Kousek od Bodamského jezera odbočíte do 40 kilometrů dlouhého alpského údolí, v němž narazíte na vesničky zvláštních názvů - třeba Galgenul, Vandans, Schruns nebo Gaschurn.
Ačkoli jste v Rakousku, určitě už cítíte ve jménech ten švýcarský nádech. Místní lidé říkají, že nejsou ani tak Rakušané, jako spíš Švýcaři a že všechno dobré z obou zemí se v nich spojuje. Čeští lyžaři tuhle oblast zatím úplně neobjevili.
Lyžařské centrum Albona
Před restaurací Nova Stube
Hory jako v Davosu
V Montafonu najdete 220 kilometrů sjezdovek s šedesáti lanovkami a vleky a sto kilometrů běžeckých tratí. Největšími středisky v údolí jsou Hochjoch, Golm, Gargellen a Silvretta Nova, která patří díky velkým investicím v posledních letech k vůbec nejmodernějším lyžařským centrům v Evropě.
Když vyjedete lanovkou na hřebeny, oslní vás nádherná alpská panoramata. Vzdušnou čarou pár kilometrů odtud za hranicemi jsou proslulá noblesní střediska jako Davos a St. Moricz. "V Montafonu jsou hory stejně krásné, ale ceny v hotelích a na vlecích o třetinu nižší," říká Arno Frick, ředitel montafonské turistické centrály.
Vánoční trh ve vorarlberském Bregenzer Oberstadt
Rakousko, Montafon, nejvyšší bod
Středisko Silvretta nabízí pestrou síť sjezdovek, které propojují městečka Gaschurn, St. Gallenkirch a Galgenul. Jsou tu modré, červené i dost těžké černé sjezdovky, padající z výšky 2400 metrů do zalesněných údolí, na nichž se vyřádí i velmi dobří lyžaři.
Lyžařské středisko Hochjoch nad městečkem Schruns
Rakousko, Tourengeher am Hochgerach, Großes Walsertal
Údolí Montafon je ale zároveň rájem pro rodiny s dětmi. My bychom doporučili, raději s dětmi, které to už na lyžích trochu víc umějí. Loni bylo vyhlášeno nejlepším rodinným střediskem v Evropě díky mnoha dobře vybaveným dětským ski-areálům, skvěle upravovaným sjezdovkám i speciálním rodinným programům po lyžování.
Lahůdkou jsou trasy mimo vyznačené sjezdovky, které zvláště po nočním sněžení nabízejí požitek z jízdy divokou přírodou v netknutém prašanu. Přesně tak, jak to už před 80 lety popisoval ve svém Pohyblivém svátku spisovatel Ernest Hemingway.
Rakousko, lyžařské středisko Silvretta Nova
Senzace v návštěvní knize
Ernest Hemingway (1899-1961)Americký spisovatel, považovaný za čelního představitele tzv. ztracené generace, strávil ještě jako neznámý autor v letech 1925 a 1926 dvě zimy v rakouském Montafonu, kde dokončil svůj první slavný román Fiesta (I slunce vychází). Je držitelem Pulitzerovy (1953) a Nobelovy (1954) ceny, kterou dostal za své asi nejznámější dílo Stařec a moře. Jeho kniha Pohyblivý svátek, ve které popisuje "nejhezčí období svého života" v Paříži a v Montafonu, vyšla posmrtně v roce 1964 díky jeho čtvrté ženě. Bylo to tři roky poté, co se Hemingway v obzvláště silné depresi zastřelil před svým domem v Ketchumu v Idaho. |
Díky Hemingwayovi je v údolí nejvyhledávanějším hotelem Posthotel (kdysi Taube) v městečku Schruns. Právě tady tehdy ještě neznámý mladičký spisovatel zanechal v roce 1926 svůj podpis ve staré návštěvní knize s omšelými stránkami.
"Ernest Hemingway u nás bydlel v březnu 1926 společně s dalším americkým literátem Johnem Dos Passosem a malířem Geraldem Murphym, ale nikoho tehdy nenapadlo, že je to někdo slavný," říká Gaby Kesslerová, jejíž rodině dnešní Posthotel Rössle v Gaschurnu od roku 1813 patří.
Senzaci v návštěvní knize objevila před pár lety na podnět amerických novinářů, kteří tvrdili, že právě v Posthotelu Hemingway určitě bydlel. "Prohledala jsem staré návštěvní knihy a opravdu jsem v nich ten zápis i Hemingwayův podpis objevila."
Když se v roce 1925 americký spisovatel poprvé vydal se svou první ženou Hadley a malým synkem Bumbym do Montafonu, nebyly tu ještě žádné lanovky ani sjezdovky. Hemingway v klidu hor psal román Fiesta, užíval rodinného štěstí a s manželkou se učil lyžovat.
