Parník nabírá dech před plavbou. Mezi pasažéry lze zahlédnout Američana, šikmé oči neklamně prozrazují i syna a dceru dalekého Nipponu. Jsou zde také lidé výrazně evropských rysů a jeden pár s rozteklými rysy prozrazujícími toliko to, že hodiny před vyplutím prožil v některé z přístavních krčem.
Obrázek běžný v přístavech jako Singapur, Frisko či Jokohama. Tato loď však kotví pod Slapskou přehradou a pluje do Prahy. Nevadí. I tato lodní linka je plná romantiky. Lemují ji místa, kde se potápěly lodi, rozhodovaly války a hledaly poklady. Sotva parník odrazí od přístaviště, vplouvá do bývalých Svatojánských prodů, nejslavnějšího úseku Vltavy. V oda tady v peřejích stříkala, lodi se lámaly a plavci tonuli. Loď pluje skalnatým kaňonem, divokým a takřka nepřístupným. Je to tak trochu jako plout po řece Colorado v Arizoně. Světlé skály kolmo padají přímo do vody. Odpočítejte si třetí zákrut řeky a to, co se tyčí nad vámi, je nejvyšší skála Povltaví. Měří přes dvě stovky metrů a kdysi prý z ní skočila do řeky z nešťastné lásky dívka Marie. Skále se po ní říká Mařenka. Vltava v Proudech umí být zrádná jako mys Horn. »Jeden parník tady před časem tvrdě 'nasedl'. A kolesové lodě si tady párkrát pěkně hrábly a přišly o pár lopatek,« říká jeden lodník. Kdyby se pasažéři museli brodit na břeh, mohlo by to skončit i rýmou. Vltava je tady totiž ledová jako severní Atlantik. V zimě má prý teplotu kolem čtyř stupňů, v létě šest až sedm. Tolik má moře na Špicberkách. Je to tím, že do Vltavy vytéká voda nikoliv z hladiny Slapské přehrady, ale ze dna, z hloubky několika desítek metrů. Jak loď pluje temnou soutěskou, shora se najednou ozývá bušení jako do gongu. Pak i pokřik. Loď odpovídá houkáním. Opakuje se to ještě mnohokrát. Parník a chataři, kteří mají své sruby, chatičky a boudy pověšeny jako orlí hnízda ve skalách na nejkrkolomnějších místech, se zdraví. S vervou a pokaždé. »To bývá radosti, jako bychom sem pluli jedenkrát do roka,« říká kapitán Karel Mikšovský. »Chataři střílejí, zvoní, houkají, křičí, bouchají na pokličky, hážou dělbuchy.« Nejvíc se ale zdraví na Ztracence, v posledním zákrutu Proudů. Loď houká ještě před zatáčkou. Jak pluje vpřed, objevují se Saloon a volejbalové hřiště, to je střed Osady Ztracené naděje, nejstarší trampské osady v Čechách, která vznikla v roce 1918. Teď se pohled na Ztracenku otevírá úplně a loď houká ještě jednou, z úcty. Obeplouvá právě Mravenčí ostrov, kde stojí totem, a hlavně sloup se jmény všech zemřelých členů osady. Je na něm písničkář Jarda Mottl, komik Jaroslav Štercl, kanoista Felix Brzák, předválečný fotbalista Ladislav Ženíšek... Poté se blíží již hráz Štěchovické přehrady a s ní první zdymadlo. Temná vysoká komora, kde člověk málem začne trpět klaustrofobií, obrovská vrata. Když se rozevřou a loď vyplouvá na volnou vodu, je o dvacet metrů níž. Celkově se zdymadlem ve Vraném a s jezem v Modřanech »sjede« o zhruba třicet metrů níž - a to se nepočítá přirozený spád řeky. Nyní vpravo hleď: pročpak se asi tomuto kopci nad Štěchovickou přehradou říká V e štolách? Štěchovice a štoly - ano, tady byl uložen slavný Štěchovický archiv, který si po válce rychlou akcí odvezli Američané. Teď ale přichází noční můra všech kapitánů, úsek od přehrady do Štěchovic. Řeka je úzká a rychlá. Záludná jako mělčiny kolem korálového atolu. Když je v létě sucho, posílá kapitán na příď lodníka, aby měřil, kolik vody zbývá pod kýlem. Z paluby bývá vidět až na