Za trasu dvoudenního přejezdu jsem zvolil přes 90 kilometrů dlouhý úsek Severní stezky Via Czechia mezi Harrachovem a Trutnovem. Tato trasa víceméně kopíruje páteřní cyklotrasu KRNAP, označenou jako 1A.
Celé Krkonoše se sice dají přejet na kole za jeden den, nicméně bych to nedoporučoval ani zdatnějším jezdcům. Spěch vás totiž připraví o spoustu zajímavých zastavení, vyhlídek nebo příjemných občerstvovacích pauz. Celkové stoupání, přibližující se třem tisícům metrům, pak klade opravdu vysoké nároky na fyzickou připravenost každého, kdo se (bez motoru) vydá zdolávat zdánlivě nekonečná stoupání.
Další nespornou výhodou rozdělení přejezdu na dva dny je možnost spočinutí v některém z krkonošských ubytovacích zařízení, kde můžete relaxovat a nasávat horskou atmosféru ticha a čerstvého vzduchu. Také můžete okusit některé z místních piv a doplnit tak ztracené tekutiny a minerály. Já jsem pro místo přenocování zvolil Friesovy boudy – jeden z nejvýše položených hotelů v Krkonoších, který shodou okolností leží přesně uprostřed přejezdu. Navíc tu mají vlastní minipivovar.
Z města sklářů na hřebeny
Do Krkonoš mě i s kolem přiváží vlak. Vystupuji na stanici Harrachov, která je od centra městečka vzdálena tři kilometry. Harrachov leží v údolí řeky Mumlavy, na pomezí Jizerských hor a Krkonoš. Oblíbené rekreační středisko západních Krkonoš se pyšní dlouholetou lyžařskou tradicí, proslulo zejména díky areálu s několika skokanskými můstky, dnes bohužel vesměs v dezolátním stavu.
To nejlepší z hor Česka: objevte rozhledy, přírodu i gastronomii Krkonoš |
Co ovšem naopak ožívá, je sklářská tradice – v Harrachově můžete navštívit sklárnu Novosad, jednu z nejstarších sklářských hutí u nás. Kromě živé výroby a muzea skla tu mají minipivovar s restaurací, ze které můžete skláře pozorovat při práci.
Prosmýknu se centrem a od budovy Šindelka s lesnickým a mysliveckým muzeem začínám stoupat údolím Mumlavy. Zanedlouho již slyším hukot Mumlavských vodopádů, které patří k největší atrakci Harrachova a vlastně i celých Krkonoš. Řeka Mumlava zde padá z devět metrů vysokého žulového stupně a pod vodopádem vytváří tůně a obří hrnce.
Asfaltová cesta stoupá od Mumlavské boudy zalesněným dolem podél dravé říčky s množstvím dalších menších vodopádů a přivádí mne k oblíbenému rozcestí Krakonošova snídaně. Na tu je pro mne už docela pozdě, ale letní turisté si tu v kiosku mohou dopřát občerstvení před tím, než se stezka vydá k hřebenům Krkonoš. Na kole by se odtud dalo pokračovat k Vosecké boudě, kde ovšem cyklotrasa končí a dál bych musel pěšky.
Já proto pokračuji po asfaltové svážnici – Kládové cestě, která objíždí vrchol Plešivce a přivádí mne k další známé křižovatce turistických tras, kterým je rozcestí Ručičky. Stále stoupám a zakrátko poprvé protnu vrstevnici v nadmořské výšce jeden tisíc metrů. Cesta se zařezává do úbočí Lysé hory a z travnatých sjezdových tratí se otevírají panoramatické výhledy na Rokytnici nad Jizerou i vzdálenější Podkrkonoší.
Pod vrcholy Medvědína a Kozích hřbetů
Horská chata Dvoračky, ležící pod vrcholem Kotle, je pro mě první vrchařskou prémií první kategorie. Jde o významný turistický cíl, historie zdejších bud patří k nejstarším v Krkonoších. Zastavuji a z jejich terasy ve výšce 1 100 metrů shlížím na lesnaté hřebeny východních Krkonoš. Zběžně také prohlédnu stojany plné jednostopých vozítek a zjišťuji, že dnes jsem pravděpodobně jediný bezmotorový cyklista, který dosáhl těchto výšin.