Hemingway, žena Hadlay a syn Bumby na lyžích v rakouském Montafonu v roce 1925
Rakousko, Montafon, 30. léta. Na počátku se lyžovalo jen s jednou hůlkou
Jak napsal ve své poslední vzpomínkové knize Pohyblivý svátek, bylo to nejkrásnější období jeho života:
"Ve Schrunsu nebyly lyžařské výtahy ani žádné lanovky, byly tam dřevorubecké a dobytčí cesty, které vedly různými horskými údolími až na vrcholky. Nahoru se člověk musel vyšplhat na lyžích, na které si připevnil tulení pásy. Za hotelem Taube byla jakási cvičná louka, kde se jezdilo přes sady a pole. A za Tchaggunsem na druhém konci údolí začínal výborný lyžařský terén, který se táhl až na vrcholky, takže člověk mohl přejít hory přes Silvrettu do Klosteru."
Noblesně zařízená jídelna hotelu Rössle s dřevěným obložením a stylovým nábytkem návštěvníky při večeři vrací do dob, kdy tady Hemingway přespával před náročnými túrami na vrcholy hor.
"Za pobytu ve Schrunsu jsme dělávali dlouhé túry vzhůru údolím k jednomu krásnému starému hostinci, kde jsme přespávali před výstupem na Madlener Haus. Místnost, kde jsme jedli a pili, měla dřevěné obložení. Spali jsme přituleni k sobě ve velké posteli pod peřinou při otevřeném okně, hvězdy byly blizoučko a svítily strašně jasně. Ráno po snídani si každý naložil lyže na ramena a vydali jsme se po cestě vzhůru."
Rakousko, Montafon - hotel Taube ve 30. letech, dnes Posthotel
V Hemingwayově posteli už tu sice spát nebudete, ale model lůžka z 20. let si tu můžete na chodbě prohlédnout. Stejně jako v místní restauraci ve Schrunsu stůl, u nějž pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu popíjel s horaly a hrál karty. A měl svého učitele lyžování. Pan Walter Lent, první průkopník lyžařských škol, tehdy provozoval nepříliš výdělečného podnikání. Hemingway o něm píše:
"Metoda Waltera Lenta spočívala v tom, aby dostal žáky co nejdřív ze cvičných louček na túry vysoko do hor. Tenkrát se lyžovalo jinak, než dnes. Ať člověk sjel z čehokoliv, nejdřív se tam musel vyšplhat. Tím si trénoval nohy, aby zvládl i sjezdy. Walter se vždycky chtěl vyškrabat co nejvýš. Kde nikdo jiný není a kde je sníh neporušený a pak putovat přes horské průsmyky a alpské ledovce od jedné vysokohorské chaty Alpského klubu ke druhé. Ze všeho nejvíc miloval jarní lyžování v hlubokém prašanu či bez lana po ledovcích, když byly dostatečně zaváté pukliny."
Podpis Ernesta Hemingwaye v hotelu Posthotel (dříve Taube) z roku 1925 v rakouském Montafonu
Pikantérie z Hemingwayova života
Ve vstupní hale hotelu Rössle vítá návštěvníky obrovský obraz jakéhosi místního rodáka, na kterém stojí mladý muž na pozadí alpského panoramatu a vedle něj sedí na skále dvě krásné ženy. Hemingwayova manželka Hedley a její nejlepší přítelkyně Pauline Pfeifferová, bohatá a půvabná editorka modních listů.
Místní se škodolibostí vyprávějí, jak důvěrné přátelství mezi oběma ženami skončilo, když se 27letý spisovatel jednoho dne vydal s půvabnou Američankou do hor a díky sněhové vánici s ní uvízl několik dní na hřebenech v horolezecké chatě, kde se do mladé krásky bláznivě zamiloval.
Hemingway a Pauline Pfeifferová v rakouském Montafonu v roce 1925
Paradoxně tak právě tady ve vorarlberských Alpách Hemingwayovo rodinné štěstí skončilo, protože Hadley se s manželem kvůli nevěře rozvedla a Hemingway si vzal právě Pauline.
Pak se oženil ještě dvakrát, ale právě na "pařížské období", kdy se svou první rodinou jezdil do Montafonu, vzpomínal nejraději. Jeho knížka Pohyblivý svátek, kterou sestavoval na konci života, zmítán hlubokými depresemi, končí právě kapitolou o idylickém životě v Montafonu.
jak se tam dostatCesta do vorarlberského Montafonu je rychlá. Z Prahy jedete 600 km pořád po dálnicích přes Rozvadov, Mnichov kolem Bodamského jezera na jih a za Bludenz odbočíte do údolí, kde najdete čtyři krásný lyžařská střediska - Hochjoch, Golm, Gargellen a Silvretta Nova.
|
