Po dvoudenním sněžení se udělalo nad Mont Blankem hezky. Na horách leží metr prašanu. To je skvělá chvíle, abychom vyrazili na Ledové moře. Před dolní stanicí lanovky na Aiguille du Midi zjišťujeme, že stejný nápad mají desítky dalších lyžařů. Obáváme se příslovečné francouzské laxnosti, ale vlekaři vše zvládají s grácií a úsměvem. Registrujeme se v pokladně a dostáváme lístek na přesný čas odjezdu naší kabinky.
Máme půl hodiny času, které využíváme k přípravě na vysokohorský sjezd (volíme těžší variantu, popis té lehčí pro běžné lyžaře najdete dole v rámečku). Na asfaltovém plácku nejsme sami. Horští vůdci kontrolují výzbroj klientů, lyžaři buď relaxují, nebo ve spěchu navlékají vše potřebné.
Lanovka přijíždí na Aiguille du Midi.
Vybavujeme se na vysokohorský sjezd
Nasadíme přilbu, navlékneme horolezecký úvazek kolem boků, nezapomeneme na pár karabin a krátkých smyček, na hruď připneme lavinový vyhledávač a na batoh cepín. S sebou vezeme v batohu jedno horolezecké lano pro celé družstvo, jedna stoupací železa a lékárničku. Každý máme v batohu lavinovou sondu, lopatu, pití a nějaké jídlo.
Nakonec se natřeme tlustou vrstvou krému proti spáleninám od slunce, nasadíme černé brýle a pořádně se zachumláme do bundy. Ženy mají ze sjezdu obavy, muži vedou silácké řeči, jak už to bývá, když se blíží dobrodružství. Lanovka nás vynáší na Aiguille du Midi. Podle názvu je to sice Malá věž, ale nenechme se mýlit. Měří 3 842 m n. m. Když jsme sem před pár lety sešli z Mont Blanku, smáli jsme se zeleným a vrávorajícím japonským turistkám. Teď na tom nejsme o mnoho lépe. Bez aklimatizace je v takových výškách vždycky ouvej.
Rychle proběhneme několik vyhlídkových teras a projdeme tunely ve skále. Poslední tunel nenápadně přechází do ledu. Výrazná cedule upozorňuje, že dál mohou jen zkušení alpinisté s adekvátní výzbrojí. Cítíme se jimi být, a tak jdeme dál.
Opatrnosti není nazbyt
Kdo tady je poprvé, tomu výhled z tunelu vyrazí dech. Před ním strmě klesá ostrý sněhový hřeben, po kterém vede zledovatělá cestička. Naštěstí je podél ní napnuté lanové zábradlí. Horští vůdci nazouvají horolezecké mačky a do batohů berou od svých klientů lyže. Navazují je na lano a opatrně s nimi scházejí na sněhovou plošinu pod sněhový hřeben. Tady není radno uklouznout! Proto i mnozí samostatní lyžaři jsou na mačkách a ti ostatní se aspoň zuby nehty drží zábradlí.
Plošina je na začátku Bílého údolí (Valée Blanche). V obrovském ledovcovém amfiteátru se stékají dva velké a několik malých ledovců. Nad nimi ční do výšky 4 806 metrů jako ledový obr Bílá hora (Mont Blanc). Odtud se jede dvacet kilometrů pořád z kopce až do Chamonix. Při tom klesneme o dva a půl kilometru.
Valée Blanche nese právem své jméno Bílé údolí.
Kdo se bál, na startovním plácku se strachu zbavuje. Vedle nás nastupují do lyží postarší manželské páry, výprava obtloustlých středoškoláků, partička mladých žen. Žádní velcí sportovci. Je to půl na půl – s horskými vůdci i bez nich.
Příroda ukazuje svoji sílu
Respekt před silami přírody nám však sedí za krkem neustále. Hluboko pod sebou vidíme obrovské ledovcové trhliny. Některé se dají objet, jiné je potřeba přeskočit za pomoci horolezeckého lana. Volíme proto nejjednodušší trasu velkým obloukem pod italské Obří sedlo (Col du Géant) a poté zpět do hlavního proudu ledovce. Tam snad nebudeme muset tahat lano z batohu.
Sledujeme vyjeté stopy. Prudší svahy jedeme po kolena v prašanu, na rovinkách zrychlíme ve vyjeté trase. Sledujeme lanovku nad sebou. Opustíme ji, když se z druhé strany připojí stopa od italského sedla.
Na chvíli zastavujeme, rozkládáme mapu a okouzleně prohlížíme jeden vrchol za druhým. Jsme v samém srdci Alp a každý štít tu má pohnutou historii dobývání, vznosné tvary a těžko dostupný vrcholek.
|
Bílý ledový hřib Mont Blanc – Bílá hora (4 806 m) byl poprvé dostoupen dvojicí Balmat – Paccard v roce 1786. Šlechtic a vzdělanec Saussure totiž nechal na vrata všech kostelů v chamonixském údolí vylepit výzvu, že za nalezení trasy dobře zaplatí.