dno. Naopak na jaře, když je hodně vody a loď pluje z Prahy na Slapy, musí se rvát s proudem ze všech sil. »Hrabe se po centimetrech. Lidé na břehu jdou rychleji,« říká Mikšovský. Posádka si oddychne, až když připlouvá k elegantnímu mostu ve Štěchovicích. Pozor ale, abyste nepřepadli šokem přes lodní zábradlí. Pokud uvidíte, jak někdo zrovna kráčí ve výši po mostních obloucích, zachovejte klidnou hlavu. Není to mořský přelud. To jen místní hoši si tak dokazují svou odvahu. Nejenže chodí po obloucích, jež jsou široké něco přes metr, dokonce je prý přejíždějí na kole nebo na motorce. Hned za mostem na levém břehu je možná největší místní pamětihodnost: nyní prázdná budova s plochou střechou, bývalý hotel U parolodi. V roce 1935 se tam ubytoval nacistický elitní hrdlořez Alfred Naujocks. Hned poté v nedalekém hotelu Záhoří zabil německého emigranta Rudolfa Formise, který vysílal protinacistické rozhlasové relace do Německa. Případ vraždy v Záhoří tehdy vzrušil celou republiku. Co však je podstatné: Naujocks, zřejmě protože už měl praxi s rušením rozhlasů, byl tím mužem, jenž velel fingovanému přepadení rozhlasové stanice v Gliwicích, což byl incident, jímž Němci rozpoutali druhou světovou válku. V e Štěchovicích se vyplatí sledovat vodu. Na potoce Kocába, jenž se vlévá zleva, se dlouho a hodně těžilo zlato. Zlaté valouny už dávno nikdo nezahlédl, ale co kdyby... K olem řeky se opět zvedají srázné kopce a skály. Nad pravobokem znovu na skalním útesu visí staré chaty. Mezi nimi se nepatřičně vyjímá žlutý hrádek s věží opatřenou cimbuřím. Stojí nad vodou jako Stráž na Rýně, ale není tak starý jako skutečný hrad: nechal si ho postavit herec Karel Höger. Naopak trosky starého kláštera na ostrově svatého Kiliána, který loď míjí po levoboku, jsou nefalšované a 900 let staré. Ještě před nimi je na pravém břehu bývalá plavecká hospoda Mandát. Dnes v ní sídlí hledač štěchovického pokladu Gaensel. Mandát i Gaensel hlídáni ostrými vlčáky. A pak už přichází soutok se Sázavou. Jako se u Manausu v Brazílii mísí černý tok Rio Negra a žluté vody Solimoes, aby vytvořily Amazonku, tady se mísí čistá modrá Vltava s kalnou Sázavou. Občas je to dobře vidět. A mísí se také teploty. Kdybyste si vyšli přímo na špičku poloostrova, kde se obě řeky setkávají, zažijete zvláštní věc. Strčíte ruku do Vltavy: je studená jako Y ukon, má svých sedm stupňů. Ujdete tři metry a strčíte ruku do Sázavy: je teplá jako Orinoko. »Děti se koupou jedině v Sázavě,« říká jedna chatařka. »A když zlobí, posíláme je koupat do Vltavy.« Od soutoku je už na dosah most v Davli. Obyčejný most, ale viděla jej půlka světa, jen o tom neví. Most využili Američané pro natáčení slavného filmu Most u Remagenu. A natáčení, jelikož se konalo v době pražského jara, zase využili Brežněvovi pisálci a tiskli články o tom, že poblíž Prahy už dokonce jezdí američtí a němečtí vojáci v tancích. Po natáčení zůstal zazděný otvor ve skále proti pravému konci mostu. Za ním je slepý tunel, vykopaný jen pro film, neboť scénář předepisoval, že vlak do něj musí zajet. Loď se blíží do Měchenic. Tady je jediné místo, kde se vltavská loď málem stala lodí válečnou. Roku 1848 muži ze Štěchovic naložili na plavidlo prach z místní prachárny a chtěli jej dovézt bojující Praze. U Měchenic je ale zaskočili W indischgrätzovi vojáci a lodníci místo boje z lodě prchli. O kus dál, ve Vraném, se přihodila jiná patálie. Někde tady ztroskotal parník Mecséry, který roku 1857 