Tady jste v Horních Taurách a poměrně nahoře, v horském průsmyku ve výšce 1 740 metrů, což samo o sobě dává lokalitě naprosto unikátní charakter. Důkazem, že se člověk geograficky neplete, je i relativně nedaleký (přibližně osm kilometrů západně vzdálený) Tauerntunnel na dálnici A10 mezi Salcburkem a Villachem, který od roku 1975 se svými 6 546 metry svedl většinu provozu právě na dálnici.
Obertauern má sice „jen“ sto kilometrů sjezdovek, ale místo je natolik mimořádné, že vás okamžitě lapí do svých lyžařských tenat. Možná proto si tady udělali The Beatles poměrně významnou zastávku a zapsali Obertauern navždy do hudební historie, ale o tom až později.
Přinášíme vám inspiraci, jak strávit šedesát dva hodin v jednom z bezesporu nejzajímavějších skiareálů Rakouska.
Den první – 21:48 hodin
Při lyžařském (nebo snowboardovém) výletu do Obertauernu je potřeba udělat několik věcí.
Zaprvé – je velmi vhodné přijet pozdě večer. Tedy za tmy. Panoramata vysokohorské obce s osvětlenými hotely a apartmány umocněné tím, že nejprve jedete nahoru a přibližně uprostřed obce v průsmyku v 1 740 metrech se to zlomí a jedete zase dolů, jsou vskutku k nezaplacení. A když se vám, jako mně, povede navíc přijet ve dnech nočního lyžování, kdy centrální sjezdovka u lanovky Edelweiss 4-Sesselbahn, která jako by šla středem městečka, je nasvícená do pozdních hodin, je velice složité si tento „vizuál“ nezamilovat.
Den druhý – 09:22 hodin
Zadruhé: lyžování v Obertauernu je praktickým naplněním motta: Ski-In & Ski-Out. Je devět hodin ráno a nazouvám si lyže před lyžárnou hotelu (mimochodem majitel je příbuzným majitele hotelu, kde nocovali Beatles, a rodokmen této rodiny tady v Obertauernu sahá do 14. století, taková je to tu láska k rodné hroudě) a vyrážím na pistu, doslova ode dveří.
Obertauern je jedno ze sněhově nejjistějších lyžařských středisek v rakouských Alpách.
Systém Ski-In & Ski-Out (z postele, tedy z ubytování přímo na sjezdovku a ze sjezdovky rovnou do ubytování) je v lyžařském středisku tak přirozený, že vám po dvou dnech ani nepřijde, že byste to dělali kdy jinak (myšleno dojížděli autem na parkoviště u nástupních stanic lanovky). Toto pozitivum velmi rychle ocení rodiny s dětmi na různé lyžařské úrovni nebo skupiny známých a přátel, kdy každý potřebuje jiné ranní tempo.
Vzhledem k tomu, že naprostá většina ubytovacích kapacit leží buďto přímo na sjezdovce, nebo v jejím blízkém dosahu, je kdykoli možné se do sportovní aktivity zapojit a naopak kdykoli z ní okamžitě vystoupit a během krátké doby (pokud nejezdíte v nejvyšších částech střediska) být zase zpátky na hotelu či apartmánu.
Zatřetí: Lyžování je tu pohodlné. Pokud pominu černou sjezdovku u lanovky Gamsleiten 2 s klesáním 45 stupňů, která patří k nejstrmějším pistám v Evropě, je tu více než polovina sjezdových tratí modrých.
Sedačková lanovka Schaidbergbahn mě vyveze nad jednu z dalších černých sjezdovek, kde mě nejdříve upoutá Ski Karl, amplión s mluvícím panem Karlem, který vede lyžařskou rozcvičku. To se hodí, protože fouká vítr a z lanovky je člověk trochu prokřehlý. A lyžaři se skutečně zapojují. Ano, lyžaři, snowboard jako by se v posledních letech v Rakousku zcela vytratil.
Sjezdové tratě jsou dobře upravené, modré mají příjemný sklon, projíždím strašidelnou Geisterbahn s duchy a vřískotem – a ta panoramata!
A pak sjedu dolů k údolní stanici lanovky a nastupuji v 1 638 metrech nad mořem, což je vlastně výš než Sněžka. Přejíždím lanovkou Achenreinbahn nad hlavní silnicí na druhou stranu skiareálu a je to trošku pocit, jako v Alpe d´Huez ve Francii.
11:21 hodin
„Jediná nevýhoda je, že pisty tu jsou kratší, jak se sbíhají ze všech stran dolů do městečka. Ale zase na druhou stranu se to dá zajet na jeden zátah a člověk odpočívá až na lanovce,“ vysvětluje mi chlapík na sedačce Gamsleitenbahn 1.