Čeká mě teď strmý sjezd do Sedla pod Dvoračkami a pak po pěkné lesní cestě objíždím Kozelský hřeben a klesám do Dolních Míseček. Odtud výjimečně musím šlapat dva kilometry po silnici stoupající k Horním Mísečkám.
Strmý sjezd z Dvoraček patří k technicky nejtěžším pasážím.
Tato horská enkláva je zimním lyžařským střediskem, v létě východištěm pěších i cyklistických výletníků k prameni Labe a na Labskou boudu. Projíždím kolem desítek apartmánů, které zde v posledních desetiletích vyrostly, i kolem rozlehlého záchytného parkoviště.
Dlouhý sjezd z úbočí Medvědína mě přivádí do Špindlerova Mlýna, do hlavního krkonošského střediska. Výjimečné klimatické podmínky a rozmanitá horská příroda přispěly k tomu, že se z původní hornické osady zmiňované již v 15. století stalo jedno z nejvyhledávanějších turistických středisek v České republice. Město pod soutokem Labe a Bílého Labe oplývá malebností a punc mu dodávají pohledy na vrcholy Medvědína, Kozích hřbetů nebo Přední Planiny.
Hluboko zaříznuté údolí Labe je nejnižším bodem na celé trase, vyjma závěrečného sjezdu z hor do Trutnova. Ale dnes mě čekají ještě dva pořádné kopce, a tak chvilku odpočívám a využívám pestré nabídky restaurací k doplnění energie a tekutin.
Cesta z Medvědína do Špindlerova Mlýna nabízí výhledy do Labského dolu a hlavní krkonošský hřeben.
První stoupání vede po Dřevařské cestě, které místní neřeknou jinak než „panelka“. Cesta nabízí několik vyhlídkových míst a také míjí dřevěnou kapličku sv. Barbory, postavenou v roce 2023 poblíž chaty Hromovka.
Z rozcestí Krásná Pláň se cesta spouští do Strážného a pak už mě čeká závěrečná vrchařská zkouška prvního dne, přibližně 400 výškových metrů na Friesovy boudy. Odměnou za dokončenou první polovinu přejezdu Krkonoš jsou mi nádherné výhledy na Vysoké Kolo, Kotel i vzdálenější Ještěd, Ralsko a z okna pokoje dokonce identifikuji nezaměnitelnou zříceninu hradu Trosky.
Do kopce na borůvkovou zmrzlinu
Druhý den pokračuji z Friesových bud ve stoupání k nejvyššímu bodu celého přejezdu, který leží v blízkosti Chalupy na Rozcestí. Ráno jsem tu docela sám, nicméně během pár hodin se tato populární křižovatka cest zcela jistě zaplní mnoha výletníky. Na kole se dá pokračovat směrem k chatě Výrovka, naproti tomu lákavá široká cesta přes Liščí horu je pro cyklisty zapovězena. Zde je zákaz zdůrazněn jednoznačnou dopravní značkou, nicméně každý cyklista by měl vědět, že v Krkonoších lze na kole jezdit jen po vyznačených cyklotrasách.
Pec pod Sněžkou je významným horským resortem východní části Krkonoš.
Od Výrovky mě čeká jedno z nejstrmějších klesání do Pece pod Sněžkou, které již poněkolikáté prověřuje kvalitu brzd mého horského kola. Místy jedu skoro krokem, neboť úzká asfaltka je nejenom plná děr, ale také pěších turistů. Když si nejsem jistý, že o mě turisté ví, raději cinknu na zvonek. Kvituji, že pejskaři si svoje čtyřnohé miláčky většinou přidrží u nohy – pro cyklistu totiž volně pobíhající psi představují jedno z největších rizik úrazu.
