Po Praze jezdím na kole víc než 30 let a na mnoha místech bych mohl jet poslepu. Pamatuji doby, kdy tu žádné cyklotrasy neexistovaly stejně jako nedávný čas jejich chaotického rozvoje. Tato "exkurze" je pokusem vžít se do člověka, který takovou znalost nemá a chce si třeba o víkendu jen tak vyjet po pražských humnech s dětmi. Trefí se podle stávajícího značení? Kde jsou kritická místa a kde naopak pojede v pohodě? Nebo je lepší se na to vykašlat a kolo naložit do metra?
Dalejské a Prokopské údolí: pohoda s drobnými nedostatky
Vyjíždím od stanice metra Stodůlky na západním okraji Prahy, chci dojet na Palmovku a nemám zájem jet skrze cyklistům nepřátelské centrum. Volím tedy jižní obchvat města a nejprve se snažím dostat do Dalejského údolí.
Cyklotrasu A 34 sice není ve Stodůlkách úplně snadné objevit, ale když se to povede, tak jsou první kilometry docela snadné, vedou po provizorní komunikaci kolem skanzenu Řepora. Napojuji se na páteřní A12 a v Řeporyjích přicházejí první nepříjemná místa – dvě frekventované křižovatky a nebezpečné odbočení před viaduktem. Aspoň, že je tu upozornění na "pohyb cyklistů".
Porce betonu na začátku. Úvod trasy vede okrajem sídliště Stodůlky.
Cyklotrasa, nebo cyklostezka?Jako cyklostezka se označuje komunikace určená výhradně pro cyklisty, s vyloučením automobilového provozu. Nejčastěji jde o pruh asfaltu (šotoliny) označený svislou či vodorovnou dopravní značkou. Cyklotrasa je oproti tomu pouhá trasa pro cyklisty označená informačními prvky (v Česku žluté barvy) a vede nejčastěji po silnicích, někdy i po těch frekventovaných. Skutečných cyklostezek bylo v Česku zatím vybudováno jen asi 1 600 km, zatímco délka značených cyklotras se blíží 40 000 km. |
Cyklotrasa A12 byla Dalejským údolím kupodivu vyznačená teprve v roce 2010 navzdory tomu, že jde o úsek, který mnoho cyklistů využívá již dávno. I tak díky za to, ovšem pouze v případě, že máte horské kolo. Cesta Dalejským údolím je totiž v některých částech kamenitá, velmi nerovná a místy i vyloženě nebezpečná, jako například v prudkém sjezdu opuštěným lomem za neoficiálním paintballovým areálem.
Kritický je také úsek pod usedlostí Opatřilka, úzkou stezičku obrůstá křoví, střídají se sjezdy a výjezdy. I když tu znám každý metr, a proto jedu pomalu, není setkání s bikerem v protisměru úplně příjemné.
Na přijatelnou úpravu těchto úseků by přitom stačilo pár tisíc korun, nikoli desítky milionů, které se poslední dobou za jiné cyklostezky zbytečně utratily. Mohlo by se prosekat křoví, někde trochu pěšinku rozšířit, umístit ještě víc výstražných cedulí.
Cedule varuje. V Dalejském údolí na cyklisty číhá několik krkolomných úseků.
"Pogumováno". Stopy v šotolině hovoří jasně: tady se někdy brzdí na krev...
V Prokopském údolí najíždím znovu na asfalt. Silnička, pro auta uzavřená, vede chladivým stínem a mírně klesá podél potoka. Byl by to jeden z nejpříjemnějších úseků na celé trase, jen kdyby ten asfalt nebyl tak rozmlácený. Stačí se rozjet třicítkou a vidlice má tolik práce, že raději ubírám plyn.
V Hlubočepích mě cyklotrasa přivádí do normálního provozu, ale moc aut tu nejezdí, takže bez problémů. Na Zlíchově sice "číhá" složitá cyklokřižovatka, leč značení je přehledné a na Barrandovský most navádí zřetelně. Most překonávám bezpečně po levém chodníku, odděleném od čadících kamionů svodidlem.
Je se i na co dívat. Hlubočepy projedete bez problémů, horizont oživí malebný viadukt Pražského Semmeringu.
Na druhý břeh. Přes Barrandovský most naštěstí vede separátní cyklopruh.
Divoký západ za Barrandovským mostem
Na sjezdu z Barrandovského mostu přichází první orientačně kritické místo. Značení je tu nejasné a zčásti chybí, neznat to tu, skoro určitě zabloudím.
