Zasloužená koupel v onsenu | foto: Archiv Zuzany Blažkové

Japonskem na kole. Manželovi se nechce do kopce a všude pobíhají medvědi

  • 14
Výstražné značky potkáváme všude: Nenechávejte zbytky jídla v kempu. Nevzdalujte se ze značených tras. Noste s sebou zvoneček. Nahlas si povídejte. Nikdy se neobracejte k medvědovi zády. Neutíkejte, zvířecí instinkt velí unikající kořist ulovit. Jsme v klidu, na kole přece medvědovi ujedeme, že?

Na severovýchodě Hokkaida se nachází tři národní parky. Jako první nás čekal ten tabulkově nejvzácnější: poloostrov Širetoko, jehož pohoří i pobřežní vody si vysloužily zápis do UNESCO.

Vyhradili jsme si čtyři dny na jeho prozkoumání a založili základnu na západním pobřeží. Vyjeli jsme do kempu, avšak jen do výšky 150 metrů nad mořem. Byl to zátěžový trénink na zkoušku vztahu, která nás čekala posléze.

Abyste rozuměli: můj novopečený manžel, volejbalista, který má k cyklistice vztah asi jako kočka k plavání, odsouhlasil účast na cyklolíbánkách pod podmínkou, že budeme jezdit buď po rovině nebo z kopce.

Plánované přejetí Širetoka napříč znamenalo nastoupat do 750 metrů nad mořem. Předsvatební dohodu jsem se tedy chystala porušit, a tak bylo třeba nechat stehna a zadky pár dní odpočinout.

Vrchařská prémie

V rámci cyklodetoxu jsme se věnovali jiné dobrodružné aktivitě: stopování. V Japonsku je to činnost prakticky nevídaná. Řidiči si nás fotili, mávali, někteří nás jen zmateně objížděli.

Fotogalerie

Ale už po pár minutách jsme se vezli v klasickém sedmimístném MPV, které tu má snad každá rodina a přezdíváme mu krabice. Zdejší auta jsou totiž proti těm evropským o dost vyšší, hranatější a jaksi boxovitější.

Cílem stopu byla jezera Širetoko Goko, kam jsme dojeli střídavě mlčky, střídavě za zvuku tlumočící aplikace, která se nám marně snažila umožnit česko-anglicko-japonskou konverzaci. Umělá inteligence má ještě co dohánět...

Jezera byla krásná, ale trochu šumavská, takže naši touhu po východní exotice příliš neuspokojila. Medvědy jsme tam vyhlíželi taky marně.

Po pár dnech odpočinku od sedel jsem seznámila muže s vrchařským plánem. Ulevilo se mi, že vzal výzvu jako sportovec a k hoře Rausu stoupal celých patnáct kilometrů s elánem (občas i s úsměvem!). Nejvíc nás ale rozveselilo doprovodné vozidlo české rodiny, která nás poznala podle vlajek a nadšeně se ke krajanům hlásila. Širetoko Pass, sedlo položené v 738 metrech nad mořem, nás uvítalo překrásnými výhledy a červenými vykřičníky.

Jezero Ičimizumi. Jezera byla krásná, ale trochu šumavská, takže naši touhu po...

Jezero Ičimizumi. Jezera byla krásná, ale trochu šumavská, takže naši touhu po východní exotice příliš neuspokojila. Medvědy jsme tam vyhlíželi taky marně.

Medvědy se to tu prý jen hemží a cyklisté nemají ujíždět, protože medvěd dokáže vyvinout rychlost padesát až šedesát kilometrů za hodinu. To nejedu ani ve svých rekordních chvilkách. Přestali jsme se tedy cítit před medvědy na svých strojích tak suverénně a na setkání s nimi se těšili o trochu méně. Z fauny jsme však zahlédli jen pár malých ptáčků a více či méně příjemné zástupce hmyzí říše.

Nejvíc brouků se scházelo v onsenu – horkém minerálním pramenu – na východní straně Širetoka, v městečku Rausu, kam jsme slavnostně sjeli a užili si venkovní koupel. Ať už šlapete celý den na kole jako my, nebo vyrazíte na road trip, není snad příjemnějšího relaxu, než si naložit tělo do geotermálu.

Z Rausu jsme se rychle klidili do vnitrozemí, protože tak studenému větru, který vál od ruských Kuril, jsme s naším jarním oblečením nemohli dlouho odolávat. S Kurilskými ostrovy je to vlastně zamotané: Japonsko a Rusko se o tato teritoria od druhé světové války stále přou. Ať už patří neobydlená skaliska komukoli, zimě od nich přicházející jsme ujeli do dalšího národního parku Akan Mašu.

