Ďábelský sjezd na kole z pohoří Brenta

Kamení, šotolina a nerovné cesty. Tak vypadá adrenalinová jízda po cyklostezce z dvoutisícovky Monte Spinale. A to je jen jedna z náročných tras, které vás čekají v italském masivu Brenta.

Z italského městečka Madonna di Campiglio se koukám na zubatý masiv pohoří Brenta, který rozehrává ohnivý koncert v červeném soumraku. Všechno vypadá tak klidně, až nadpozemsky. To ale netuším, že mě ráno čeká peklo. Ďábelský sjezd z Monte Spinale.

Na celodenní cyklistický výlet po trase pro experty nás provází sám strůjce nového trentinského cykloprojektu Dolomity Brenta Bike David Aldrighetti.

Tip na dovolenou

Stále nevíte kam na prázdniny? Vybírejte na dovolená.iDNES.cz

Vymyslel a vyznačil v horách důmyslnou síť tras kolem obrovských skalních masivů, tyčících se k nebi z širokých zalesněných dolin pohoří Brenta. Sto sedmdesát kilometrů horských cyklostezek ve velkolepé kulise alpské přírody na jihu Trentina, plné skalních věží, strmých stěn a azurově modrých jezer.

Krpál pro experty

Z horní stanice lanovky Monte Spinale ve výšce 2 100 metrů nad mořem se spouštíme po kamenité stezce mezi kvetoucími loukami do údolí. Zatím ještě neprší, ale oblaka nad vrcholem nevěstí nic dobrého.

Držím se pevně řídítek a křečovitě brzdím. Tohle mám sjet?! Přede mnou letí z kopce David Aldrighetti a Kateřina Neumannová, která je tu díky svým sportovním úspěchům stejně slavná jako Václav Havel. Vůbec jim nevadí, že cesta je samý šutr a šotolina.

Od loňského léta je v italském pohoří Brenta vyznačeno 170 km nových cyklotras, procházejících trentinským přírodním parkem Adamello kolem vodopádů Vallesinella, mnoha jezer i lázněmi Terme di Comano.

Mí dospívající synové mi vždycky tvrdí, že čím rychleji kolo rozjedete, tím snáze nerovnosti překonáte. Jenže člověk musí být pánem svého stroje, aby něco takového mohl riskovat. Zatím kolo ovládá mě. Mám pocit, že spíš udělám kotrmelec přes řídítka, než zdolám strmý sráz. A jak se tak bázlivě kodrcám, sklouzne mi noha ze šlapky, padám na ostré kamení. Koleno je odřené a v mých nových kalhotách je díra, jako kdyby mi fešný dres prokousla myš. Kruci!

Opatrně však kopec sjíždějí i ostatní členové našeho týmu. A kdesi daleko za námi vede kolo z kopce pěšky jedna kolegyně, která už od rána hlásá, že cyklistiku nesnáší. Člověka napadá, proč sem tedy jezdila. Tutéž otázku si ale kladu i já. Kolo sice miluji, ovšem tohle? Jak jsem mohla tak nabubřele souhlasit, že se vydám na výlet pro experty? Vzdát to však nechci. Tvrdohlavě znovu pokouším krpál a hopsám přes trávu mimo cestu.

Asi po pěti stech metrech se stezka začíná ostře točit, kameny mizí a já se to z kopce odvážím víc pustit. Skutečně! V rychlosti pneumatiky nerovný terén přeskakují téměř bez problémů. Přestávám se bát. A dole se cítím jako královna Brenty.

Brenta, Pio Geminiani

Autorka na kole v Molvenu

Pohoří Brenta

Liják v Údolí slunce

Ale to byl jen začátek. Hned poté šlapeme do kopce proti proudu křišťálově čisté bystřiny Sarca di Campiglio k vodopádu Vallesinella. Duha nad zpěněnou vodou vyprovází poslední paprsky slunce, které k nám dnes pronikají. Za vodopádem přenášíme kola po skaliscích do smrkového lesa na úzkou pěšinu plnou kořenů. Za chvíli už přichází z Val di Sole (Údolí slunce) pořádný lijavec.