Před nájezdem na stezku do Krčského údolí (A 22) volím krátkou zkratku po silnici... ale to jsem neměl dělat. Sotva to v ulici Ke Krči trochu rozšlapu, vidím, jak se z vedlejší ulice vysunuje auto... a ještě trochu víc... Nevěřím, že mi tam šofér vjede, když mám přednost, ale opak je pravdou. Zavadím pohledem nejprve o řidičovu tvář, pak o svůj cyklocomputer (36 km/h), instinktivně brzdím a přitom vybočuji doleva. Naštěstí v protisměru nic nejede, tak se těsně vyhneme. Mladý šofér snad vytuší, že něco provedl, tak neprozřetelně zastavuje. Stojí ho to ode mě pár ran pěstí do karoserie a něco nepublikovatelných výrazů.
Když mě náhodní kolemjdoucí, kteří incident sledovali, začnou povzbuzovat slovy "Dej mu do držky, kr....ovi!", pirátské auto rychle odjíždí. Ufff, to byl úvod do pražských ulic!
Raději se rychle jedu uklidnit pryč od aut a zabočuji na cyklostezku. Vede hezky Krčským údolím mezi sportovními areály, většinou po asfaltu či zámkové dlažbě. Tenhle úsek zaslouží pochvalu, dá se tu jet plynule i docela rychle. Až ke Krčskému lesu.
Krčí se to jede. Na cyklostezce v údolí Krčského potoka
Východní tangenta: nic než bloudění
Dál se chci dostat do Vysočan. A tady pro neznalého začíná problém. Kudy tudy cestička? Okrajem Krčského lesa se dostávám k metru Roztyly a pak sleduji značení směr Spořilov, jenže tam cykloznačení končí. Na cyklotrasu A 23, vedoucí údolím Botiče, se nakonec dostávám intuicí po kličkování mezi vilkami, ale značení se za chvíli ztrácí... a zase objevuje... a zase ztrácí. Nezbývá, než rezignovat, obrátit řidítka k severu a řídit se vlastním orientačním smyslem. Nebo mapou. Nebo GPS přístrojem.
V této části Prahy prostě chybí periferní propojení, něco jako Východní tangenta. Škoda, místa tu totiž je dost. Zástavba je rozvolněná, průmyslové areály mají kolem sebe volný prostor. Vybudovat cyklistický průtah skrz Hostivař a Malešice by neměl být problém. Ale nic takového zatím neexistuje.
Po adrenalinovém průjezdu starými Malešicemi, kde je vysoká hustota provozu a úzká silnice, se zase konečně dostávám trochu do klidu, do údolí Rokytky. Po delší době začíná opět cykloznačení. Jenže staré se tu mísí s novým a zase je docela těžké se tu vyznat. Když mám štěstí, nebo mu trochu pomůžu, brzy přijíždím na páteřní cyklotrasu č. 1.
Pro otrlé. V ulici Záběhlická mají cyklisté koexistovat s autobusy MHD.
Tudy raději ne. Ve starých Malešicích (ulice Pod Táborem) není na kole o co stát, ale rozumná objížďka se hledá jen těžko.
Nejdražší cyklostezka na závěr
Najíždím na zřejmě nejslavnější ze všech českých cyklostezek, která překlenuje ulici Českomoravskou separátním mostem a míří do centra Vysočan. Je označena jako A 26. Odhlédnu-li od nekonečných debat, zda tento úsek opravdu musel stát téměř 150 milionů korun, musím uznat, že svezení je to luxusní. Když to po hladkém asfaltu na tělese bývalé železniční vlečky rozjedu s větrem ve vlasech čtyřicítkou, mám pocit dokonalosti. Zajímavé je, že za hezkého počasí ve všední den navečer tu potkávám víc maminek s kočárky než cyklistů.
Do Hloubětína po schodech. Cyklonávěstí před přemostěním Poděbradské ulice hovoří jasně.
Nejdražší kousek. Nájezd na přemostění Poděbradské ulice (cyklotrasa A 26)
Ideální pohoda bohužel brzy končí. Za luxusní lávkou přes ulici Ocelářská přichází několik nepříjemných obrubníků, střídá se šotolina s asfaltem, z tempa mě vyvede pár pravých úhlů a opět chybí značení. Orientačně vyloženě zrádné místo čeká pak na konci podjezdu pod dálnicí, možností ztratit tu cestu je tak 50 na 50.
Na asfalt už nezbylo?
Ale to už je Palmovka, cíl cesty, skoro na dohled. Prokličkuji mezi oprýskanými činžáky, napříč autobusovým nádražím a jsem na místě. Za sebou skoro 40 kilometrů, několik skoro kolidových situací a dost potenciálního bloudění.
A co říká náhodný výletník ve mně? Než znovu podstoupit podobné martyrium, tak bych příště jel na kole určitě jinam, daleko za město. Nebo bych naložil bicykl do metra. Nebo bych se skoro těšil na další stávku odborářů. Nebo bych se za městskou cykloturistikou příště raději vydal do Vídně, Mnichova, Amsterdamu...
Minusy cyklodopravy v Praze
Informace z cyklodopravy po Praze |
Zobrazit místo Pražské cyklostezky na větší mapě
