Při plánování cesty na lyže do Zillertalu jsem vyzkoušel dialog s umělou inteligencí. „Čím je zdejší lyžování zajímavé?“ zeptal jsem se a vypadla na mě klasická snůška marketingových charakteristik. Velký a různorodý lyžařský svět. Výborná sněhová jistota. Skvělé pro rodiny i skupiny. Dobrá infrastruktura a après-ski.
Ano, to bych od jednoho z největších lyžařských resortů v Evropě, který nabízí 546 kilometrů sjezdovek a víc než 180 lanovek a vleků, čekal. Ale co bych tady našel opravdu unikátního? Zkouším tedy další dotaz.
„V Zillertalu jsou věci, které jsou opravdu unikátní a jinde v Alpách je buď vůbec, nebo jen velmi výjimečně, najdeš,“ přichází bleskurychlá odpověď následovaná výčtem toho, co AI považuje za opravdu nejzajímavější.
Unikátní lyžování v Alpách podle AI
|
Okamžitě mě upoutal bod dvě, pošilhávám po trojce a trochu i po šestce. „Harakiri v Mayrhofenu je tak trochu legenda – krátká, brutální a hodně psychologická,“ našeptává mi robotický mozek.
Skládat žebříček nejprudších lyžařských svahů světa není tak snadné. Porovnávali bychom krátké prudké úseky s celými sjezdovkami, extrémní svahy s veřejnými tratěmi a podobně.
Maximální sklon Harakiri je 78 procent, což je méně než některé pasáže slavných závodních sjezdovek. Například věhlasná Mausefalle v Kitzbühelu má sklon 85 procent a skok Free Fall na sjezdovce Kandahar v GaPa dokonce 92 procent, ale jde o krátké úseky závodních tratí, kam se navíc obvykle po velkou část sezony běžní lyžaři nedostanou. Přesto asi bude fér psát o Harakiri jako o nejstrmější pravidelně upravované sjezdovce přístupné veřejnosti.
Čtyři areály ve třech pohořích
Jak už bylo řečeno, Zillertal je jeden z největších evropských resortů. Údolí řeky Ziller a částečně i jejího přítoku Tuxbach nabízí dohromady v podstatě sedm samostatných areálů, které jsou propojeny skibusy a ve všech platí jednotné skipasy.
Úředně je aréna rozdělena do čtyř oblastí: Hochzillertal – Hochfügen – Spieljoch; Zillertal Arena; Mayrhofen Mountopolis / Ski Zillertal 3000; Hintertuxer Gletscher (Hintertux – Zillertal 3000).
POZOR, JEN PRO DOBRÉ LYŽAŘE. Varování na začátku sjezdovky Harakiri.
Stejně jako drtivá většina návštěvníků i my sem přijíždíme údolím řeky Inn po známé dálnici A12. Autostradu opouštíme necelých 40 kilometrů před Innsbruckem a podél řeky Ziller vjíždíme do lyžařům zaslíbeného údolí. Po pravé ruce se tyčí Tuxské Alpy, po levé nejjižnější (ale také nejvyšší) část Kitzbühelských Alp. Vpředu v dáli před námi údolí uzavírá třetí masiv, který patří Zillertalským Alpám.
A na všechna tři pohoří šplhají vleky a lanovky střediska Zillertal. Prodloužený víkend vystačí k poznání jen zlomku areálu, na celý resort bychom potřebovali aspoň týdenní dovolenou.
Zillertal: jak si v Rakousku užít 550 kilometrů sjezdovek najednou |
Touha po sjezdovce Harakiri nás vede do střediska Mayrhofen / Ski Zillertal, které je s přibližně 140 kilometry sjezdovek po Zillertal Areně druhým největším. Z Mayrhofenu vedou kabinové lanovky do dvou směrů. Začněme na té klidnější straně.
Na jih mířící Ahornbahn nabízí zázemí pro rodiny s dětmi. Mírné svahy v nejvyšší části střediska jsou vybaveny tak, aby výuka byla i zábavou. Jméno maskota Alberta Adlera, který malé lyžaře provází zábavnou překážkovou dráhou, nebylo vybráno náhodně.
Adler totiž znamená Orel a velkou atrakcí této části střediska je nejvýše položená stanice dravých ptáků v Evropě jménem AdlerBühne. Ve výšce téměř 2 000 metrů tady chovají orly, sovy, sokoly a káně či jestřába. V letním období se při představení vybírá vstupné, v zimě je vstup v rámci skipasu zdarma.
Výr velký sibiřský Alaska (Aljaška) se svým chovatelem.
Po návratu do údolí pět minut dupeme v přezkáčích ulicemi Mayrhofenu, než se posadíme do další lanovky. Startujeme sice ze stejné obce, ale vstupujeme do úplně jiného světa. Klid rodinného areálu je pryč, tady to žije tempem velkého alpského střediska.
V členitém terénu se rozbíhají lanovky do všech směrů, poměr modrých, červených a černých sjezdovek je přibližně stejný, u každé chalupy zní hlasitá hudba. Lidí tu je o poznání víc než naproti.
Foto pro všechny, sjezdovka jen pro odvážné
V plánku rychle nacházíme cestu ke sjezdovce číslo 34, což není nic jiného než vyhlížené Harakiri. Přirozený postup areálem nás navede nejprve k dolní stanici, což není vůbec špatné. Máme čas z lanovky posoudit svah, omrknout jiné lyžaře a zhodnotit své schopnosti.
