeleckých salv. Na druhou stranu mi hotaři poradí, kde najdu obzvláště sladké hrozny bez chemického postřiku, takže o přísun vitamínů a energie nemusím mít starost.
Jihomoravskou rovinou proti proudu Dyje
Za Dolními Věstonicemi se napojuji na cyklotrasu vedoucí podél hladiny Věstonické nádrže. Cesta rychle ubíhá a z vyvýšené hráze mohu pozorovat čilý ptačí ruch na hladině jezera. U břehů se na vodních řasách pasou rodinky labutí, na hladině plují páry poláků chocholaček, vzduchem se prohánějí rackové a občas zakrouží volavka.
Evidentně nejméně aktivními živočichy jsou tady rybáři, kteří nehybně sedí pod slunečníky a v dosahu vychlazeného piva čekají na vytoužený záběr trofejního kapra. Soudě podle kopulí stanů a obrovských hromad rybářského nádobíčka jsou tu někteří z nich dobře zabydlení.
Drnholec se může pochlubit opravenou budovou historické radnice nebo zdobeným mariánským sloupem.
Záhy za Brodem nad Dyjí končí vzdutí přehrady a na opačném břehu řeky se objeví první domy městyse Drnholec, vinařské obce na samém západním okraji Mikulovské vinařské oblasti. Jakmile stanu před kostelem v Drnholci, nevím, co mám dříve obdivovat: zda mohutné kostelní věže, opravenou budovu historické radnice nebo zdobený mariánský sloup.
Kolem soutoku Dyje s Jevišovkou pokračuji do Hevlína. Kromě parčíku soch se Hevlín může pochlubit přes sto let starou budovou nádraží. Obec léta usiluje o oživení místní železnice, jejíž vlaky naposledy vyjely v roce 2010. Plánují zde turistickou šlapací drezínu, a někteří dokonce sní i o železničním propojení Hevlína s rakouským lázeňským městem Laa an der Thaya. Snad se jim to nakonec podaří!
Pěchotní srub Závora je jedním z mála dokončených objektů linie těžkého opevnění na jižní Moravě.
Stará rozbitá signálka křižuje rozlehlé lány a míří přímočaře k západu. Asi kilometr jižně od cesty stojí pěchotní sruby Výběžek a Závora, které jsou jedněmi z mála dokončených objektů linie těžkého opevnění na jižní Moravě.
Srub Závora je rekonstruován a čas od času bývá otevřený pro veřejnost. Věž kostela svatého Michaela archanděla v Dyjákovicích mi už z dálky signalizuje cíl první etapy.
Vodní mlýn ve Slupi býval největší na Moravě
Následující den pokračuji po trase Moravské vinné stezky a záhy se dostávám na hráz Jaroslavického rybníka, který je po Nesytu druhý největší na jižní Moravě. Spolu s Horním Jaroslavickým rybníkem tvoří rybníky významnou ptačí oblast s výskytem například vzácného kvakoše nočního.
Nedaleko se nachází jaroslavický zámek, mohutná renesanční stavba patří k našim nejvýznamnějším architektonickým skvostům, bohužel ale také nejohroženějším, neboť kvůli soudním tahanicím zámek již mnoho let chátrá.
Vodní mlýn ve Slupi pochází z roku 1512 a v minulosti býval největším na Moravě.
Zelená značka mě přivede do Slupi, kde voda Dyjsko-mlýnského náhonu roztáčí kola renesančního vodního mlýna. Mohutný mlýn pochází z roku 1512 a v minulosti býval největším na Moravě. Dnes je mlýn národní kulturní památkou, kterou si mohu prohlédnout a ve zdejším muzeu se poučit například o historii mlynářství.
Sklepní ulička v nejbohatší obci
Jižně od osady Hnízdo se zvedá oblý Vinný vrch, jehož svahy protkávají řádky vinohradů. Ačkoliv absolutní výškou 294 metrů nijak nevyniká, nabízí asi nejhezčí výhled široko daleko. Vyšlapu až k opravené zřícenině Lamperberk, stojící uprostřed starých mandloňových sadů a užívám si výhledy na rakouskou stranu.
Sjíždím do malé vinařské obce Dyjákovičky. Zdejší zajímavosti představuje Minimuzeum obrany hranic, sousedící palouk místní vyzdobili hezkou venkovní expozicí historických zemědělských strojů a na zahradě kolem kostela stojí několik soch z mušlového vápence. Na obec s 550 obyvateli docela slušná nabídka.
Sklepní ulička ve Chvalovicích
Jaký by to byl výlet po Jižní Moravě, kdyby cestou člověk neochutnal víno! Na konci léta převažuje nabídka burčáku, tedy jen mírně alkoholické zkvašené šťávy z hroznů. Zastavuji se u otevřených dveří jednoho ze sklípků ve sklepní uličce ve Chvalovicích a objednávám si čtvrtlitrové osvěžení.
Chvalovice jsou díky příjmům z příhraničních kasin jednou z nejbohatších obcí v České republice v přepočtu na počet obyvatel a je to znát i na bohatém zdobení sklípků.
Národním parkem Podyjí
V Šatově se dostávám k národnímu parku Podyjí, který dobře znám z předchozích pěších výprav. Národní park Podyjí tvoří jakýsi ostrůvek divoké přírody obklopený kulturní a intenzivně využívanou zemědělskou krajinou. Byl jsem tu na jaře, kdy na pastvinách u Havraníků rozkvétají koniklece velkokvěté, stínem lesů jsem procházel v parném létě a teď na podzim mohu obdivovat suťové lesy s barevnými listy habrů, javorů a lip.
