Lanovka líně stoupá do strmého srázu. Tato sedačka nemá vytápění, nemá štít proti větru ani sněžení. Je v upřímném kontrastu s okolním luxusem. Má snad varovat? Sedím, přemýšlím. Houpu se spolu s lanem a obavy zase jednou rozptýlí stoupající adrenalin. Přirozená zbraň organismu čelícího výzvě.
Canalone Miramonti. Bílý jazyk padající ze stěny. Jedna z nejúžasnějších i nejobávanějších slalomových klasik Světového poháru. Závod, který mohou vyhrát jen ti, kteří dokážou porazit strach. A mají ho! I ti nejlepší z nejlepších. Už od roku 1940.
Vystupovat! Zkontrolovat řemínek helmy, utáhnout lyžáky, upravit brýle. I my smrtelníci můžeme okusit pocity velikánů a historických vítězů Stenmarka, Tomby či Millera. První část sjezdovky je pro profesionály až směšně plochá, trenéři povzbuzují: „Push! Push! Přidej! Přidej!“ Následně se přelomíme do ostřejšího sklonu, ale ve stehnech je stále dost síly. To nejlepší čeká.
Výhled na městečko, na Madonnu di Campiglio. Na hotely, na tribuny. A během Světového poháru i tisíce a tisíce diváků. Všechno se zdá být tak blízko! Zdání klame. Právě tady dělí závodníky od cílové čáry sráz. Slyší fanoušky, mohou je vidět.
Turisté budou mít smůlu. Itálie se chystá na olympiádu, sjezdovky se zavírají |
„Jenže pohybují se po ledu. Do sněhu je napumpováno obrovské množství vody, sjet to v závodním rytmu je extrémně náročné. Věř mi, my instruktoři sloužíme jako testeři,“ poví mi průvodkyně Christiana, která lyžuje tak ladně, jak jen člověk lyžovat může.
Nadechnu se, spustím se dolů. Nemusím si kontrolovat les slalomových tyčí. I svaly jsem nechal před finálním úsekem odpočinout. Přesto síly ubývají rychleji než jindy. Na rozdíl od závodníků jedu ve dne. Nemusím vybírat skla podle umělého osvětlení, cestu mi ukazuje slunce. I tak je to zážitek. Božský. V imaginárním cíli vydechnu. „Krása.“ Ostatně tohle slovo jsem vyslovil během dní strávených na svazích v okolí Madonny di Campiglio nekonečněkrát. Až se mi zdejší rodačka Christiana smála.
Láska Sissi i Ferrari
Na prahu čtyřicítky bych už snad mohl umět zůstat ráno v posteli. Přispat si. V klidu se nasnídat italských sýrů, uzenin, lahodného pečiva. Nemusel bych se hnát na první kabinu jedné z pohodlných svižných lanovek. Jenže… Nejde to. Ne v Madonně di Campiglio. Tady se musí využít každá minuta, protože žádná není obyčejná. Chcete pozorovat východ slunce nad vápencovými stěnami dolomitského pohoří Brenta. Stejně tak chcete vidět jejich růžovou barvu při západu.
Kéž bych uměl tu krásu popsat! Nesvedu to, není to možné. Každý si tyto momenty prožije po svém. Nic nedokáže nádheru přírody překonat. Nelze si nic lepšího koupit. Jak si jinak vysvětlit, že přesně tento výhled milovali a opakovaně se pro něj vraceli císař František Josef a Sissi.
Stoupali na procházkách k horskému jezeru Lago di Nambino, večer hodovali a tančili. A dnes? Děláme to samé. K půvabnému Nambinu jdeme na sněžnicích. Okusím ledovou vodu koupelí, následně se zahřeji bohatým zeleninovým vývarem ve zdejší chatě. Chutná skvěle! V prostředí typického horského stavení, na jehož stěnách je vyprávěna legenda o drakovi. U okolních stolů je možno sledovat módní přehlídku. Itálie. Sluší se upravit na lyže i večerní zábavu.
Madonna má vše. Historickou tradici i budoucnost. Dívám se do ní v restauraci na vrcholu Doss del Sabion. Pětice lidských smyslů žasne. Ladí úplně vše. Od příboru po poslední sousto. A to vše při výhledu na ostré hřebeny Dolomit.
Obdivoval je i Michael Schumacher, právě tato destinace byla pro závodníky Ferrari vyvolenou. V zimě před startem formulové sezony sjížděli svahy, závodili v motokárách. I jedna z několika černých sjezdovek je po německém fenoménu pojmenována. Zabaví se každý. Lyžaři toužící po výzvách i začátečníci a vyznavači pohodové jízdy zahrnující kochání jedinečným okolím. Celkem 155 kilometrů tratí upravených od úsvitu do soumraku nabízí takřka nekonečné možnosti.
