Vysoko v horách nad známou brennerskou dálnicí jsme navštívili resort Paganella Ski, který si našel velkou oblibu u českých turistů. Pro snadnou dostupnost, příznivé ceny a mírné terény ho vyhledávají rodiny s dětmi. Ale pozor, jsou zde i prudké svahy, na které jezdí trénovat i norští či američtí reprezentanti.
Druhý domov tady našel bývalý extraligový volejbalista Filip Gillar. Zajišťuje krajanům ubytování, působí jako lyžařský instruktor i jako organizátor dalších volnočasových aktivit. „Celý život jsem sportoval, k lyžím jsem odjakživa tíhl, a toto byl způsob, jak být s dětmi tři měsíce v zimě na horách. Lyžujete na padesáti kilometrech sjezdovek a navíc jsme ve Val di Solle, tady svítí slunce tři sta dní v roce,“ vyjmenovává důvody, které ho k tomuto kraji pevně připoutaly.
Lyžování, pohoda a nízké ceny. Lyžařská centra Evropy, která vás nezruinují |
Italské Alpy nabízejí i větší a vyhlášenější střediska, ale Paganella má své kouzlo, kterému se dá snadno podlehnout. Lyžuje se na severních a severozápadních svazích 2 125 metrů vysoké hory Cima Roda. Síť lanovek a sjezdovek nabízí spoustu variant. Někomu vyhovuje „brousit“ krátký kopec a mít dobrý přehled o rodině či kamarádech, jiný dává přednost dlouhým sjezdům. Z hlavního vrcholu k dolním stanicím obou základních lanovek v obcích Andalo a Fai della Paganella se dá jet bez zastávky téměř pět kilometrů, s převýšením více než tisíc metrů.
„Když si vezmete poměr cena a výkon, tak se to s českými horami nedá srovnat,“ říká Gillar. „Ubytování seženete v podobných relacích, skipas už skoro taky, a podívejte se na ty kopce! Jediný větší rozdíl představuje cesta.“ Autem z Prahy to sice trvá sedm hodin, ale Gillar záhy dodá, že i poloha střediska je vlastně jedním z důvodů, proč je tak oblíbené: „Je to super dostupné, jen čtvrthodinu jízdy od dálnice. Kamkoliv jinam se musíte ještě hodinu dvě ‚drbat‘ v kopcích.“
Výhledy na Dolomity, Lago di Garda i Brentu
Z Andala, které se na prodloužený víkend stalo naším domovem, stoupáme do nejvyššího bodu střediska. Sedm minut kabinkovou lanovkou, pak ještě zhruba pětiminutovka na čtyřsedačce, a už si užíváme překrásná panoramata.
Směrem na východ se díváme přes hluboké údolí řeky Adiže s vinicemi a jabloňovými sady až na vzdálené vrcholy Dolomit, na jihozápadě vidíme strmé svahy padat dolů k mlžnému oparu, pod kterým se ukrývá jezero Garda, severozápad patří skalnímu masívu Brenta, za nímž tušíme středisko Madonna di Campiglio.
Jsme na vršku obřího bílého kužele a můžeme si vybírat, jakým směrem se vydat. Vyrážíme za sluncem a spouštíme se po červených sjezdovkách směrem na Fai della Paganella. Členité tratě několikrát mění spád, takže z rozmáchlého carvingu musíme občas zahranit a pokračovat kratšími obloučky. Promění se i okolí, z holých plání přejíždíme do širokých lesních průseků.
Při jedné z dalších jízd nás sjezdovka Nuvola Rossa vede hned pod vrcholem k místu, které by neměl žádný návštěvník minout. V úzké skalní průrvě je ukrytá vyhlídka dolů do hlubokého údolí, odkud jak na leteckém snímku vidíme město Trento, metropoli autonomního regionu Tridentsko-Horní Adiže.
Někde tady kdysi vedla lanovka z údolí, která překonávala výškový rozdíl 1 890 metrů a vozila lyžaře rovnou na sjezdovky. Dosloužila po 22 letech provozu v roce 1979, když přestala být bezpečná, ale prý se uvažuje o vybudování nové.
Během zastávek často slýcháme češtinu. Zrovna teď se u horní stanice lanovky rovnají do řady školáci v reflexních vestách se jménem příbramské základní školy. „To jsou naše děti,“ přitaká Filip Gillar. „Nedávno jsem četl, že se lyžování stává přepychem pro bohaté. Asi to je pravda, ale tato škola má šest set dětí a my z nich naplníme tři turnusy. Shodou okolností je to volejbalová škola, takže k nim mám blízko, s dětmi dokonce pravidelně jezdíme do Trenta na zápasy italské ligy,“ vysvětluje Gillar.
Světlušky stoupají sjezdovkou
Do večera projedeme celý resort křížem krážem, ale zavírací doba lanovek nás nechává v klidu. V chatě Rifugio La Roda pod nejvyšším vrcholem areálu pořádají jednou za tři týdny „Apres Ski Paganella Sunset“, což je party při západu slunce.
Máme štěstí, že jsme přijeli ve správném termínu, a tak si teď na terase před chatou podupáváme v tanečním rytmu, popíjíme a pozorujeme oblohu. Výhledy, které jsme obdivovali už ráno, teď nabízejí nové obrazy, slunce se postupně noří za vzdálené hory a obloha kouzelně mění své zabarvení.
Za návštěvu však stojí Rifugio La Roda i jindy než každý třetí pátek. Za prvé pohled z terasy na okolní horstvo je dechberoucí i bez barmana a dýdžeje, za druhé je chata vyhlášená svou kuchyní. Vedle jídel vycházejících z místních produktů se zaměřuje na rybí pokrmy a plody moře, takže si návštěvníci v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů pochutnávají na humrech, krevetách či ústřicích.
