"Můžeme mít štěstí a vidět třeba pasoucí se stádo zubrů anebo samotného býka," říká Wojciech. Přiznává, že se to stává zřídka, divoká zvířata se lidem vyhýbají. Snad jen někdy jelen či srnka, vlci a rysi jsou od lidí nejdál a losů je málo. Přesto nám pobyt v Bělověžském národním parku potvrdil alespoň zajíc, který úzkou silnici v mžiku překonal.
Bělověžský národní park je nejstarším v Polsku, byl založen v roce 1921. Rozkládá se kolem říček Narewka a Hwožná na severovýchodě země. Dnes ho na dvě části rozděluje hranice. Větší území patří Bělorusku, menší Polsku. Sto tisíc turistů, kteří ročně chráněné území navštíví, přitahuje zvláště Bělověžský prales. Na rozloze 5000 hektarů tu žije 44 druhů savců, 120 druhů ptáků, 6000 zástupců říše hmyzu. Volně tu žijí jeleni, vlci, medvědi a známí zubři.
Jerzy Szczerba má vousy a zelenou uniformu. Říká se o něm, že tu zná každý kámen. "V pralese roste 26 druhů stromů a přes tři tisíce rostlin. Vedle malých výhonků tu jsou i dva metry široké a šest set let staré duby. Les se nijak neupravuje a právě to mu prospívá," vypráví během procházky pralesem. Nesmí se sejít z vyznačené trasy, v jeho doprovodu však můžeme. Ukazuje nám stržené větve buku. "Někdy včera tu museli být, jsou tu ještě stopy," říká náš průvodce.
Chtěli bychom už nějakého zubra vidět, ale současně přemýšlíme, co bychom asi tak dělali, kdyby někde tady na nás vykoukl. "Asi by nesouhlasil s tím, že se mu tu promenádujeme," žertuje pan Jerzy. Mohl by nejdříve potřásat hlavou a pak jít rýt do země, ale mohl by i zaútočit. Je těžké odhadnout, jak se zachová, nelze ho ochočit. Zubr vás může napadnout kdykoliv, v jeho hnědých očích vidíte nedůvěru.
"Zachránit vás může strom nebo kus oděvu, o který se možná zubr začne zajímat," radí místní znalec, který už nejednou podobnou situaci zažil. Zubr je nebezpečné zvíře. Zvláště samice, když se jí narodí mládě. Nebezpeční jsou i zubři samotáři. Ti jsou nejsilnější, měří až dva metry, za chvíli dokážou vyrvat starý smrk i s kořeny ze země. "Je to opravdový král pralesa," tvrdí pan Jerzy. Bělověžský prales byl od sedmnáctého století soukromým majetkem polských králů, později ruských carů. Tady bylo jejich oblíbené loviště, často sem jezdil král Boleslav Křivoústý, Jan Kazimír, August III., car Mikuláš II., Alexandr I., za války i Hermann Göring.
Právě válka národnímu parku ublížila. Během první světové války Němci v průběhu tří let vytěžili 5 milionů krychlových metrů dřeva, na počátku 40 let jeden a půl milionu krychlových metrů zase vytěžili na potřebu armády ruští vojáci. Zubři v těchto místech žijí už několik tisíc let, volně tu žili až do roku 1919, kdy byl zastřelen poslední zubr. V té době vznikl park a Výbor na ochranu zubra. Po deseti letech jich bylo pět koupeno v Německu, Maďarsku a Švédsku a chov byl obnoven.
V roce 1930 se narodilo první mládě, na konci války už tu bylo šestnáct zubrů. "Dnes jich máme asi tři sta. Devadesát procent z nich žije na svobodě v pralese. Třicet jich máme tady, musíme totiž dbát o to, aby nevymřeli," říká Michal Dulko, který se o tři desítky zubrů stará. Nepřicházejí do styku s jinými zvířaty, jsou to čistokrevní nížinní zubři. Jsou za vysokým plotem pod přísným dozorem a mají zajistit, že rod nevymře. V rodném listu jsou jména rodičů, datum narození, každý zubr narozený v rezervaci má své jméno. Všichni bělověžští zubři začínají na písmena PO. Michal Dulko si přikládá ruce k ústům a snaží se zubry napodobit.
"Pokusíme se zubry přivolat blíže. Pomara a Poela jsou blízko," říká. Hlubokým a táhlým výdechem se mu to daří. Obě krasavice dostanou za odměnu větve. Jednou v roce, na přelomu prosince a ledna, zaměstnanci národního parku zubry sčítají. V létě nikdo neví, kolik jich v pralese žije, protože od posledního sčítání se v květnu a červnu narodila mláďata. Ta přicházejí na svět po devíti měsících a váží v průměru 30 kilogramů. Neví se zatím, kolik jich zahynulo následkem nemocí, bouřky, pádem stromu či napadení vlkem. Na podzim budou zubři vytvářet větší stáda, v jednom je 80 samic a mláďat, v druhém asi sto dvacet, zbytek jsou samotáři. Ke stádu se připojují v období říje, v srpnu a září. Ve velkých stádech zubři žijí až do jara.
