Sjezdovky střediska Saalbach Hinterglemm obklopují z obou stran údolí Glemmtal a každá strana má něco do sebe. Na jižní straně jsou sjezdovky vysázené jedna vedle druhé jako plaňky v plotě, na severní straně se spouštějí dlouhé členité sjezdovky. Strategické je tedy začínat na od rána prosluněných svazích, a jakmile začnou měknout, je ideální přejet na stinné sjezdovky spouštějící se z vrcholů Schattberg Ost a Schattberg West.
Nástupních míst na lanovky je v údolí hned několik a zpravidla má každá k dispozici neplacené parkoviště. Nám se v Saalbachu osvědčilo začínat lyžovačku úplně na konci údolí, a to výjezdem kabinkovou lanovkou Hochalmbahn. Celkově se dá říct, že okrajové části areálu jsou méně frekventované. A když stihnete v půl deváté první jízdu, pak máte červenou dálnici číslo 52 jen pro sebe.
Popisovat každou sjezdovku zvlášť u Saalbachu nemá smysl, na jižní straně jsou si až nápadně podobné a nebýt pár záchytných horských restaurací, tak ani nevíte, na které zrovna lyžujete. Zpravidla se jedná o dostatečně široké a přehledné modré sjezdovky, občas proložené nějakou minimálně členitou červenou.
Saalbach přišel letos s novou aplikací „Home of lässig“, ve které najdete všechny potřebné informace o lyžování v Saalbachu, ať už jde o aktuální provoz lanovek a sjezdovek, předpovědi počasí nebo nalyžované kilometry. Osobně nedám dopustit na papírovou mapičku do kapsy, aplikace nás nicméně inspirovala lyžařskými safari okruhy, jako je například Saalbach Runde, Hinterglemm Runde, Leogang Runde, Tirol Runde nebo okruh The Challenge, který má být největším alpským lyžařským okruhem – za sedm hodin na něm nalyžujete poctivých 65 kilometrů.
The Challenge se nám docela líbila a chtěli jsme v rámci ní zavítat i do vedlejšího Fieberbrunnu, jenže to by nesmělo být kolem sjezdovek nasázeno tolik malebných horských chat s prosluněnými teráskami. Poměrně rychle měkké sjezdovky a muldy byly dalším důvodem, proč si udělat pauzu, a tak jsme při přejezdu směrem do Leogangu neodolali terásce restaurace Reiteralm.
Výhled na hory ze sjezdovky č. 56
V rámci safari přejezdů po aréně natrefíte na několika místech na zábavné flow traily, tedy jednoduché tratě s terénními vlnami, boxovacím pytlem, malými tunely a dalšími atrakcemi, které tu zabaví především děti. Dlouhý a pestrý Snow Trail najdete například na vlídné modré sjezdovce spouštějící se z vrcholu Bernkogel.
Z Bernkogelu jsme přes vrcholy Kohlmaiskopf a Wildenkarkogel dojeli do vedlejšího areálu Leogang. Ten se pyšní letošní novinkou – osmisedačkovou lanovkou Asitzkogelbahn, která má bublinu a nové zázemí u jejího nástupu. Starou „šestku“ prý v rámci udržitelnosti darovali do Polska.
Protože je areál opravdu rozlehlý a cestování tu něco zabere, neměli jsme na Leogang už tolik času, abychom stíhali lanovky zpět. Co se tedy týká sjezdového lyžování, moc jsme mu nedali, o to víc jsme tu však prozkoumali snowpark, který je tu docela dlouhý a rozmanitý a najdete ho hned vedle zmíněné nové lanovky Asitzkogelbahn. Velké oblibě se tu těšil skok do duchny, na kterém mládež s přehledem dávala salto vzad. Kromě dalších zábradlíček a bedýnek se tu dá zaskákat samozřejmě i klasicky. Oceňuji plůtky kolem dopadů, aby vám tam nikdo nevjel, když jste ve vzduchu.
Snowpark v Leogangu
Při zpáteční cestě jsme si uvědomili, že už se stejně nedokážeme vrátit na Hochalm, odkud jsme začínali, ale díky bezplatnému skibusu nám stačilo kdekoli sjet do údolí. O to víc nám tedy zbyl čas na pozdní oběd v moderní restauraci Montana Royal na vrcholu Kohlmaiskopf, kterou jsme si tu oblíbili už v létě. Že má restaurace styl, nám došlo už při vstupu do dveří. Naše sympatie si restaurace získala neotřelým interiérem a nabídkou jídel jako je můj oblíbený Flammkuchen (14,90 eura/355 Kč) nebo vepřová žebra s kukuřicí (19,90 eur/475 Kč).