Vinice Šobes má specifické mikroklima a patří prý mezi deset nejlepších vinařských poloh v Evropě.
Za visutou lávkou přes Dyji už mne vítá vinice Šobes, jedna z nejstarších vinic u nás. Víno zde pěstovali již ve středověku a díky své poloze na jižním úbočí chráněném meandrem Dyje má vinice Šobes specifické mikroklima a patří prý mezi deset nejlepších vinařských poloh v Evropě. Burčák tu nemají, dávám si tedy sklenku bílého vína a než mi začnou dřevěnět nohy, vyrážím do strmého kopce.
Míjím odbočku k Novému Hrádku, jehož nejstarší část byla postavena ve 14. století bratrem Karla IV., Janem Jindřichem Lucemburským. Vedlejší silnice obsypaná zrajícími švestkami a mirabelkami mě přivede do Lukova, pak je tu Čížov s památníkem železné opony a zanedlouho se přede mnou konečně objeví cíl druhého dne, Vranov nad Dyjí s typickou siluetou zámku.
Turistický „Václavák“ u Vranovské přehrady
Že Vranovská přehrada patří k turistickým „Václavákům“ chápu velmi rychle za přehradní hrází při pohledu na řadu restaurací, turistických stánků a banerů s nabídkou nejrůznějších služeb. Od mola pod hrází právě odplouvá výletní loď s palubou narvanou stojícími i sedícími výletníky. Pohled na přeplněnou loď mi připomíná reportážní záběry uprchlických plavidel ve Středozemním moři.
Vyhlídka Claryho kříž u Vranovské přehrady
Přejedu lávku klenoucí se nad Švýcarskou zátokou, abych se dostal na nejoblíbenější pláže Vranovské přehrady. Teď, na začátku září, je na posekaných loukách téměř liduprázdno, i když sluníčko žene rtuť nad dvacet stupňů. Využívám téměř ideálních podmínek ke krátké koupeli v čisté vodě. A dělám dobře, protože později v Bítově už jen překvapeně zírám na zelenou břečku připomínající špenátovou polévku.
Rovněž v bistru U mostu je klid, prosím tady servírku, jestli by mi nenaplnila bidon pitnou vodou z kohoutku. Za litr vodovodní vody si žádá čtyřicet korun! Vskutku tu mají u Švýcarské zátoky i švýcarské ceny a loupežnické zvyky, raději si počkám na studánku. Jakmile ale zapadnu do lesa, bizarní zážitek je zapomenut a já si užívám pěkné cesty k Bítovu.
U hradu Bítov
Současná obec Bítov byla postavena na ostrohu vysoko nad údolím řeky Dyje a nahradila tak původní Bítov, zatopený Vranovskou přehradou. První obyvatelé se sem nastěhovali roku 1933 a Bítov se stal první od základu nově postavenou obcí od vzniku Československa.
Nádvoří hradu Bítov
Pokračuji k hradu Bítov, cestu lemuje vysoká věž rozhledny Rumburak, z jejích ochozů prý bývají vidět i Alpy. Hrad Bítov patří k našim nejstarším hradům, postaven byl v 11. století vysoko nad posledním meandrem Želetavky, na místě původního velkomoravského hradiště.
Od hradu pokračuji lesoparkem po staré kupecké cestě, která spojovala Vídeň s Prahou. Nejprve minu hradní studánku Burgquelle s údajně léčivou vodou a vzápětí přijedu k altánu, od kterého se otevírá vyhlídka na hrad.
Dalším zastavením je Slaměný most, který někdy bývá označován jako nejstarší na Moravě, ve skutečnosti ale primát nejstaršího dochovaného moravského mostu drží kamenný Svatojánský most v Litovli.
Bílým místem na mapě
Přiznám se, že pohraniční oblast mezi Bítovem a Slavonicemi jsem doposud nenavštívil, je to pro mě takové jedno velké bílé místo na mapě České republiky. O to více se těším na cestu.
Znojemskou vinařskou oblast jsem dávno nechal za zády, v ústech však podvědomě stále cítím sladkou šťávu dozrávajících hroznů jihomoravských vinic. Naštěstí u Zblovic na odbočce k vápenné peci objevuji alej dozrávajících švestek. Pod modrými plody se tady doslova ohýbají větve mladých stromů, byla by škoda nechat je tu červům.
Půvabný renesanční zámek v Písečném je v soukromém vlastnictví.
Za Lubnicí přejíždím hranici Jihomoravského a Jihočeského kraje, až do cíle ve Slavonicích však zůstanu na historickém území Moravy. V Dešné se už poněkolikáté napojuji na cyklistickou trasou EuroVelo13. Tato nejdelší mezinárodní cyklotrasa EuroVelo se také jmenuje Stezka železné opony (Iron Curtain Trail), vede od Barentsova moře až po Bospor, měří celkem 10 400 kilometrů a od Norska po Turecko protíná celkem dvacet států. Na našem území stezka vede podél hranice s Bavorskem a Rakouskem a měří přibližně 800 kilometrů.
Z Písečné pokračuji po žluté značce proti proudu Moravské Dyje, cesta lesnatým údolím s minimem narušené přírody vede střídavě po lesních cestách i vedlejší silnici. V Janově uhýbám na cyklotrasu, podle cedule to do cíle mám posledních sedm kilometrů...
Může se hoditStart: Mikulov |