V Obertauernu najdete 61 km lehkých, 35 km středně těžkých a 4 km těžkých sjezdovek.
Dávám mu za pravdu, jenže teď už si soustředěně prohlížím možná budoucí místo mého náhlého zbohatnutí, protože právě tady se bude v dubnu konat jedna z ojedinělých akcí v rámci celé země - Das Gamsleiten Kriterium 2025, největší hledání pokladu ve sněhu v Rakousku. Okolo 1 200 hledačů na prostoru velkém jako fotbalové hřiště tu letos už posedmnácté bude s malou zahradní lopatičkou (tou se právě hrabe) pokoušet štěstí a hledat ve sněhu zakopané truhly s pokladem. Hlavní výhra? Luxusní auto.
12:51 hodin
Jak se dozvídám od Lukase Eisla z místního turistického sdružení, obec má přibližně tři sta stálých obyvatel a okolo deseti tisíc postelí pro hosty. Tuto dramatickou změnu možná před šedesáti lety zapříčinila i čtveřice, pod jejíž skulpturou (toto selfie vám nesmí chybět do sbírky) se právě teď nacházím – the Beatles.
„Ano, tady se to odehrávalo, v tomto místě, kde stojíme, tady se Beatles učili lyžovat,“ vysvětluje Lukas a ukazuje na povlovný svah okolo. Právě tady v březnu 1965 natáčeli Beatles část svého slavného filmu Help!. „Tenkrát si režisér vybral Obertauern zcela náhodou, byla teplá zima a oni potřebovali sníh a letiště s maximálním dojezdem hodinu od místa natáčení. U nás jsme v té době, na rozdíl například od Jižního Tyrolska nebo francouzských Alp, kde bylo už zeleno, měli sněhu dostatek. Navíc Obertauern byl zcela neznámý v té době, Beatles tu nalezli privátní sféru a spousta domácích ani netušila, o koho jde,“ doplňuje Lukas.
Tady se učili Beatles lyžovat.
Minout v Obertauernu Beatles je prakticky nemožné. A je to radost vydat se po jejich stopách. Stačí spadnout z horních partií střediska dolů na hlavní silnici. K hotelu Edelweiss. Tady členové kapely pobývali po dobu natáčení. Chvilku přemýšlím, jestli to je ten okamžik, kvůli kterému jsem tu. Stojím před jídelním lístkem a emoce jedou na plné pecky. Před tak banální věcí! Jenže jaký je to jídelní lístek! Originál menu z března 1965. A pod ním čtyři podpisy – George, Ringo, Paul a John.
Jako by se mě dotkly dějiny, trochu pateticky řečeno. Nicméně faktem je, že Beatles udělali z nenápadné utahané alpské vísky ve vysokohorském sedle, kde se zimní turismus v té době teprve rozjížděl, hit. Místo dohledatelné díky klipu na Youtube po celém světě.
Obertauern rovná se Beatles. Za pár týdnů v březnu to bude šedesát let, co tady kluci z Liverpoolu (mimochodem lyžovat opravdu neuměli) blbli na svahu. A lyžařské středisko se to chystá náležitě oslavit – mimořádná série skvělých koncertů včetně salcburské filharmonie a akcí má připomenout, že fenomenální místa si vybírají fenomenální lidé. Nebo naopak.
Den třetí – 10:20 hodin
Ve skiareálu se lyžuje do 2 313 metrů nad mořem, což na jarní měsíce není zas tak nízko. Dole v alpských údolích, kde jsou podstatně větší střediska, ale vyráží se z nižší nadmořské výšky, už dávno obrůstají stráně. Tady ještě pořád panuje zima.
Dneska se vydávám na opačnou stranu střediska, a vyjíždím lanovkou Seekareckbahn do 2 217 metrů nad mořem. Je to s podivem, ale opravdu to tady nahoře připomíná skiareály ve Francii. Horské sedlo je otevřené, nad hranicí lesa, je to úplně jiný pocit než v podobných rakouských střediscích, která jsou ovšem obemknuta lesnatými porosty. Tady je prostor obrovský. A nekonečný.
Fotopoint v lyžařském středisku
Za úkol si dnes dávám prozkoumat lokální gastronomii na svazích, protože co opravdu na rakouských Alpách oceňuji, že se tu nikdo nestydí brát suroviny přímo od sedláků z údolí. Je to absolutní standard podpořený stovkami let historie – kde se potravina vyprodukuje, tam by se také měla sníst.
