Je po dešti a silnice mokrá. Teplota sotva 12 °C, na polovinu srpna hodně málo. Ovšem není cesty zpět. Hlava je připravena. Tělo o poznání méně: pod dresem se rýsuje bříško, věk mám už dávno střední, natrénováno minimálně. A přede mnou čeká jedno z vyhlášených cyklistických stoupání Evropy: silnice pod Grossglockner, nejvyšší horu Rakouska.
Poslední šance! Rozdáváme vouchery 50 000 Kč na nákup nového kola |
V první části musím zdolat 1 750 výškových metrů na pouhých dvaceti kilometrech. Hlavu schovám mezi ramena, budu vnímat a počítat každé šlápnutí. Pojedu krokem tři a půl hodiny. Cesta se bude zdát nekonečná, stoupání strmé. V hlavě mi poběží otázka: takovým sklonem přece nemůže žádná silnice vést dvacet kilometrů?! Odpověď je jasná: Může. Ale vzdát to? Nikdy!
V objetí třítisícovek
Grossglockner Hochalpenstrasse, jak se silnice oficiálně jmenuje, by si měl jednou za život vyjet každý amatérský cyklista. Na kolaře z celé Evropy jsou tu připraveni. Dole u mýtné brány mají vyhrazený vlastní pruh, kterým mýtnici elegantně objedou. Platit nemusejí. Zato auta mají vjezd za 45 eur (1 125 Kč).
Avšak hned za mýtným se úsměvy mění. Zatímco posádky aut se kochají panoramaty východních Alp, cyklisté supí ve stoupání, které nabere ostrý sklon a nepolevuje. První část k restauraci Fuschertörl je nejúchvatnější, vede přes čtyři vegetační pásma. Přesně 26 číslovaných zatáček stoupá do výšky 2 430 m n. m. Pak následuje ostrý sjezd a dalších osm kilometrů do kopce až na vyhlídku císaře Františka Josefa (Kaiser Franz-Josef-Höhe), kde silnice končí a začíná ledovec Pasterze. Odtud se nabízí výhled na Grossglockner (3 798 m), ale cestou jste si mohli všimnout dalších 36 třítisícovek.
Cyklistický výšlap pod Grossglockner patří k nejtěžším v Evropě. Zároveň je jedním z nejvyhledávanějších mezi českými amatéry. Pod nejvyšší rakouskou horu se z českých hranic dostanete autem za tři a půl hodiny.
Osobně jsem se až k ledovci vydrápal kdysi v osmnácti letech. Po dvou desetiletích jsem si trasu z městečka Bruck zopakoval. V horší kondici, s o to větší zarputilostí.
Kondici neřešte, vše je v hlavě
Pokud jste tam nikdy nebyli a holdujete cyklistice, není důvod váhat. Zážitek je to skvělý. Kondice vám stačí střední. Nemusíte polykat na kole tisíce kilometrů ročně, abyste Grossglockner nebo jiný ikonický kopec zvládli. Po vašem boku pojedou další nadšenci, kteří také chtějí zažít stoupání známé z Tour de France a jiných závodů. Vyzkoušet si, jak trpí profíci. Avšak zapomeňte, že se s nimi budete měřit. Jejich výkony jsou z jiné dimenze.
Vám bude stačit, když na výkon budete připravení v hlavě. Umět si užít únavné hodiny v sedle, pomalu polykat asfalt, ale nebát se rozhlédnout po okolí, zastavit se, nabrat dech. Pokochat se krásnou alpskou krajinou i svým odhodláním.
„Samozřejmě je to pouze o hlavě,“ přikyvuje Daniel Polman. Známý český ultracyklista, který jednoho dne sedl na kolo a doteď z něj téměř neslezl. „Stačí chtít vyjet nahoru, vzít si kolo a udělat to,“ dodává odvahu.
Účastník mnoha extrémních cyklistických závodů, který letos jede trasu Tour de France i se všemi přesuny a chce urazit zhruba šest tisíc kilometrů za tři týdny, přidává i tři cenné rady: „Zaprvé si vezměte kolo s opravdu lehkými převody. Možná se vám doma budou zdát skoro úsměvné, ale po několikahodinové jízdě ve strmých rampách je budete brát za požehnání cyklistických bohů,“ nabádá. „Zadruhé se podívejte do map, kde jsou možnosti doplnit palivo – restaurace, čerpací stanice, obchody, ale i studánky přijdou vhod. A zatřetí do hor vyrazte za dobrého počasí. Jedna vrcholová fotografie nestojí za to, abyste koukali nahoře do mlhy a klepali kosu za deště i zimy v nekonečných sjezdech.“
Já jsem měl tehdy štěstí. Sice ráno byla zima, ale na konci dne pálilo sluníčko. Podobný zážitek přejeme i vám a k inspiraci přikládáme s Danielem Polmanem seznam kopců, které byste měli zkusit.