Novomanželé chtějí procestovat Japonsko od severu k jihu na kolech.

Na cestě do vnitrozemí jsme se poprvé za celý měsíc na Hokkaidu střetli se silniční policií. Japonci jsou obecně ukáznění, dopravu nevyjímaje. Nejen že nepotkáváme hlídky, ani jsme nikde neviděli radary, o dopravních nehodách nemluvě. Český tik nám zavelel zařadit se za sebe a rychle přemítat, co můžeme dělat špatně. Asi nic, jen se usmáli a pokynuli na šťastnou cestu. Uf!

Raději po hlavní

Do Akan Mašu nás doprovodil lehký déšť. Přestože se zeměpisnou šířkou pohybujeme na úrovni Říma, klima tu kvůli studeným mořským proudům připomíná spíše Skandinávii. Teplota vzduchu teď v létě kolísá mezi patnácti a pětadvaceti stupni, fouká chladný vánek a často je pod mrakem.

Z hlediska tělesné termoregulace je náročné, když pak náhle slunce vysvitne a opře se nám do zad, má totiž velkou sílu.

Podnebí se evidentně hodně líbí motorkářům, protože zatímco cyklistů potkáváme pomálu, motorizovaných kolegů nás za den předjedou desítky. To samé platí v kempech.

Akan Mašu ale představoval výjimku: hned po příjezdu do tábora na poloostrově Wakoto jsme zaregistrovali další cyklistický pár, Rakušanku a Angličana. Postavili jsme stan vedle nich, a jelikož jeli opačně než my, posbírali jsme moudra z trasy, která nás čekala.

Rozhodně ne po 664, znělo varování. O tom už jsme slyšeli od více poutníků: na mapě jsou značené cesty horami, na něž rádi míří cyklisté, protože se chtějí vyhnout rušným hlavním silnicím. Chvíli se vše zdá být v pořádku, ale postupně asfalt střídá štěrk, štěrk přechází v traviny, až najednou jedete džunglí.

Místní nám fenomén vysvětlili tak, že kvůli častým sesuvům půdy a zemětřesením se vládě kolikrát nevyplatí druhořadé komunikace opravovat, tak je jen uzavře a nechá vlastnímu osudu. S našimi koly vážícími pětačtyřicet kilo se takovému adrenalinu vyhýbáme a volíme rušnější, ale sjízdné komunikace.

Novomanželé chtějí na své svatební cestě procestovat Japonsko od severu k jihu...
Medvědy se to tu prý jen hemží a cyklisté nemají ujíždět, protože medvěd dokáže...

Mezinárodní společnost vystřídala další dvojice Evropanů. Když jsme viděli přicházet ponožky v sandálech (taky toto národní kulturní bohatství vyvážíme) a stan povědomé značky, na jistotu jsme zdravili česky. Vypálili jsme červíka domácí moravskou pálenkou a rozjímali u nebe posetého hvězdami. Nad Kusšaro, největším kalderovým jezerem Japonska, se pozorování noční oblohy mohlo stát dokonalejším už opravdu jen příjemnou konverzací a vzpomínkou na domovinu.

Japonský táborák

Jedním z hlavních lákadel národního parku Akan Mašu je hora Iō (jazykem Ainů, zdejších domorodých obyvatel, zvaná Atosa Nupuri). Tato aktivní sopka o sobě dává už z dálky vědět mohutnými oblaky páry, stoupajícími z jedovatě žlutých fumarolů.

Její pozorování je pro Evropana něco jako sezení u táboráku – doufáte, že se siřičitý dým nebude hrnout vaším směrem, což se samozřejmě vzápětí stane, takže se zadrženým dechem (nebo plícemi plnými smradu vajec) hledáte v mlze únik a snažíte se u toho nepřizabít o ostré šutry.

Vychutnat si horké sopečné prameny bezpečněji se nabízí v přilehlém městečku...

Vychutnat si horké sopečné prameny bezpečněji se nabízí v přilehlém městečku Kawaju, kde si může koupel nohou zdarma dopřát každý pocestný.

V Kawaju Onsen se definitivně loučíme s nadějí vidět medvěda. U návštěvnického centra visí cedule, že jen 24 hodin před naší návštěvou bylo na stezce k Atosa Nupuri spatřeno medvídě. Blíž už jsme se bájnému ussurijskému všežravci dostat nemohli. Asi nám není tento zážitek souzen. A asi je to dobře, protože jen když se navzájem budou vyhýbat, zůstanou lidé i divoká zvířata v bezpečí.

Od vnitrozemských sopek pak zamíříme do pobřežních mokřadů. Ale o tom zase příště.

MAPKA: Japonskem na kole - 2. díl