konal cestu vpravdě kolumbovskou: jako vůbec první měl doplout do Štěchovic a zpátky. Nějak se ovšem nedařilo a nakonec ztroskotal na mělčině. Prý proto, že posádka zalévala plavbu už dopředu. Teď parník míjí Jarov, kde kdysi pro trampy začínal jejich Divoký západ. A podplouvá Zbraslavský most, pod nímž na pravé straně jsou vidět zbytky schodů, z nichž odplouval Vlasta Burian v komedii Hrdinný kapitán Korkorán. Modřany na obzoru. A také místo, kde ztroskotala roku 1942 loď Klingenthal. Jak jinak na Vltavě, než najetím na mělčinu. A pak už přichází široký soutok Vltavy a Berounky. Tady na ostrohu se točil závěr filmu Konec vodníků v Čechách: vzpomínáte na scénu, kdy paní W assermannová, manželka hlavního z vodníků, vykoukne z maringotky, jež jí slouží jako postel. Parník ještě podpluje most v Hodkovičkách, v jehož pilíři je prý zabetonován jeden dělník, a míří stále vpřed. Za chvíli je již na dohled stará dobrá Evropa. Tedy Európé, protože tak se jmenuje modrobílá loď kotvící u Palackého nábřeží. Loď pluje městem a Hradčany na obzoru rozptylují všechny obavy: je to Praha. Kapitán navigoval loď tak přesně jako jeho kolega Hornblower.
Může se hodit
Cesta ze Slap do Prahy trvá tři až čtyři hodiny a stojí 160 korun. Loď Pražské paroplavební společnosti odráží v15.00. Opačným směrem, tedy z pražského Palackého nábřeží na Slapy, vyplouvá loď ráno v 9.00. U cíle, přímo pod přehradou v Třebenicích, je ve 13.00, takže před plavbou zpátky je čas na koupání, posezení nebo procházku. Lodní lístek na cestu tam i zpátky stojí 220 korun. Loď jezdí do konce června vždy ve středu, v pátek, sobotu, neděli, ve svátky. Od července končí středeční linka. Na palubě je možné koupit občerstvení. Pasažéři bez fantazie, kteří brali cestu jen jako způsob dopravy, jdou po přistání rovnou domů jako od tramvaje.Romantické duše si zajdou ještě na námořnický grog.
Obrázek běžný v přístavech jako Singapur, Frisko či Jokohama. Tato loď však kotví pod Slapskou přehradou a pluje do Prahy. Nevadí. I tato lodní linka je plná romantiky. Lemují ji místa, kde se potápěly lodi, rozhodovaly války a hledaly poklady. Sotva parník odrazí od přístaviště, vplouvá do bývalých Svatojánských prodů, nejslavnějšího úseku Vltavy. V oda tady v peřejích stříkala, lodi se lámaly a plavci tonuli. Loď pluje skalnatým kaňonem, divokým a takřka nepřístupným. Je to tak trochu jako plout po řece Colorado v Arizoně. Světlé skály kolmo padají přímo do vody. Odpočítejte si třetí zákrut řeky a to, co se tyčí nad vámi, je nejvyšší skála Povltaví. Měří přes dvě stovky metrů a kdysi prý z ní skočila do řeky z nešťastné lásky dívka Marie. Skále se po ní říká Mařenka. Vltava v Proudech umí být zrádná jako mys Horn. »Jeden parník tady před časem tvrdě 'nasedl'. A kolesové lodě si tady párkrát pěkně hrábly a přišly o pár lopatek,« říká jeden lodník. Kdyby se pasažéři museli brodit na břeh, mohlo by to skončit i rýmou. Vltava je tady totiž ledová jako severní Atlantik. V zimě má prý teplotu kolem čtyř stupňů, v létě šest až sedm. Tolik má moře na Špicberkách. Je to tím, že do Vltavy vytéká voda nikoliv z hladiny Slapské přehrady, ale ze dna, z hloubky několika desítek metrů. Jak loď pluje temnou soutěskou, shora se najednou ozývá bušení jako do gongu. Pak i pokřik. Loď odpovídá houkáním. Opakuje se to ještě mnohokrát. Parník a chataři, kteří mají své sruby, chatičky a boudy pověšeny jako orlí hnízda ve skalách na nejkrkolomnějších místech, se zdraví. S vervou a pokaždé. »To bývá radosti, jako bychom sem pluli jedenkrát do roka,« říká kapitán Karel Mikšovský. »Chataři střílejí, zvoní, houkají, křičí, bouchají na pokličky, hážou dělbuchy.