V Obertauernu navíc na talířích končí hovězí, které se v létě pase prakticky hned před horskou restaurací. Většina provozů je tady vedena rodinami, někdy i s historií sahající do středověku, vztah k půdě a k prostoru je značný. V takové situaci je nesmysl kupovat mléko či maso, které pochází z oblastí stovky kilometrů daleko, když to má kousek odsud na statku vaše teta nebo blízký rodinný známý. „Dřív to bylo normální, samozřejmě časem se z regionálních potravin stalo téma, trend, ale před padesáti lety nad tím takto nikdo neuvažoval,“ říká mi číšník v jedné z horských chat, zatímco si objednávám telecí vídeňský řízek, patrně z místní kravičky.
Člověk už dopředu ví, že pokud narazí na označení Hütte, Alm či Almhütte, jak se typické alpské restaurace na sjezdovkách nazývají, je to záruka dobrého, nebo spíše hodně dobrého jídla. A jak si v jídelním lístku přečtu, i záruka udržitelnosti, protože tady získávají energie z vodní elektrárny, fotovoltaiky a využívají k vaření produkty z regionu.
18:02 hodin
A pak je tu zážitek, zkušenost z úplně jiného šuplíku. Michael Koch, šéf technického zázemí části lyžařského střediska, mě bere do rolby a čeká na mě dole u stanice lanovky Sonnenlift. Rolba nahání strach, zvlášť teď za tmy, jenže sjezdovky se logicky udržují právě až v podvečerních a nočních hodinách, protože za běžného provozu s lyžaři to není možné.
Obertauern už dávno nepatří k „popelkám“ v rámci lyžařských středisek v rakouských Alpách.
„Teď vyjíždíme nahoru a tady vidíš, jak celý systém udržitelně, ekologicky pracuje. Mám na monitoru barvami vyznačenou přesnou aktuální výšku sněhové pokrývky, abych věděl, kde je potřeba jak sjezdovku upravit, kde je nutné přihrnout sníh, kde zapnout sněhová děla a zasněžovat,“ vysvětluje Michael a pod námi se pomalu objevuje osvětlený Obertauern.
„S tímto systémem pracujeme posledních asi šest až osm let, červené plochy na obrazovce znamenají pokrývku sněhu dvacet až třicet centimetrů, žluté kolem čtyřiceti, zelené padesát,“ objasňuje.
Michael mě poučí, že se zasněžuje výhradně pramenitou vodou a že neexistuje „umělý sníh“, ale pouze technický sníh a v něm ale ať nehledám ani zrnko chemie.
A my jezdíme tmou, absolutním klidem, ve sklonech, kdy mám pocit, jestli z rolby nemůžeme vypadnout. A Obertauern svítí a sníh lítá od radlic a je to nádhera.
Den čtvrtý – 10:03 hodin
A je tu poslední den, odjezdový, a já se chci přesvědčit, že ten snowboard je opravdu tak těžká a složitá disciplína, že tu v současnosti svahy brázdí 95 procent lyžařů a jen pět procent snowboardistů. Beru si Tobiho z místní snowboardové školy, aby mi ukázal, jestli jsem ve svém věku ještě schopna se na prkně naučit a jak moc se při tom zapotím.
A je to dřina, uznávám a vůbec se nedivím, že snowboardistů v dnešní pohodlné době ubývá. Sednout, zapnout, zvednout, spadnout, sundat, přenést, sednout, zapnout a tak dále.
Ale je to úplně něco jiného než lyže a je škoda, že už musím odjíždět, protože si docela dobře dovedu představit, že bych na chvilku – zvlášť s pohodovým Tobim – ráda lyže za snowboard vyměnila. V tom prašanu, který právě padá a který zůstává tady, ve „sněhové misce“, jak se lyžařskému středisku přezdívá, do pozdního jara, by se na snowboardu dělaly obloučky úplně samy.
A mimochodem – jsem právě na místě, kde lyžovali – tedy se o to alespoň pokoušeli – Beatles. Je to takové krásné uzavření výletu, protože po 62 hodinách jsem prakticky tam, kde jsem v Obertauern začínala.
Může se hoditJak se tam dostat Do kdy je sezona a kolik stojí skipas Skipas Obertauern s platností 1,5 dne a déle platí i v lyžařském areálu Grosseck - Speiereck v Mauterndorfu vzdáleném zhruba 15 kilometrů. S Lungo Winter Card můžete jezdit v rozsáhlejší oblasti na více než 250 kilometrech sjezdových tratí, a to v Obertauern, Grosseck - Speiereck, Fanningberg, Katschberg - Aineck, Lessach, Zederhaus, Schönfeld a Krakau. Nejrozsáhlejší variantou je SuperSkiCard, kdy máte k dispozici na 89 lyžařských resortů s dohromady 2 840 kilometry pist. Fakta o středisku Zajímavý tip Webová adresa: www.obertauern.com |
