Lyžařský stroj času v Hinterstoderu. Rakousko se pro nás stalo srdcovkou

Hinterstoder je moje srdeční záležitost. Tady jsme učili naše syny lyžovat. Tady jsme poprvé s manželem poznávali velehory v dobách, kdy se u nás ještě s mrňaty do Alp nejezdilo.

Převážná část českých rodin, byť velmi sportovně založených, zůstávala tehdy na počátku 90. let v zimě doma a hrdinové byli ti, kteří se vůbec s malými ratolestmi lyžovat vydali.

Většinou se čekalo, až potomci odrostou a „budou mít z pořádných kopců něco“. My jsme toto tabu záhy prolomili. Díky Hinterstoderu, který se ukrývá pouhých 330 kilometrů od Prahy v jednom z romantických údolí první hradby rakouských Alp.

Pravidelně jsme tam trávili Vánoce dokonce i s babičkou a dědou. V tomto nejkrásnějším hornorakouském středisku jsem velmi brzy pochopila, jak skvěle jsou v zahraničí na malé lyžaře připraveni.

Na střední stanici Hössbahn se rozkládá veliké plató. Tam jsme vždycky zaparkovali kočárek a s úžasem zírali na dětský areál plný nejrůznějších projížděček a prolézaček, nafukovacích zvířátek a draků.

Na úplných plackách jsme zkoušeli kobercové výtahy pro ty nejmenší, kteří teprve nedávno odrostli plenkám. A objevovali jsme vlíčky s tažným lanem opatřeným očky, jichž se děti snadno chytly.

Samy pak vyjely na mírnou sjezdovku se slalomem mezi vílami, trpaslíky a dalšími pohádkovými bytostmi.

Tady jsme to milovali a vraceli se do Hinterstoderu několik zim za sebou. U kočárku s každoročně přibývajícími miminy jsem se střídala s babičkou, zatímco táta s dědou stavěli klukům skokánky a učili je prvním „divočákům“ v terénu.

Návrat do Hinterstoderu

Letos jsme se tu ocitli s rodinou znovu. Všem synům je přes dvacet a všichni už dávno sjezdují líp než jejich rodiče. A babička s dědou už nelyžují vůbec... Přesto jim slzí oči dojetím, kdykoliv si na Hinterstoder vzpomenou. „A je tam ještě ten náš penzion proti lanovce?“ ptá se moje máma. „Tam v domě vedle toho řeznictví – Fleischerei...“

Lyžování v Hinterstoderu v devadesátých letech. Nejmenší se veze v batůžku na zádech.

Závod světového poháru a v pozadí Spitzmauer (2 446 m)

A já nevím, co mám říct, protože po čtvrt století už jsme „náš Hinterstoder“ skoro nepoznali. Proti lanovce v penzionu bydlíme, jmenuje se Fleischerei a žádné řeznictví nikde už dávno není. Dům vpravo ani vlevo nepoznávám a v našem penzionu je teď v přízemí kavárnička, kde paní majitelka prodává všelijaké sladkosti, neboť od řezníka před lety dům koupila a úplně proměnila...

Připadá mi, že skoro nic tu nevypadá jako dřív. Ani ty hory. Jako kdybychom se tenkrát dívali jen po dětech dolů, nevybavila jsem si ani to neskutečně krásné panorama nejvyšších štítů Totes Gebirge (Mrtvých hor).

Letos mě doslova uhranula majestátní pyramida Spitzmauer (2 446 m), která se tyčí na západní straně údolí Stodertal přímo proti sjezdovkám. Vypadá úplně nejvyšší, ale je to pouhé zdání. Napravo od ní ubíhá vzdálenější masiv nejvyššího vrcholu pohoří – Grosser Priel (2 515 m) s osm metrů vysokým křížem. A právě stejný kříž dnes stojí hned u kostela uprostřed městečka.

Lyžování v Hinterstoderu v devadesátých letech a první setkání s kobercovými vlíčky

Malému centru dominuje pozdně barokní kostel Nanebevzetí z roku 1783.

Jeho centrum zůstalo malé, milé a útulné. Panuje tu atmosféra tradiční rakouské horské vesnice. Vedle pozdně barokního kostela Nanebevzetí z roku 1783 září do noci svíčky na hřbitově. Naproti přes ulici stojí fara ze stejného období a hned za ní malé futuristické kongresové centrum Alpineum s oblastním muzeem. V něm jsme objevovali historii údolí a četli příběhy prvních turistů z Vídně a Lince na přelomu 19. století.