« Nejvíc se ale zdraví na Ztracence, v posledním zákrutu Proudů. Loď houká ještě před zatáčkou. Jak pluje vpřed, objevují se Saloon a volejbalové hřiště, to je střed Osady Ztracené naděje, nejstarší trampské osady v Čechách, která vznikla v roce 1918. Teď se pohled na Ztracenku otevírá úplně a loď houká ještě jednou, z úcty. Obeplouvá právě Mravenčí ostrov, kde stojí totem, a hlavně sloup se jmény všech zemřelých členů osady. Je na něm písničkář Jarda Mottl, komik Jaroslav Štercl, kanoista Felix Brzák, předválečný fotbalista Ladislav Ženíšek... Poté se blíží již hráz Štěchovické přehrady a s ní první zdymadlo. Temná vysoká komora, kde člověk málem začne trpět klaustrofobií, obrovská vrata. Když se rozevřou a loď vyplouvá na volnou vodu, je o dvacet metrů níž. Celkově se zdymadlem ve Vraném a s jezem v Modřanech »sjede« o zhruba třicet metrů níž - a to se nepočítá přirozený spád řeky. Nyní vpravo hleď: pročpak se asi tomuto kopci nad Štěchovickou přehradou říká V e štolách? Štěchovice a štoly - ano, tady byl uložen slavný Štěchovický archiv, který si po válce rychlou akcí odvezli Američané. Teď ale přichází noční můra všech kapitánů, úsek od přehrady do Štěchovic. Řeka je úzká a rychlá. Záludná jako mělčiny kolem korálového atolu. Když je v létě sucho, posílá kapitán na příď lodníka, aby měřil, kolik vody zbývá pod kýlem. Z paluby bývá vidět až na dno. Naopak na jaře, když je hodně vody a loď pluje z Prahy na Slapy, musí se rvát s proudem ze všech sil. »Hrabe se po centimetrech. Lidé na břehu jdou rychleji,« říká Mikšovský. Posádka si oddychne, až když připlouvá k elegantnímu mostu ve Štěchovicích. Pozor ale, abyste nepřepadli šokem přes lodní zábradlí. Pokud uvidíte, jak někdo zrovna kráčí ve výši po mostních obloucích, zachovejte klidnou hlavu. Není to mořský přelud. To jen místní hoši si tak dokazují svou odvahu. Nejenže chodí po obloucích, jež jsou široké něco přes metr, dokonce je prý přejíždějí na kole nebo na motorce. Hned za mostem na levém břehu je možná největší místní pamětihodnost: nyní prázdná budova s plochou střechou, bývalý hotel U parolodi. V roce 1935 se tam ubytoval nacistický elitní hrdlořez Alfred Naujocks. Hned poté v nedalekém hotelu Záhoří zabil německého emigranta Rudolfa Formise, který vysílal protinacistické rozhlasové relace do Německa. Případ vraždy v Záhoří tehdy vzrušil celou republiku. Co však je podstatné: Naujocks, zřejmě protože už měl praxi s rušením rozhlasů, byl tím mužem, jenž velel fingovanému přepadení rozhlasové stanice v Gliwicích, což byl incident, jímž Němci rozpoutali druhou světovou válku. V e Štěchovicích se vyplatí sledovat vodu. Na potoce Kocába, jenž se vlévá zleva, se dlouho a hodně těžilo zlato. Zlaté valouny už dávno nikdo nezahlédl, ale co kdyby... K olem řeky se opět zvedají srázné kopce a skály. Nad pravobokem znovu na skalním útesu visí staré chaty. Mezi nimi se nepatřičně vyjímá žlutý hrádek s věží opatřenou cimbuřím. Stojí nad vodou jako Stráž na Rýně, ale není tak starý jako skutečný hrad: nechal si ho postavit herec Karel Höger. Naopak trosky starého kláštera na ostrově svatého Kiliána, který loď míjí po levoboku, jsou nefalšované a 900 let staré. Ještě před nimi je na pravém břehu bývalá plavecká hospoda Mandát. Dnes v