Čtyřletý zubr od stáda odchází a vytváří vlastní. Dospělý samec váží tunu, samice v průměru 700 kilogramů, jsou schopni dosáhnout rychlosti 50 kilometrů za hodinu. Před dvěma tisíci lety zubr žil v celé Evropě kromě Skandinávie. Dnes volně žije pouze v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku, Litvě a Rusku. Zubr, polsky žubr alias evropský bizon (Bison bonasus), je největším savcem žijícím na kontinentě. Obývá listnaté i smíšené lesy, ale i mokřiny a oblasti s množstvím vodních ploch. Dorůstá do výšky kolem dvou metrů a délky na hranici tří metrů. Vzrostlý samec mezi 850 až tisíc kilogramů, přesto dokáže vyvinout rychlost až padesát kilometrů za hodinu.
V létě se živí hlavně listím stromů a trávou, v zimě pak okusuje ze stromů kůru a žere jejich plody - kaštany, žaludy či bukvice. Zubři se druží do stád po 15-18 kusech. Býci žijí osamoceně nebo v několikačlenných stádech. Říje prožívají zubři v srpnu a první polovině září. Březost trvá devět měsíců. Samice rodí obvykle jedno tele, které váží 22-23 kilogramů, do pěti měsíců saje mléko a od matky se neodloučí po dva roky. Dospívá ve věku 2-3 let. Býci se dožívají 22-25 let, krávy v průměru 27 let. V Bělověžském národním parku každoročně připravují celosvětový seznam zubrů. Ředitel národního parku Czeslaw Okolów ví o zubrech jako málokdo. Od konce války se jich v Bělověžském pralese narodilo přes šestnáct set. Každý je v knize uveden. "Problémy máme pouze se získáním informací ze zemí bývalého Sovětského svazu. V knize jsou všechny potřebné informace od chovatelů na celém světě," listuje knihou připomínající telefonní seznam Czeslaw Okolów. Zubrům dnes nehrozí vyhynutí. Na světě je jich letos kolem tří tisíc, tedy o tisíc více, než je stav ohrožení. Jedno z největších stád je právě v Polsku.
Může se hodit
KDE ZAČÍT: Vstupní branou výpravy za zubrem je pětadvacetitisícová Hajnówka, která kromě nedávno postaveného pravoslavného kostela a rozlehlých parků nic víc nenabízí. Do Hajnówky se z Varšavy dostanete asi za tři hodiny, je to 180 kilometrů na severovýchod. Do Bělověžského pralesa vede prakticky jediná silnice. Silnicí číslo 689 je z Hajnówky do Bialowieže 23 kilometrů. Dál je už Bělorusko.
KDE PŘESPAT:
Ti, kteří se chtějí v Bialowieži zdržet přes noc, si v hotelích příliš vybírat nemohou. Přímo v Bialowieži je penzion Unikat (ul. Waszkiewicza 39, telefon 085/6812774) anebo Dom myšliwski (Park Palacowy 8, telefon 085/6812584). Cena v obou se pohybuje v přepočtu od 400 do 700 Kč. Dražší je hotel Žubrowka, dvoulůžkový pokoj stojí tisíc korun.
NEJSOU TU JEN ZUBŘI: Asi kilometr před Bialowieží nechte na vyznačeném parkovišti auto a absolvujte dvoukilometrovou procházku do Místa síly. Chvíli půjdete po stezce z dřevěných kůlů, na konci vás čekají mohutné duby, o nichž se tvrdí, že dodávají lidskému tělu díky silnému magnetickému poli energii. Tři sta metrů dál je rybníček, kolem nějž se téměř každé ráno pohybují stáda divočáků. Bialowieža je starou dvoutisícovou běloruskou vesnicí s dřevěnými domy. V centru je z červených cihel postavený pravoslavný kostel sv. Mikuláše, v parku anglického stylu je myslivna ruského cara Alexandra III. a skupina dubů označovaná za pohanský svatý háj. Z parku je už kousek do přísně chráněného území Bělověžského pralesa, kam lze vstoupit pouze s průvodcem.
CO JEŠTĚ MŮŽETE VIDĚT: Po obou stranách úzké silnice jsou lesy. Říká se, že jsou nejčistším místem v celém Polsku. Nesmí se však do nich vjíždět, jen se speciálním povolením Bělověžského polesí (telefon 085/6812405). Okolní lesy nabízejí skutečný zážitek, tak divokou přírodu lze vidět v celé Evropě výjimečně. Roste v nich 56 druhů stromů, cenní jsou černí čápi (několik desítek párů), sovy a pochopitelně zubři. Aniž byste stádo asi tří stovek zubrů hledali ve volné přírodě, třicet jich můžete vidět v malé zoo, kde kromě zubrů jsou i vlci, jeleni, srny, divočáci a polští koníci tarpani. Vstupné dva zloté.
LAHŮDKY, KTERÉ NEVYNECHEJTE: Oblíbeným jídlem jsou pokrmy z divé zvěře, vyhledávané jsou srnčí a jelení steaky. Typickým jídlem jsou všudypřítomné pirohy plněné masem, zelím nebo houbami. K nejznámějším patří Bar u Volodi v Hajnówce. Majitel Wojciech Rynarzewski sbírá exponáty, které jsou spojeny s komunismem. Rudé vlajky, uniformy, medaile, podobizny vůdců revoluce, hesla, chloubou baru je sádrový Lenin.