Přestože se Králický Sněžník se svou výškou 1 424 metrů nevejde ani do první desítky našich nejvyšších hor, je stejnojmenné pohoří přezdíváno „střechou Evropy“. Z úbočí zdejších hor totiž stékají potoky do tří evropských moří.
V zimě bývá tato oblast hůře přístupná, velké množství neprošlapaného sněhu a strmé svahy jsou vhodnější spíše pro skialpinistické lyže než pro úzké sportovní běžky. Ideálním kompromisem jsou pro mě široké a přitom lehké backcountry lyže, které spojují výhody obojího. I tak mě ale čeká náročných 24 kilometrů v horském terénu.
V plánu mám nejenom vystoupat na nejvyšší vrchol, ale za jeden den přejít celý hřeben, který jako obrovská podkova obkružuje údolí Horní Moravy a v jehož středu se tyčí Králický Sněžník.
Evropské rozvodí pod Klepáčem
Za ranního mrazu vyrážím z parkoviště Pod Klepáčem a s lyžemi přes rameno se nořím do lesa. Ještě panuje noc, do východu slunce zbývá více než hodina. Sníh na začátku dubna leží už jen na hřebeni, takže po jehličí a kořenech svižně stoupám lesní pěšinou a rychle nabírám výšku.
První sníh se objevuje na cestě až po půlhodince chůze, zmrzlý jarní firn mi vrže a křupe pod podrážkami lyžařských bot a tento zvuk mě doprovází až k rozhledně Klepáč.
Začíná svítat, takže neváhám a zdolávám schody dřevěné vyhlídkové věže, stojící na jednom z hlavních evropských rozvodí. Právě z úbočí vrcholu Klepáče stékají potoky do tří moří.
Nejlépe tuto skutečnost vystihuje polský název kopce „Trojmorski wierch“. Voda, která dopadne na východní svahy Klepáče, je zdrojnicí řeky Moravy. Ta míří do Černého moře.
Ze západních polských úbočí Klepáče odtékají vody do Kladské Nisy, jež se vlévá do Odry a následně do Baltského moře. Jižní svahy spadají do úmoří Severního moře, kam voda odtéká Lipkovským potokem a dále Tichou Orlicí a Labem. V celé Evropě už najdeme jen dalších šest podobných míst, kde se stýkají tři úmoří v jednom bodě.
Odbočka do Polska
Z vrcholu rozhledny pozoruji svůj dnešní hlavní cíl, vrchol Králického Sněžníku. Ten se zatím tyčí v dálce jako plochá silueta, za níž začíná ranní obloha pomalu oranžovět. Naproti přes údolí Horní Moravy pozoruji vysněžené průseky sjezdových tratí, zatímco na opačné straně, v polském podhůří, zelené louky a lesy kladské kotliny.
Pohled z rozhledny do vnitrozemí
Sestupuji z věže, nasazuji lyže a rychle kloužu po zalesněném hraničním hřebeni. Východ slunce mě zastihne na vrcholu Hleďsebe, ranní paprsky v mžiku prozařují horskou krajinu a dávají tušit nádherný jarní den. Zima skutečně i na vrcholcích pomalu přestala odolávat jaru, ze sněhu tu a tam vystupují trsy trav, ale lyžovat se pořád ještě dá.
V sedle Puchača se sbíhá asi šest cest. Volím tu nejnáročnější z nich, zelenou hřebenovku, která podél česko-polských patníků strmě stoupá k Hraničním skalám. Sice by se dalo jet pohodlněji po projeté červeně značené svážnici, ale láká mě vrchol Malého Sněžníku a navíc jsem vyzbrojen lyžemi do terénu.
Tvrdý jarní firn se neboří a jakmile se vyškrábu na vrchol Malého Sněžníku, můžu lyžovat mimo cestu, kde se dá. Sjíždím tichým ranním lesem do sedla pod Vlaštovčími kameny, kde uhýbám vlevo k polské chatě Schronisko Na Śnieżniku. Je osm hodin a něco teplého do žaludku přijde vhod.
Nejhezčí hora v Česku
Polská chata nabízí nejenom občerstvení, ale můžete se tu také ubytovat. I já jsem zvažoval podniknout tuto výpravu jako dvoudenní s přespáním právě zde, ale nakonec jsem zvolil rychlou jednodenní akci.
Po vydatném bigosu znovu obouvám lyže a vyrážím k mému hlavnímu cíli, kterým je vrchol Králického Sněžníku. Po zelené značce směřuji zpět k hranici a u Vlaštovčích kamenů se napojuji na červenou hřebenovku.
Pohled z úbočí Malého Sněžníku na Klepáč
Cesta do sedla Puchača vede po česko-polské hranici.
Vrchol mám nyní téměř na dosah. Stoupám podél hraničních kamenů, přičemž si nemůžu nevšimnout, že jeden z nich je výrazně větší než ostatní. Jsem totiž právě na jednom z mála zemských trojmezí u nás, kde se stýkají hranice Čech, Moravy a Kladska. Odtud už mi na vrchol zbývá opravdu jen pár kroků.