Aiguille Verte – Zelený štít (4 122 m) zdolal ledovým kuloárem, tedy úzkou a strmou roklí, Whymper s druhy roku 1865. Bylo to pouhé dva týdny předtím, než vylezl jako první na Matterhorn. V tomtéž kuloáru se v roce 1932 setkaly dvě generace horolezců. Starší družstvo pracně sekalo stupně do ledu, kdežto mladší horolezci vedení Grivelem měli na nohou připnuté mačky, vysekáváním stupňů se nezdržovali a okolo klasiků jenom prosvištěli. Tento okamžik je pokládán za všeobecné vítězství maček nad okovanými botami.
|
Obři hrají ledové kostky
Sjezd pokračuje dlouhým traverzem. Tady mají vůdci dost práce. Obrovské rozměry ledovcového údolí ztěžují odhad rychlosti a nezkušení lyžaři padají na sněhových vlnách jako zralé hrušky.
S obavami se blížíme k ledovcovému zlomu Obří séraky (Séracs du Géant). Ze shora to vypadá, jako by obři naházeli na černou špindlerovskou sjezdovku halabala ledové kostky. Prohlížíme nebezpečné trhliny, ledové věže volně zavěšené v prostoru, odtávající séraky. Naštěstí velká část tohoto bílého pekla se dá objet vlevo. Trasa je tak rozrytá našimi předjezdci, že připomíná černou harrachovskou sjezdovku před večerním rolbováním.
Mezi séraky a trhliny musíme vjet jen na posledních pár stovek metrů. Sjíždíme na plochý ledovec. Vlevo nad námi vidíme chatu Requin (2 516 m), ale vidina oběda nás nechává chladnými. Za ty peníze si dáme dvě večeře dole v údolí, nebo můžeme týden nakupovat v supermarketu.
Grandiózní kilometry mírně skloněné stopy nás bez jediné zatáčky a zároveň bez jediného píchnutí hůlkami do sněhu přivádějí k umělé ledovcové jeskyni Grotte Pila (1 814 m). Vstupné za tři eura se nám nechce platit, a tak hned hážeme lyže na ramena a dlouze stoupáme po železných schodech k lanovce. Doveze nás na nádraží Montenvers (1 909 m), kde přestoupíme na zubačku a necháme se odvézt do Chamonix.
Celodenní výlet v ceně permanentky
Protože jsme nespěchali, celý sjezdovkový výlet nám zabral šest hodin. Veškeré jízdné na lanovky, na vláček i na místní skibusy po Chamonix bylo v ceně permanentky Mont Blanc Unlimited. Neobvyklý byl vstup na železniční nástupiště, který zabezpečovaly turnikety jako na lanovkách.
Pokud bychom permanentku neměli, platili bychom za lanovku na Midi 36 eur a za lanovku + vláček z Montenvers 18 eur. Levnější permanentka Chamonix Les Pass se na Mer de Glace nevztahuje.
Může se hoditKUDY SJÍŽDĚT? První třetina sjezdu má 3 varianty: 3) Extrémní varianta (na mapce označena hard) padá k normální cestě čtyřicetistupňovým svahem podél skal Dent du Requin. Často bývá rozrytá mnoha trhlinami a séraky, kde sklon dosahuje i padesáti stupňů a z ledových odtrhů se musí dokonce občas skočit. Jedině s vůdcem, zkušenostmi a kvalitním vybavením. Po spojení všech tří tras zdoláme ledovcový zlom Séracs du Géant, mineme chatu Requin a ocitneme se v plochém údolí. Jím jedeme dlouze, téměř bez zatáček, pod nádraží Montenvers. Pokud je dost sněhu, je stopa vyjetá dál přes morénu do lesa, serpentinami klesne do údolí a dlouhým traverzem nás přivede do Chamonix. DOPRAVA Nejpohodlnější možností, jak se do Chamonix dostat, je koupit si zájezd v tuzemské cestovní kanceláři a nechat se odvézt autobusem. Stačí zaplatit ubytování a permanentku na všechny lanovky. Horského vůdce a vybavení si zařídíte osobně v Domě horských vůdců. LEDOVCOVÝ SLOVNÍČEK Ledovec – ledová masa, která se chová jako velmi pomalá řeka, jež rychlostí desítek metrů za rok stéká do údolí Ledovcová trhlina - desítky metrů hluboká propast v ledovci, často bývá zakrytá sněhem nebo se přes ni přejíždí po labilních ledových můstcích Ledovcový zlom – chaotické nakupení ledových bloků, séraků a trhlin v místech, kde ledovec mění směr nebo sklon, průjezd na lyžích je extrémně nebezpečný Ledopád – zamrzlý vodopád z čistého ledu Sérak – ledová věž představuje velké nebezpečí, protože jednou za čas bez varování spadne Firn - změklý a znovu ztvrdlý sníh, do kterého se lyže neboří, na ledovci je to terén bez nebezpečí Prašan – měkký sníh, do kterého se boří lyžař třeba po pás a pro pěšáka je neprůchodný, ukrývá ledovcové trhliny a na prudkých svazích hrozí lavinami |