Restaurace Montana Royal zaujme svými dvěma otevřenými teráskami v podstatě už z lanovky, když přijíždíte na vrchol Kohlmaiskopf. Zatímco spodní teráska je součástí restaurace a můžete si na ni vychutnat oběd se sluníčkem a výhledem, horní teráska se v době naší návštěvy otřásala v základech, protože hostila pravou alpskou aprés-ski party s perfektní hudbou. Zatím šlo o jednu z nejlepších party na horách, kterou jsme letos viděli.
Druhý den jsme začali na protějším kopci Zwölferkogel (1 984 m), na kterém se nachází i sjezdovka pro Světový pohár mužů v Super-G a ve sjezdu. Na první jízdu jsme se raději rozlyžovali na vedlejší modré sjezdovce, na druhou jízdu už jsme se vrhli rovnou na svěťákovou sjezdovku č. 36. Hned na úvod nám servíruje sice široký, ale poctivě černý padák. Rychlost, kterou jsem tu po pár obloucích získala, už byla trochu mimo mojí komfortní zónu. Na tuto sjezdovku jsme se už nevrátili, ale zkrátka jsme si odškrtli, že svěťákovou jsme dali.
Ale zbylé dvě třetiny sjezdovek na Zwölferkogelu nás hodně baví. Sluníčko na ně svítí, ale ne zpříma, takže vydrží o něco déle než jižní svahy. Navíc nejsou monotónní a navzdory modrému značení bych řekla, že se tu svezete na ryze sportovních sjezdovkách. Například modrá sjezdovka č. 37 by klidně mohla být červená, protože její strmý padák tu zatopil nejednomu začínajícímu lyžařovi.
Sjezdovka č. 30 (Zwölferkogel)
Ještě sportovnější sjezdovky se spouštějí z vrcholů Schattberg Ost a Schattberg West. Tratě jsou sice užší, ale jsou většinu dne schované ve stínu a jejich povrch vydrží rovný skoro celé dopoledne. Navíc nejde úplně o hlavní tepny safari okruhů, takže na nich ani není přelidněno. Docela pěkně jsme se tu svezli na černé sjezdovce č. 1a, ovšem do doby, než přišel závěrečný padák strmý jako střecha. Ne, že bychom ho nesjeli, ale bylo to skoro až na kinedryl.
Schattberg Ost nabízí ve svém nejvyšším patře i pár svahů natočených na sluníčko a byť jde o kratší svahy, jde o příjemné carvovací sklony. Naší „tajnou sjezdovkou“ je červená větev 3a. Její start je trochu zastrčený, a tak tu není ani noha.
Z vrcholu Schattberg Ost se můžete sklouznout dolů ještě na třetí stranu, která pro změnu nabízí možnost projet se na skicrossové trati s jednoduchými zatáčkami a mírnými terénními vlnami. Vyloženě na skákání postavené nejsou, při troše snahy se tu však od země odlepit dá.
Horské restaurace a terasy všude podél sjezdovek.
Na dojezdu těchto hravých „schattberských“ sjezdovek se vyjímá horská hospůdka Simal Alm s prosluněnou teráskou. V době naší návštěvy tam tak pralo sluníčko, že došlo i na sportovní bolerko. Trochu nás sice překvapilo, že nás obsluha posléze upozornila na to, abych se oblékla (protože nejsem na pláži), nicméně přání jsem respektovala. Tiroler Gröstel (16,90 eura/405 Kč) i aperol tu měli ale dobrý!
Marketingovému sloganu „Home of lässig“, tedy ve volném překladu „domov lehkosti/pohody“ se v této části resortu nejvíc blíží bar Genuss Hoch 12 v mezistanici kabinkové lanovky 12er Kogel. Stylový bar s výhledem na sjezdovku je tu obklopený nejen polstrovanými gauči, ale také bytelnými houpacími sítěmi.
Celkově bude Saalbach dobrým tipem hlavně pro lyžařské výletníky, kteří rádi po horách cestují, ale také pro méně zkušené lyžaře, kterým by se mohly líbit přehledné modré sjezdovky na jižních svazích. V Saalbachu a celé aréně byste jen horko těžko našli nějakou tu kotvu nebo celkově zastaralou technologii – aréna se vyznačuje moderními kabinkovými i sedačkovými lanovkami, které často nabídnou ergonomicky tvarovaná nebo vyhřívaná sedadla.
Saalbach v kostce:Vzdálenost z Prahy: 6 hod Celodenní skipas dospělí: 66 eur (1 585 Kč) Celodenní skipas mládež (2004–2006): 49,50 eura (1 190 Kč) Celodenní skipas děti (2007–2016): 33 eur (790 Kč) Provozní doba lanovek: Odkaz Web střediska: www.saalbach.com |