Samotný vrchol Králického Sněžníku je prost jakékoliv stavby, i proto bývá některými označován jako naše nejhezčí hora. Pamětníci si ale vzpomenou na krásnou Vilhelmovu rozhlednu, po které na vrcholu zbyla už jenom hromada kamení.
Kousek dál, u nedalekého pramene Moravy, zase stávala Lichtenštejnova chata, po které se dochovaly jen zbytky jejích základů. Kdo se sem tedy vypraví, musí se spolehnout jen sám na sebe a být připraven na zdejší drsné počasí.
Vzálené Krkonoše máte za dobrého počasí ze Sněžníku jako na dlani.
Já mám ale štěstí, dopolední slunce rychle prohřívá vzduch a vymetená obloha nabízí hezké výhledy na vzdálená pohoří. Na severozápadě dobře rozeznávám Orlické hory a za nimi zasněžené vrcholky Krkonoš s jasně patrnou sto kilometrů vzdálenou Sněžkou. Opačným směrem potom mohu obdivovat hřeben Jeseníků s dominantním vrcholem Praděd.
U pramene Moravy
Užívám si čas na vrcholu, není kam spěchat, a vychutnávám si absolutní klid tohoto místa. Vyjma obsluhy na polské chatě jsem dnes ještě nepotkal živáčka. Sluníčko ale rychle sílí a protože se nechci trápit v rozměklém sněhu, vyrážím do druhé poloviny výletu. Vyhýbám se lavinovému svahu nad pramenem Moravy a sjíždím z vrcholu po jihovýchodním hřebeni hlubokým firnem. Občas telemarkovými oblouky zakličkuji mezi nízkými smrčky a ostrůvky trávy, až se dostanu k sošce slůněte.
Říkáte si, co dělá kamenný slon na vrcholu Sněžníku? Sochu v blízkosti dnes již neexistující Lichtenštejnovy chaty postavili před druhou světovou válkou členové česko-německého uměleckého spolku Jescher. Socha slůněte nejenom připomíná Lichtenštejnovu chatu, ale za dobu své existence se stala jakousi ikonou Králického Sněžníku, takže dnes bychom si „Králičák“ bez slona snad nedokázali ani představit.
Socha slůněte pod vrcholem připomíná Lichtenštejnovu chatu a za dobu své existence se stala jakousi ikonou Králického Sněžníku.
Pohled k prameni Moravy
Stojím teď nedaleko oficiálního pramene Moravy. Napadá mě, že řeka má tolik pramenů, kolik je dnů v roce. Tolik pramínků a zdrojnic totiž najdeme na jižním svahu Králického Sněžníku. Oficiální pramen hlavní moravské řeky je ale jenom jeden, leží kupodivu na českém a nikoliv moravském území, těsně pod vrcholem Králického Sněžníku ve výšce přibližně 1 370 metrů.
Teď ještě prameniště na strmém jižním svahu pokrývá sníh, v létě tu najdeme upravenou studánku, která patří k oblíbeným cílům mnoha výletníků. Skromný pramínek rychle přibírá další zdroje vody a už po pár stech metrů se sevřeným údolím mezi Malým Sněžníkem a Sušinou prodírá k Horní Moravě dravá horská bystřina.
Návrat kolem ŘOPíků
Strmý sjezd od slůněte k chatě Franciska patří mezi nejtechničtější pasáže celé túry. Dostávám se tak na druhou stranu údolí Moravy a přede mnou se zvedá hřeben Stříbrnické a Sušiny. Lesy v této části hor nejsou v nejlepší kondici, holiny poškozené vichřicí a kůrovcem pomalu zarůstají a mezi malými stromky se tyčí torza uschlých smrků.
Modrá značka mě vede na jih k vrcholu Podbělka, kde ze závějí vykukuje několik malých bunkrů, tzv. „řopíků“. Přestože panuje hezký víkendový den, až zde potkávám první turisty, kteří stoupají proti mně na sněžnicích.
Ze závějí vykukuje několik malých bunkrů, tzv. „řopíků“.
Poslední jarní lyžovačka ve středisku Dolní Morava
U lovecké chaty Babuše uhýbám doprava na zelenou značku a směřuji nejkratší cestou k chatě Slaměnka pod vrcholem Slamník. Opouštím tak hlavní hřeben, který pokračuje ještě několik dalších kilometrů na jih.
Divočina mě náhle bez varování vyplivne na sjezdovku u chaty Slaměnka, kde si po celém dni bez lidí připadám najednou jako na Václaváku. Vedle masy lyžařů mě doslova „dorazí“ pohled na obludnou konstrukci vyhlídkové „stezky v oblacích“ připomínající havarovanou vesmírnou loď. Raději odtud rychle mizím a po posledních zbytcích jarního sněhu sjíždím do údolí.
Může se hoditPraktické informace |