Součástí vstupného na dnešní party byl i večerní odvoz rolbou z vrcholků hor až ke kabinové lanovce, která teď slouží nočnímu lyžování. Po dobrodružné jízdě přestupujeme do gondoly a sledujeme ruch pod námi.
Míjíme osvětlenou sjezdovku s večerními lyžaři, ale o chvíli později se temnota prozáří ještě jednou. Teď je to však neuspořádaný rej malých světélek, který se jako had vine jinak tmavou sjezdovkou. Křížíme trasu, kterou stoupají skialpinisté. Dlouhá šňůra světlušek ukazuje, že i tento druh lyžování tady má spoustu vyznavačů.
Milovníci tuleních pásů běžně po sjezdovkách stoupat nemohou, ale mají k dispozici své vyhrazené trasy a termíny. Celodenně mohou využívat historickou sjezdovku Tre-Tre, na které se kdysi s lyžováním na Paganelle začínalo. Teď už funguje jen jako přístupová cesta a trasa pro skialpinisty, jenže není uměle zasněžovaná, takže doporučuji před cestou prostudovat aktuální podmínky. Další dvě trasy bývají skialpinistům k dispozici vždy dvakrát v týdnu po večerech.
O víkendu se vyplatí brzy vstávat
Snadná dostupnost má své klady i zápory. O víkendu se sem hrnou domácí lyžaři z hustě osídlené nížiny kolem řeky Adiže. „O sobotách a nedělích býváme na kopci jen málo, protože to je zbytečné,“ přiznává český instruktor.
To my si dovolit nemůžeme, protože už v neděli jedeme domů. Volíme tedy metodu rychlého ranního startu a ještě před otevřením areálu podupáváme u dolní stanice lanovky. Nejsme zdaleka jediní, ale v Andalu není velká tlačenice. Jednodenní hosté prý nastupují častěji z druhé strany od Fai della Paganella, kde mají snadnější možnosti parkování.
Na vrcholku nedáme na včerejší rady italského instruktora, že ráno je lepší lyžovat na slunečné straně k Fai, a vydáváme se přesně opačným směrem. Na západ orientované sjezdovky Sant´Antonio a Paganella 2 jsou parádně připravené a manšestrový povrch krouhá jen malý počet lyžařů. Hodinu a půl jezdíme nonstop rovnou k turniketům a užíváme si carvingovou nirvánu. Slibované davy sem pronikají jen pomalu, ale my si už dovolíme pár minut oddechu.
Školáky z Příbrami už nepotkáme, a také instruktor Filip dorazil na domluvené setkání v civilu. Střídají se turnusy, na nové hosty čeká on sám i tým instruktorů, který se o jarních prázdninách rozrůstá až na osm lektorů. „Ze začátku to bývalo složitější, ale dnes si už nemůžeme stěžovat. O prázdninách býváme vytížení z osmdesáti až devadesáti procent.“ Každý čtvrtek se svými lidmi připravuje dětské závody. „Snažíme se to dělat profesionálně s pořádnou časomírou, cateringem a vyhlášením výsledků i s medailemi. Děti si to užívají, ale závodí s nimi i dospělí.“
Místní s komunitou dobře vycházejí. Některé restaurace nabízejí ve všední dny polední české menu a záchranáři se na Gillarův tým obracejí i v případech, kdy řeší nějaké komplikace s českými návštěvníky, kteří ani nejsou jejich hosty. Jsou totiž snadno k zastižení a pomohou radou i tlumočením.
„V okamžik, kdy začne létat záchranářský vrtulník, tak si děláme legraci, že přijel český zájezd. Lidi stráví noc v autobusu, ráno skočí na lyže, všichni jsou šampioni, všichni jsou závodníci. Řeknete jim, ať nejezdí hned na černou sjezdovku, a pak první, kam jedou, je černá,“ říká Filip Gillar s lehkou nadsázkou.
Když už je řeč o černé sjezdovce, pojďme se na ni podívat. Nejprudší svah v areálu najdeme ve střední části nejznámější tratě pojmenované Olimpionica. V časech hvězdných sjezdařů Bodeho Millera a Teda Ligetyho tady trénovala americká reprezentace, v roce 2011 ji vystřídali Norové a vracejí se sem dodnes. Tuto zimu se zde chystali na závody Světového poháru v sousedních resortech Alta Badia a Madonna di Campiglio.
Pista dei Campioni, sjezdovka šampionů, je obsluhována novou lanovkou, která je v provozu od roku 2020. „V květnu poprvé kopli a v prosinci se otvíralo,“ říká uznale Filip Gillar.
Paganella je podle jeho slov jedno z nejrychleji se rozvíjejících středisek v Itálii. „Vyšla jim sázka na cyklistiku, díky které vlastníci areálu hodně zbohatli. Každý rok jsou prvním střediskem, které se po zimě otevírá cyklistům, a to už 1. května. Loni třeba ještě v polovině března zasněžovali, pak ale kolem 10. dubna zavřou a rolbami rozhrnují sníh, aby rychle zmizel. Vědí, že tím znovu najdou využití pro lanovky a práci pro lidi. Udělali plno singltreků a areál je místo čtyř měsíců najednou v provozu tři čtvrtě roku.“
Do tání je však ještě daleko. I v letošní sezoně, která není pro lyžaře úplně ideální, zatím kuželovitý vrchol Cima Roda láká ke skvělému lyžování, a tak rychle končíme povídání s bývalým volejbalistou a spěcháme si užívat báječné italské sjezdovky.
Může se hoditZákladní informace o lyžařském středisku Paganella Web: www.facebook.com/nostrapaganella1: česká základna na Paganelle |