Pec pod Sněžkou je významným horským resortem východní části Krkonoš. Městečko s hornickou minulostí leží v hlubokém údolí Úpy přímo pod nejvyšší horou Česka a obklopují jej další výrazné krkonošské vrcholy. Tady přejezd Krkonoš ještě zdaleka nekončí, i když mnozí považují Pec za východní konec hor.
Uhýbám na lesní asfaltovou cestu a úbočím Růžové hory opět nabírám zpět ztracené výškové metry. Strmý sklon a bolest v nohou mi vzápětí našeptávají otázku, zda byl dobrý nápad opustit údolí Úpy a znovu se vydat do kopců. Výhledy nad Velkou Úpou mi vše vynahrazují, stejně jako malebný areál Janových bud s horskými loukami a tradiční boudou Jana s jejich borůvkovou zmrzlinou.
Kde najdete nejkrásnější krkonošské louky
Pláště horského kola hučí ve sjezdu ke Spálenému Mlýnu silněji než říčka Malá Úpa ztrácející se za spletí zeleně kdesi pode mnou. Ze tří variant mířících z údolí na rozcestí Cestník volím tu nejdelší. Vede kolem barokního kostela v Malé Úpě, který je jedním z nejvýše položených svatostánků v Čechách.
Projedu kolem zrekonstruované Lysečinské boudy a zakrátko se lesy rozestoupí a přede mnou se objeví jedny z nejkrásnějších krkonošských luk, obklopující Horní Albeřice. Tuto horskou osadu tvoří typické krkonošské chalupy, roztroušené v údolíčku Albeřického potoka. V této nejrozsáhlejší krasové oblasti Krkonoš se kdysi těžil vápenec, což dokládá několik opuštěných lomů či jeskyní a také osmiboká kamenná věž bývalé vápenky s expozicí dobových fotografií.
Poslední větší kopec na mém přejezdu Krkonoš mě pak dovede k Rýchorské boudě, kde se naposledy dotknu tisícimetrové nadmořské výšky. Točí tu krkonošské pivo Hendrych a hlad zaháním obrovským knedlíkem plněným uzeným masem.
Protože cesta přes Dvorský les je pro kola neprůjezdná, vracím se pár set metrů k Rýchorskému kříži a pak pokračuji úbočím nejvýchodnější krkonošské tisícovky přes samotu Sněžné domky.
Cesta klesá k Trutnovu a prochází kolem jedné z největších zajímavostí východních Krkonoš, kterou je pevnost Stachelberg. Tato součást československého těžkého opevnění nebyla stavebně dokončena a dnes v ní sídlí vojenskohistorické muzeum. I já využívám možnosti nahlédnout do unikátního systém podzemních chodeb a sálů, ukrytých hluboko pod zemí.
Nedaleko Stachelbergu se tyčí rozhledna Eliška, postavená v roce 2014. Stoupám na její vyhlídkovou plošinu, ze které se otevírají pohledy na Libavské sedlo, Rýchory, Jestřebí hory, Orlické hory i na cíl mého putování, kterým je město Trutnov.
Může se hoditDélka trasy: 96 km Celkové stoupání: 2 730 m Náročnost: výškovým profilem těžký horský přejezd vede převážně po asfaltových nebo štěrkových lesních cestách. Zvládnutelné na horském, trekingovém případně i gravel kole. Doprava: vlakem do Harrachova a z Trutnova. Ranní rychlík jezdí z Prahy do Tanvaldu, odkud pokračuje zubačka do Harrachova. Z Trutnova jezdí několikrát denně rychlíky do Hradce Králové a do Prahy. Občerstvení na trase: Mumlavská bouda, Krakonošova snídaně, kiosek Ručičky, Dvoračky, Horní Mísečky, Špindlerův Mlýn, Strážné, Chata na Rozcestí, Výrovka, Pec pod Sněžkou, Bouda Jana, Spálený Mlýn, Malá Úpa, Lysečinská bouda, Penzion Vápenka, Rýchorská Bouda Ubytování: Friesovy boudy (případně penzion Andula nebo Dvorská bouda) |