Ze sedačky pozoruji často komické souboje s gravitací. Ti úspěšní hraní, až se jim od lyží práší, a přískokem tu na levou, tu na pravou hranu pomalu klesají dolů. Vidím však i lyžaře, který se na hraně neudržel a nezadržitelným skluzem sjel až pod nejprudší část sjezdovky. Snowboardista zřejmě rychle zhodnotil své schopnosti a dolů jede po zadku, prknem se snaží přibržďovat, ale ani to mu moc to nejde.
Sjezdovka měří jen něco přes kilometr, na kterém se propadnete o 380 výškových metrů. V nejprudší pasáži, která je dlouhá asi 400 metrů, je sklon 78 procent, což odpovídá úhlu 38 stupňů. Hodnota 78 procent je vedle názvu Harakiri hlavní obchodní značkou tohoto místa a odkazuje na ni několik poutačů, u nichž se mnozí návštěvníci zastavují a fotografují. I ti, kteří pak zamíří jiným směrem a sjezdovce Harakiri se obloukem vyhnou.
VPRAVO HLEĎ. Z lanovky všichni sledují, jak si v souboji s gravitací vedou ostatní lyžaři a snowboardisté.
Jestli se tu vyfotil i pán, který teď jde s lyžemi přes rameno proti mně, nevím. Ale je evidentní, že po sjezdovce dojel jen na hranu nejprudšího klesání, tam se otočil a prchá na bezpečnější místo. Teď na té hraně stojím taky, ale vracet se nebudu. Sjezdovka se sice pode mnou opravdu brutálně propadá, ale věřím, že si s ní poradím.
Nejdřív chci pořídit fotografie, a tak chvíli hledám ideální pohled a správný úhel, aby kontury sjezdovky byly na snímku opravdu plastické. Před objektivem se mihne lyžař, ztratí rovnováhu a zledovatělým svahem se v kotrmelcích kutálí dolů. Pod hranou po něm zůstaly jen poházené lyže, on se zastavil až na kousku nahrnutého sněhu někde v polovině nejprudšího úseku.
Naprosto nemá šanci, aby se vyškrábal nahoru, takže je odkázán na pomoc ostatních. Čili moji pomoc, nikdo jiný tu v tuto chvíli není. Místo opatrného sjezdu v plné zbroji a maximální koncentraci se tedy po dvou obloucích zastavím u jedné lyže, sesunu se pár metrů k druhé a s gravitací bojuji s nečekaným nákladem.
Dvanáct sjezdovek v Evropě, ze kterých se vám rozklepou kolena |
Lyžař si evidentně nijak neublížil, protože mě vítá otázkou: „Máte můj pád natočený?“ Viděl mě, jak fotím, ale bohužel ho musím zklamat. Pokrčí rameny, poděkuje za záchranu lyží a přitom se neobratně zavrtí, takže se jeho ležící tělo znovu nekontrolovaně rozjede svahem. Teď už mi pro donášku nechal vedle lyží i hůlky a zdola se bezmocně kouká, co já s tím nadělám. No nic, i druhou část sjezdovky tedy sjedu s bagáží v náručí.
Nejsem samuraj a lyžařské harakiri není opravdovou sebevražednou misí, takže si mohu celou akci zopakovat ještě jednou. Pohledy z lanovky, fotografické scénky, krátká zastávka na horní hraně, a pak konečně kontrolovaná jízda extrémní sjezdovkou. Levá, pravá, hrany jsou ostré, a tak jsem rychle a celkem bezpečně dole. Sklon svahu je mimořádný, padák celkem dlouhý, ale jinak jsem si připadal podobně, jako na nejstrmějších pasážích černých sjezdovek, které jsem poznal i v českých horách.
Nakonec mě o hodinu později čeká ještě třetí harakiri, a to s kamarády, které sem zlákalo až moje vyprávění. V souladu s úvahou z úvodního odstavce bych měl třetí jízdu absolvovat v kotrmelcích, aby bylo statistice učiněno za dost, ale nestalo se. Byla to úspěšná mise přerušená jen zastávkou u kolegy, který se sbíral po pádu.
Hlavní mise je splněna, ale prodloužený víkend zdaleka nekončí. I bez dalších rad moudré umělé inteligence si užíváme pestré nabídky Zillertalského údolí. S posedlostí prvních kartografů prozkoumáme za jediný den prakticky všechny sjezdovky střediska Hochzillertal – Hochfügen, abychom odpoledne ještě skočili do skibusu a do svého deníku si mohli zapsat i dobytá území sesterského areálu Spieljoch – Fügen.
Večerní program jsme si vyšperkovali návštěvou nedaleké sáňkařské dráhy i zábavnou degustací unikátních pálenek a likérů v místní destilérce.
Nedělní zkrácený program před dlouhou cestou domů jsme věnovali běžkám. V údolí je upravovaných tras víc, ta nejlepší začíná v Tuxu a měří zhruba čtrnáct kilometrů. Okruh se točí kolem potoka Tuxbach, a pokud budete tak jako my začínat v jeho nejspodnější části, určitě se nenechte odradit krátkým stoupáním z Lanersbachu. S trochou úsilí se vydrápete na rozšířenou část údolí, kde se můžete kochat nádhernými výhledy na ledovec Hintertux. Tady člověk načerpá pozitivní energii, se kterou se mu lépe zvládne cesta domů.
Může se hodit
|