Kapr jako vídeňský řízek

Vedle hlavní silnice v první linii se řadí hotýlky, penziony, úřady a obchody. A hned za nimi vykukují statky. Moc ráda bych našla hospůdku, ve které jsme kdysi trávili první Štědrý večer v cizině a postrkovali rakouským kuchařům českého kapra.

„Jak tu rybu máme připravit?“ nechápali, když jsme se dožadovali tradiční české vánoční večeře. „Jako Wiener Schnitzel,“ zasmál se po chvíli přemýšlení manžel a ten česko-rakouský kapr usmažený jako vídeňský řízek pak byl stejně skvělý jako ten náš doma.

Malebné vesničky v údolí Stodertal pod masivem Grosser Priel

Zkouším nahlédnout do typické horské hospůdky Dorfstub´n, ale tam to určitě nebylo. Majitel mi doporučuje nejvyhlášenější rybí kuchyni, kterou má restaurace rodinného hotelu Gressenbauer. Je to malebné stavení z 15. století, kde si prohlížíme jídelní lístek a nevíme, co si vybrat. Pstruha na kopru, na mandlích, uzeného pstruha? Nakonec objednáváme talíř s ochutnávkou pěti grilovaných ryb počínaje tuňákem, přes lososa, candáta, tresku až po úhoře... Ale kapra? Číšník vrtí hlavou. Nikdy ho tu jako Wiener Schnitzel nedělali...

Závodní přeskáče

Hned první den je krásně. Vyrážíme kabinkou přímo z centra městečka na náhorní planinu pod Hutter Höss. Obrovský dětský park už necháváme téměř bez povšimnutí a pokračujeme sedačkou a nakonec vlekem až do nejvyššího bodu zimního střediska na dvoutisícový Schafkögel. Ocitáme se ve skutečné zimní divočině, kde se poslední zakrslé borovice halí do ledového krunýře. Nad nimi se zvedají už jen holé, možná trochu ponuré zasněžené stěny Mrtvých hor.

„Co kdybychom šli zítra na skialpy, mami?“ navrhují kluci. Na úzkém hřebenu v dálce závistivě pozorují tečky skialpinistů, jak šlapou nad stametrovým srázem k vrcholu Schrocken (2 281 m) na lyžích s tuleními pásy.

Skialpinisté nad stametrovým srázem vedoucím k vrcholu Schrocken (2 281 m)

Lyžování v Hinterstoderu v devadesátých letech. Tehdy ještě carvingové lyže nebyly.

Naštěstí další den sněží. Lyžujeme kolem prostředního patra střediska, kde zimní amfiteátr nabízí relativně dost možností hezkého lyžování. Je tu pár modrých sjezdovek, ale hlavně červené, kde si užíváme rychlé carvingové oblouky. Čerstvě napadaný sníh se však brzy mění v divoké boule. A to je čas na černou trať s názvem Inferno, která se pyšní „pekelným“ sklonem až 70 %. Moc lidí na ní nejezdí. Stejně jako na dlouhém prudkém svahu se světovými parametry, který je jedinou hornorakouskou sjezdovkou, kde se pořádají závody světového poháru. Kluky láká tato trať, jenž nese jméno slavného rakouského závodníka Hannese Trinkla.

„Toho neznám,“ komentuje večerní nadšení vnuků babička. „Já jsem fandila Franzi Klammerovi,“ dodá. A já si uvědomím, že tento rakouský sjezdařský bůh 70. a 80. let minulého století ovlivňoval celé moje mládí. Vyhrál olympiádu v Dynafitech 3F a my jsme museli tyhle přezkáče za každou cenu mít. Kdo chtěl být na sjezdovce borec, kupoval si Klammerovy tvrdé závodní škorně a za žádné „bačkory“ by je nikdy potupně nevyměnil.

Zrcadlení

Stojím u zamrzlého jezera Schiederweiher. Vyráželi jsme sem kdysi často s rodiči a malými kluky podél potoka na procházku. V létě se v něm určitě zrcadlí mohutné vrcholky Mrtvých hor.

Moje maminka na sněhu v roce 1969

Dýchám mrazivý vzduch a vzpomínám na svou mámu. Na naši první cestu do Rakouska v roce 1969. Tehdy si na podobném krásném místě lehla do sněhu skoro nahá a táta ji vyfotil. Přes objektiv Flexarety zachytil v máminých očích všechno štěstí a radost z naší první a na dlouho poslední cesty na Západ.

Ten obrázek navždy zůstal v mém srdci jako perla, zrnko naděje, klíčící navzdory ostnatým drátům. I proto jsme brzy po sametové revoluci vyrazili právě do Rakouska. Hned v zimě 1990. A 330 kilometrů od Prahy jsme objevili Hinterstoder.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz