Zvolit deset českých osobností, které nejvýrazněji ovlivnily domácí i světové lyžování, není snadné. Historie nabízí mnohem početnější paletu. Přinášíme proto jakýsi reprezentativní výběr.
Skládá se z pěti organizátorů, funkcionářů a propagátorů, kteří věnovali celoživotní úsilí popularizaci lyžařského sportu v Čechách i v zahraničí.
A poté ze čtyř sportovců, kterým se podařilo probojovat na stupně vítězů v nejprestižnějších soutěžích včetně olympijských her, spolu s jedním trenérem, jenž na tom měl mimořádnou zásluhu.
Každý z uvedených přispěl svým dílem k tomu, že se lyžování stalo ve 20. století na dvou kontinentech nejmasověji provozovanou zimní pohybovou aktivitou.
1. Josef Rössler-Ořovský (1867-1933)
Česká sportovní historie nezná osobnost, která by na přelomu 19. a 20. století představila a uvedla do širšího povědomí početnější paletu sportovních disciplín víc, než to dokázal J. R. Ořovský.
Všestranný sportovec nejenže stál na startu prvních soutěží ve veslování, v rychlobruslení, v lehké atletice i v dalších, tehdy nových sportech, ale tyto soutěže sám organizoval a mezi jejich účastníky inicioval založení prvních sportovních klubů.
V roce 1894 Ořovský založil ČSK Praha – první lyžařský klub ve střední Evropě a v roce 1903 stál u zrodu prvního národního lyžařského svazu na světě. Uplatnil se i na mezinárodní sportovní scéně, když přispěl ke vzniku Mezinárodní lyžařské federace FIS.
Vedl české olympijské výpravy na šesti letních a na prvních Zimních olympijských hrách v roce 1928. Jeho diplomatické schopnosti, vlastenectví a sportovní entuziasmus významně napomohly českému sportu k prosazení se v zahraničí.
2. Jan Buchar (1859 – 1932)
Učitel na dvoutřídní škole ve Štěpanicích a aktivní turista si v roce 1892 opatřil první lyže. Brzy pochopil, jakým přínosem mohou být v prostředí horských obcí. Z popudu J. R. Ořovského pomohl založit v roce 1895 druhý nejstarší český lyžařský klub v nedaleké Jilemnici a do roku 1925 byl jeho předsedou.
Pořádal lyžařské závody, společné výlety na hřebeny Krkonoš, publikoval první metodické články, přednášel a propagoval lyžařskou turistiku po celých Čechách. Vymohl povolení školské správy a zařadil spolu s dalšími školami v Podkrkonoší lyžařský výcvik do školní výuky.
I dnes, po 100 letech, by mohl být motivující Bucharem založený fond „Mladý lyžař“, jehož prostřednictvím získávaly školy výzbroj pro žáky ze sociálně slabých rodin. Štěpanická škola měla díky tomu od roku 1903 jako první ve střední Evropě ve svém inventáři 18 párů lyží.
3. Karel Jarolímek (1888 – 1970)
Patřil k mladým nadšencům provozujícím celou řadu nových sportů. S lyžemi se seznámil až v roce 1908 jako dvacetiletý, ale už po dvou sezonách doběhl druhý za B. Hančem v Seveřanských hrách na šumavském Špičáku. Do vypuknutí 1. světové války získal dva tituly Mistra zemí Koruny české v běhu a ve sdruženém závodu.
V roce 1913 startoval v tragickém maratonu v okolí Labské boudy a stal se později protektorem osiřelého Hančova syna. V poválečných letech se kromě řízení vlastní stavební firmy plně věnoval projektování a stavbě lyžařských můstků.
Byl zvolen předsedou technického odboru lyžařského svazu a ve funkci vedoucího československé výpravy se zúčastnil čtyř ZOH a devíti MS v lyžování. Stál u zrodu skokanské komise FIS a jako její člen se aktivně zúčastňoval čtyř kongresů.
Od roku 1949 pak opakovaná Jarolímkova pozvání na jednání FIS kategoricky zamítaly orgány ČSTV. Na kongresu FIS v roce 1967 převzal čestný diplom za zásluhy o mezinárodní rozvoj skoku na lyžích.
4. Dr. Jaroslav Moser (1895 – 1973)
Od mládí hrál tenis a lyžoval, ale mezi aktivní závodníky nepatřil. Přesto, že pocházel ze skromných poměrů, úspěšně vystudoval práva a brzy se počal prosazovat jako schopný manažer nejen na ředitelství důlního průmyslu, ale i v předsednictvu lyžařského svazu.