Na pastvinách hledáme útočiště pod střechou opuštěné salaše. Ani po půl hodině pršet nepřestává, a tak pokračujeme v cestě parkem Adamello. Čeká nás přejezd přes horský průsmyk do Comana.

Když vidím strmou kamenitou lesní cestu vzhůru, jsem šťastná, že leje jako z konve. Nikdo v naší skupině se na výšlap přes horský masiv v tomhle počasí nadšeně netváří. Máme té trasy pro experty už opravdu dost. Výlet svorně vzdáváme.

Jen David Aldrighetti je zklamaný, protože v blízkém Údolí slunce většinu roku neprší. A tak nám alespoň vypráví, jaké by to bylo, kdybychom dvě hodiny šlapali vzhůru na vrcholy a pak se mohli kochat výhledy na Lago di Molveno na opačné straně pohoří Brenta.

Promočení bivakujeme v malé hospůdce na náměstí v Pinzolu. Salon s hracími automaty, kde za poledne nikdo není, ověšujeme promočeným oblečením. Polonazí, ale v teple si dáváme horký čaj a bombardíno. Pak přijíždí speciální cyklotaxi s přívěsem na kola a přesouváme se oklikou podél masivu Brenta na východ do hotelu na břehu jezera v San Lorenzo in Banale.

Brenta, vodopád Vallesinella

Tady nejsou rodinné stezky

Ráno je obloha azurová, stejně jako lehce zvlněná hladina jezírka Lago Nembia pod okny hotelu. Ve vodě se odráží vysoká a rozeklaná šedooranžová skála. Čeká nás celodenní výlet, po "rodinné trase". Na kolech míříme podél jezera Molveno do stejnojmenného městečka a odtud po silničce volným tempem do Andala. Tady ovšem "rodinná stezka" končí.

Masivem Brenta nalehko

Jednou z možností nového cyklistického projektu je objet masiv Brenty na kolech a při tom každý den nocovat na jiném místě, zatímco zavazadla putují po horských chatách za vámi. Více na: www.dolomitibrentabike.it

A začíná zase šílený sešup a následně stejně strašný výšlap do městečka Sporminore. Zjišťuji, že včerejší sjezd byl jen legrační rozcvičkou. Kolegyně, která nenávidí kola, to dopředu vzdává a jede taxíkem. My ostatní pomalu sjíždíme. Naším strážným andělem je Fabio Gerola z Trentinské turistické centrály. Ujišťuje nás, že se nemusíme bát, že to zvládnem.

Nic jiného mi nezbývá. Ale příště už bych se rozmyslela, zda sem znovu vyrazit. Mým dospívajícím synům i manželovi by se však přesně tohle líbilo.

Ani si nemám komu stěžovat, a tak se řítím střemhlav do údolí po nejtěžší stezce, jakou jsem kdy jela. A pak znovu nahoru do kopce. Kupodivu mi to jde lépe než dolů. Předjíždím, „namakaná“ z rodinných výletů, některé své kolegy a nakonec kolem romantické zříceniny finišuji mezi jablečnými sady do Sporminore. Náš půvabný penzion stojí na malebném náměstíčku hned za kostelem.

Brenta, Pio Geminiani

Zlaté hory

Masiv Brenta na kole doporučuji všem cyklošílencům, ale manželky s dětmi tu raději posílejte jen na pěší túry přes horské salaše. Ty jsme absolvovali hned následující dva dny tunelem Terres po stezce Dolomiti Brenta Trek - Country a byly báječné.

Šlapala je s námi i sedmiletá dcera jedné z účastnic výletu. Ochutnávali jsme čerstvé sýry na salaších, pískali jsme na sviště a pak jsme nocovali vysoko v horách v chatě Peller.

Ráno jsem si přivstala, abych viděla východ slunce. Nejdříve se objevil úzký pruh záře, jako by kdosi vystřelil šíp vítající nový den. Pak se světlo dalo na pochod. Paprsky pronikaly do všech děr a proměnily temné skály v hory ze zlata. A po tom pekle, co jsem tu na kole zažila, se konečně dostavilo uspokojení z pořádného sportovního výkonu.