ní sídlí hledač štěchovického pokladu Gaensel. Mandát i Gaensel hlídáni ostrými vlčáky. A pak už přichází soutok se Sázavou. Jako se u Manausu v Brazílii mísí černý tok Rio Negra a žluté vody Solimoes, aby vytvořily Amazonku, tady se mísí čistá modrá Vltava s kalnou Sázavou. Občas je to dobře vidět. A mísí se také teploty. Kdybyste si vyšli přímo na špičku poloostrova, kde se obě řeky setkávají, zažijete zvláštní věc. Strčíte ruku do Vltavy: je studená jako Y ukon, má svých sedm stupňů. Ujdete tři metry a strčíte ruku do Sázavy: je teplá jako Orinoko. »Děti se koupou jedině v Sázavě,« říká jedna chatařka. »A když zlobí, posíláme je koupat do Vltavy.« Od soutoku je už na dosah most v Davli. Obyčejný most, ale viděla jej půlka světa, jen o tom neví. Most využili Američané pro natáčení slavného filmu Most u Remagenu. A natáčení, jelikož se konalo v době pražského jara, zase využili Brežněvovi pisálci a tiskli články o tom, že poblíž Prahy už dokonce jezdí američtí a němečtí vojáci v tancích. Po natáčení zůstal zazděný otvor ve skále proti pravému konci mostu. Za ním je slepý tunel, vykopaný jen pro film, neboť scénář předepisoval, že vlak do něj musí zajet. Loď se blíží do Měchenic. Tady je jediné místo, kde se vltavská loď málem stala lodí válečnou. Roku 1848 muži ze Štěchovic naložili na plavidlo prach z místní prachárny a chtěli jej dovézt bojující Praze. U Měchenic je ale zaskočili W indischgrätzovi vojáci a lodníci místo boje z lodě prchli. O kus dál, ve Vraném, se přihodila jiná patálie. Někde tady ztroskotal parník Mecséry, který roku 1857 konal cestu vpravdě kolumbovskou: jako vůbec první měl doplout do Štěchovic a zpátky. Nějak se ovšem nedařilo a nakonec ztroskotal na mělčině. Prý proto, že posádka zalévala plavbu už dopředu. Teď parník míjí Jarov, kde kdysi pro trampy začínal jejich Divoký západ. A podplouvá Zbraslavský most, pod nímž na pravé straně jsou vidět zbytky schodů, z nichž odplouval Vlasta Burian v komedii Hrdinný kapitán Korkorán. Modřany na obzoru. A také místo, kde ztroskotala roku 1942 loď Klingenthal. Jak jinak na Vltavě, než najetím na mělčinu. A pak už přichází široký soutok Vltavy a Berounky. Tady na ostrohu se točil závěr filmu Konec vodníků v Čechách: vzpomínáte na scénu, kdy paní W assermannová, manželka hlavního z vodníků, vykoukne z maringotky, jež jí slouží jako postel. Parník ještě podpluje most v Hodkovičkách, v jehož pilíři je prý zabetonován jeden dělník, a míří stále vpřed. Za chvíli je již na dohled stará dobrá Evropa. Tedy Európé, protože tak se jmenuje modrobílá loď kotvící u Palackého nábřeží. Loď pluje městem a Hradčany na obzoru rozptylují všechny obavy: je to Praha. Kapitán navigoval loď tak přesně jako jeho kolega Hornblower.
Může se hodit
Cesta ze Slap do Prahy trvá tři až čtyři hodiny a stojí 160 korun. Loď Pražské paroplavební společnosti odráží v15.00. Opačným směrem, tedy z pražského Palackého nábřeží na Slapy, vyplouvá loď ráno v 9.00. U cíle, přímo pod přehradou v Třebenicích, je ve 13.00, takže před plavbou zpátky je čas na koupání, posezení nebo procházku. Lodní lístek na cestu tam i zpátky stojí 220 korun. Loď jezdí do konce června vždy ve středu, v pátek, sobotu, neděli, ve svátky. Od července končí středeční linka. Na palubě je možné koupit občerstvení. Pasažéři bez fantazie, kteří brali cestu jen jako způsob dopravy, jdou po přistání rovnou domů jako od tramvaje.Romantické duše si zajdou ještě na námořnický grog.