Jazyková vybavenost a diplomatické schopnosti ho předurčily k členství v předsednictvu FIS od roku 1930 do roku 1951 (v období 1938–46 zastával funkci místopředsedy FIS). Měl velkou zásluhu na tom, že se mistrovství světa v lyžování konalo v roce 1935 ve Vysokých Tatrách.
Dr. Moser se zúčastnil pěti kongresů FIS a jeho četné a obsáhlé zprávy o situaci ve světovém lyžařském hnutí pro měsíčník Zimní sport přebírala i další významná média. V roce 1965 byl na kongresu FIS vyznamenán za zásluhy o mezinárodní rozvoj lyžování.
5. Dr. Otto Kulhánek (1908 – 2003)
Přesto, že se lyže naučil ovládat až v rámci vojenské služby u hraničářského praporu a závodní činnosti se nevěnoval, lyžování silně ovlivnilo jeho životní dráhu a Kulhánkův podíl na domácím poválečném rozvoji lyžování byl mimořádný.
Díky náhodnému setkání byl od roku 1947 vítaným spolupracovníkem a později členem předsednictva lyžařského svazu. Vedl komisi rozhodčích, absolvoval všechny významné domácí závody v řídících funkcích a vyškolil stovky spolupracovníků ve všech disciplínách.
Současně uplatňoval své jazykové znalosti jako předseda komise mezinárodní. Po dobu dvaceti let publikoval v měsíčníku Lyžařství aktuální, fundované komentáře k zahraničním událostem v lyžařském sportu a úspěšně tak narušoval izolaci svazující ostatní média.
Navzdory pokročilému věku a bez internetu bylo vyvrcholením jeho publikační aktivity a trvalou zásluhou vydání „Malé encyklopedie lyžování“ (480 stran) v roce 1987 a mimořádně cenné historické publikace nazvané „Zlatá kniha lyžování“ (600 stran) v roce 1989.
Tip redakce: příběh výjimečného přátelstvíNení u nás lyžař, který by neznal osud českého závodníka Bohumila Hanče. Tragický příběh tohoto lyžaře a jeho kamaráda Václava Vrbaty, který se odehrál před více než sto lety na hřebenech Krkonoš (24. března 1913), se stal symbolem přátelství a obětavosti. Co se tehdy odehrálo, si přečtěte ZDE. |
6. Zdeněk Remsa (1928)
V podkrkonošském Studenci lyžoval od dětství, patřily mu rekordy sněhových můstků v okolí, ale válka byla příčinou toho, že na sebe upozornil až v roce 1946 na Mistrovství ČSR.
Následně uspěl v kvalifikačních závodech před ZOH ve Sv. Mořici (1948) a jako devatenáctiletý tam obsadil 20. místo. Domácí mistrovský titul získal v roce 1951, čtyřikrát skončil na Mistrovství ČSR na 2. místě.
Členství v reprezentačním družstvu ukončil v roce 1960, kdy přijal funkci státního trenéra a zahájil systematickou přípravu týmu talentovaných skokanů, jakými byli Hubač, Höhnl, Kodejška, Motejlek, Raška a další. Ti se postupně prosazovali na stupně vítězů ve vrcholných světových soutěžích, hovořilo se o „Československé lyžařské škole“.
Remsova práce byla korunována první zlatou medailí v historii československého lyžování, kterou vybojoval Jiří Raška na ZOH v Grenoblu v roce 1968. Úspěšný trenér v následujících letech vedl jugoslávské reprezentační družstvo a sedm let řídil domácí lyžařskou reprezentaci jako ústřední trenér.
7. Jiří Raška (1941 – 2012)
Lyžovat začal v okolí Frenštátu pod Radhoštěm. Okolo roku 1952 byl svědkem jeho skokanských začátků můstek na Pustevnách. Ačkoliv byl po úspěších v soutěžích dorostu velice brzy zařazen do reprezentace, jeho talent a píle přinesly své ovoce až po několikaletém systematickém tréninku.
Cestu mezi světovou elitu zahájil Raška v sezoně 1965/66 osmým místem celkově v Turné čtyř můstků, prvním domácím mistrovským titulem a vítězstvím v letech na lyžích v Planici. Výkonnostního vrcholu dosáhl, když se stal na ZOH v Grenoblu (1968) prvním československým lyžařem – držitelem zlaté olympijské medaile na malém a stříbrné medaile na velkém můstku. Vysokou výkonnost potvrdil i na MS ve Vysokých Tatrách (1970), kde vybojoval stříbrnou medaili na velkém můstku.
