Minulý víkend jsem vyslechl v rakouském St. Antonu rozhovor několika českých sjezdařů. "Potřebuju na týden 300 kilometrů sjezdovek?" položil řečnickou otázku jeden z nich. "Nepotřebuju. Na týden mi jich stačí třeba jen padesát. Vyberu si ty sjezdovky, kde se mi jezdí nejlíp, a budu si je dávat několikrát denně." Před lety by vypadal jako šílenec, který se zříká toho, co se mu nabízí.
Dlouho měl nadržený český lyžař před sebou jediný ideál. Co nejvíce kilometrů propojených tratí a co nejdelší upravené sjezdovky. Součet délek všech sjezdovek a cena: podle toho poměřoval kvalitu.
Požadavek zcela pochopitelný. V českých horách před rokem 1989 to byla pro lyžaře vesměs krutá tortura. Možností málo, sjezdovky úzké, přeplněné, nedostatečně upravované a hlavně na vleku nekřesťanské fronty, kdy se čekalo i hodinu a konflikty mezi lyžaři byly denním rituálem.
Proto ten hlad nalyžovat v alpském středisku co nejvíc kilometrů na perfektně urolbovaném koberci. Lyžařským ideálem se tak staly autobusové zájezdy do francouzských super středisek, kde se z hotelu dalo vyjet rovnou na sjezdovku a do večera najezdit, co to dá. A za rok hurá, sejdeme se zase na stejném místě.
Návyky z Rokytnice
Za dvacet let po revoluci se obraz ideálního lyžařského střediska a ideálního lyžařského pobytu mění. Už nerozhoduje jen počet nalyžovaných kilometrů, délka a šířka sjezdovek a kvalita jejich povrchu.
Český lyžař už nečeká v plné polní, až se před devátou spustí vleky. Postupně objevil i další rozměr zimní dovolené. Totiž že dovolená může být skutečně dovolenou, kde se zkombinuje lyžování na sjezdovkách s běžkami či třeba výletem na sněžnicích a s trochou pohodlí. Wellness s bazénem, saunou a jaccuzi a některý večer s romantickou procházkou po alpském středisku a posezením v baru, restauraci nebo aspoň pizzerii.
Zeptal jsem se před časem svého známého, typického českého lyžařského hladovce, s nímž jsme kdysi hltali alpské kilometry po desítkách, podle čeho si vybírá dneska. Nepřekvapil mě. "Kromě dobrého lyžování chci dobré ubytování. Nemusí to být žádný Hilton, ale neměla by to být stodola. Určitě chci příjemný personál a možnost dát si v restauraci dobré jídlo. V posledních letech si taky vybírám oblasti, které neznám, abych poznal kulturu, jídlo toho kousku Alp."
Kdysi jsme spolu hledali místo, kde bychom mohli z batůžků vybalit housky, obložené chleby a termosku s čajem. Dnes už je všechno jinak. Pro Čechy už je samozřejmostí, že si přes den sednou do samoobslužné restaurace a dají si aspoň vydatnou gulášovou polévku. A večer stále většinou vaří v apartmánech ze svého, ale už si rádi občas zajdou i do restaurace. Je to zajímavé, nevylučují se tím z vrstvy "zápaďáků", když už mají stejné vybavení, a také rozbíjejí denní stereotyp.
A ještě jedno se začíná měnit. Dříve jsme měli svoji podnikovou chalupu v Rokytnici nebo v Peci a stále se díky tomu vraceli na stejné místo. Tuhle věrnost jsme měli v kostech. Patřila k lyžování. Dokonce tak, že když se otevřely hranice do Alp a naši lyžaři objevili slušné středisko, pokračovali mnohdy ve stejném návyku.
Dnes začínáme rádi objevovat nová místa a nové dimenze. A paradoxně s nástupem lyžování ve volném terénu už netoužíme jen po dokonale upravovaných sjezdovkách. Vidíme to v Alpách dnes a denně. Zejména mladí lyžaři a snowboardisté využijí každou příležitost, aby zmizeli z komfortu sjezdovky do fun parků nebo do terénu. Běžný sjezd rádi prostřídáme něčím novým. Všimli jste si třeba, kolik je mezi skialpinisty Čechů?
Jak tedy vypadá ideální lyžařské středisko a ideální lyžování? Zklamu ty, kteří chtějí číst konkrétní jména zimních center. Trend současnosti se jmenuje rozličnost. Chceme mít možnost výběru a svobodu volby.