Od roku 1974 pracoval jako trenér vrcholového střediska mládeže, v létech 1994 – 96 jako trenér státní reprezentace. V roce 2011 převzal státní vyznamenání – medaili Za zásluhy.
8. Květa Pecková - Jeriová (1956)
Do lyžařského oddílu ve Studenci přišla poměrně pozdě a ještě ve čtrnácti letech se potýkala s technikou běhu na lyžích, ale učila se rychle. Brzy se ocitla v juniorské reprezentaci a v roce 1975 byla zařazena do ženského reprezentačního družstva.
Její výkonnost výrazně stoupla až v roce 1978, kdy se začala připravovat v jabloneckém Středisku vrcholového sportu pod vedením trenéra Cillera. Potvrzením správnosti nastoupené cesty byla bronzová medaile v běhu na 5 km na ZOH v Lake Placid (1980).
Další bronzovou medaili, tentokrát na „desítce“, vybojovala na MS v Oslo (1982) a svoji příslušnost mezi nejlepší běžkyně na lyžích potvrdila trojnásobným vítězstvím v závodech Světového poháru a celkově 3. místem, což zopakovala i v následujícím ročníku.
Pozoruhodnou sportovní kariéru ukončila na ZOH v Sarajevu (1984), kde obhájila bronz v běhu na 5 km a jako finišmanka československé štafety vybojovala stříbrnou medaili. V současnosti pracuje jako středoškolská profesorka.
9. Kateřina Neumannová (1973)
Rodačka z Písku procházela díky sportovně založené rodině už od dětství všestrannou přípravou a ještě v prvních ročnících Sportovního gymnázia ve Vimperku nebyla jednoznačně zaměřena na běh na lyžích. Až v osmnácti letech se začala připravovat speciálně na běh pod vedením trenéra Frühaufa.
Jejími prvními úspěchy byla dvě vítězství na juniorském MS, ale cesta k nejvyšším metám v soutěžích žen, naplněná mimořádným tréninkovým úsilím, trvala ještě dalších šest let. Až z MS v Trondheimu (1997) si Neumannová přivezla bronzovou medaili z běhu na 5 km a zahájila tak desetiletou etapu naplněnou boji o medailová umístění v nejprestižnějších soutěžích.
Úspěšná byla ještě devětkrát, když její sportovní kariéra gradovala ziskem zlaté medaile v běhu na 30 km na ZOH v Turínu (2006) a titulem Mistrně světa v běhu na 10 km na MS v Sapporu (2007). Domácí titul Královna bílé stopy získala sedmkrát.
10. Šárka Strachová-Záhrobská (1985)
Rané dětství prožívala na Benecku spolu se starším bratrem, kde se připravovala na dosažení nejvyšších met v alpském lyžování. Když oba sourozenci opakovaně vítězili v žákovských soutěžích, startovali po dosažení juniorského věku, pod vedením rodičů, v závodech FIS v zahraničí. Jen v sezoně 2001/02 jich absolvovala Šárka 67. Tak enormní úsilí vyústilo po dvou letech v titul juniorské Mistryně světa a v celkově 10. místo ve Světovém poháru ve slalomu.
Sérii medailových úspěchů na MS zahájila bronzovou medailí vybojovanou v Santa Caterině v roce 2005, následovala zlatá v Are (2007) a stříbrná ve Val d ́Isére (2009). Dalšími vrcholnými úspěchy talentované slalomářky bylo celkově 2. místo ve Světovém poháru a zisk stříbrné medaile na ZOH ve Vancouveru (2010).
Na tak úspěšnou bilanci se po rozchodu s otcem a po překonání vážné nemoci podařilo již provdané Šárce Strachové navázat až v sezoně 2014/15, kdy se dokázala znovu probojovat na stupně vítězů nejen v závodu Světového poháru, ale i v závodu ve slalomu na MS v Beaver Creeku v únoru loňského roku.
O autoroviKarel Hampl - Aktivní lyžař, po dvě desetiletí vedoucí Tréninkového střediska mládeže v lyžování, šest let trenér státního družstva sjezdařů. Pravidelný autor časopisu SNOW a portálu SNOW.CZ, spoluautor historické publikace „110 let našeho lyžování“. |