Na Šumavě jsme se kdekdo prvně líbali, poprvé si zlámali nohu nebo byli počati. A v zadním plánu těch událostí je vždycky zelená, modrá, červená nebo žlutá. Turistické značky, které nás na místa naší euforie anebo agonie dovedly.
Češi jsou vůbec mistři světa ve značení. Začali s tím vlastenci už koncem 19. století pod praporem Sokola a nezastavila je ani jedna válka. Takže už kdysi dávno vedla kolem celé republiky jedna červená stezka. "A pak jsme z červené udělali mezi Arnoštovem a Volary zelenou," vzpomíná na svoje začátky významná postava šumavských značkařů, devadesátník Josef Čada, který nás svými značkami po Šumavě už od roku 1971 vodí. Nikdy jste ho nepotkali, ale přitom je na Šumavě pořád s vámi. Alespoň na Prachaticku. A Prachaticko a Volarsko, to je dohromady 1 000 km cest značených nejméně dvěma desítkami značkařů.
Lékárníkův pomocník
Zelená trasa mezi Arnoštovem a Volary – to byla kdysi jeho první. Na ní se zaučil, značení propadl, udělal si kurz a rok po něm podnikla totéž i jeho manželka Jana.
"Tenkrát mě zaučoval volarský lékárník, pan magistr Jeřábek, významný, dlouholetý a nakonec čestný člen Klubu českých turistů, který vloni bohužel zemřel. Mimo jiné byl i dlouholetým vedoucím značkařského obvodu Prachatice, který sahal až daleko za Vimperk. To on chodíval značit už dávno před válkou. A pak jednou, tenkrát na tu zelenou, mě vzali s sebou," vypráví o tom památném prvním dni, kdy na něj připadla bílá barva.
Totiž, jak mi vzápětí vysvětlí – hlavní značkař (v tomto případě magistr Jeřábek) barví hlavní barvou (v tomto případě zelenou) a jeho pomocník (tenkrát značkařský učedník pan Čada) dobarvuje značku – plošku deset na deset centimetrů – bílou.
A s sebou mívají lékovky, v nich ty barvy, škrabku na kůru, pilku, ale vždycky alespoň zahradnické nůžky, aby mohli odstranit větve a listí a značka ve výši očí byla viditelná.
"Značení, to není jen tak, rok jsme chodili jen s bílou a pak nás poslali na školení. Nato jsme museli udělat zkoušky praktické i teoretické a teprve potom se z pomocníků vyšvihli na značkaře," povídá a dál vysvětluje hierarchii značkařů prvního až třetího stupně: druzí jsou školitelé a ti první, to jsou turističtí bafuňáři. Slovy pana Čady "funkcionáři".
Janu Čadovou zaučil, jak jinak, Josef Čada. O rok později než on – tedy ve dvaasedmdesátém – se i ona stala značkařkou třetího stupně. "Pro nás oba nejkrásnější a dneska i nejnáročnější je Medvědí stezka. Vede ze zastávky Ovesná přes Jelení vrchy k Černému kříži. Je to snad první naučná stezka v republice, měří 13, možná 14 kilometrů."
Zůstaň šťasten, staň se turistou!
Josef Čada, ročník 1926, bývalý voják z povolání, později vedoucí volarských autoopraven, se do Volar přiženil od Plzně.
"Chceš být šťasten jeden den? Napij se dobrého moku! Chceš být šťasten rok? Ožeň se! Chceš být šťasten celý život? Staň se turistou!" ukazuje mi doma v obýváku na volarském Sídlišti Míru letáček, který věší na nástěnku na náměstí.
Vzal si Janu a jejich vnučka Lenka s prazetěm už také značí trasy. Pravnoučat mají jedenáct, Čadové-značkaři nevymřou, tím jsou si téměř jisti.
"Já už nechodím, babička také ne. Postihla mě artróza, babička má operovanou páteř, tak se starám o tu turistickou skříňku na náměstí, ale vloni jsem ještě opravil všechny značky ve městě. Víc už nic," povídá Josef Čada zvesela a sahá do zásuvky v psacím stole.
Od roku 1977 si v kalendářích vede podrobné, krásným rukopisem vyvedené poznámky o svých značkařských misích. A tak se dočtu, že 4. 9. 1977 značil trasu Borová Lada – Lipka, na místě trávil deset hodin. Od začátku roku 1977 to byla jeho 76. hodina v terénu a padesátý čtvrtý a půltý kilometr značení.
"Když jsme začínali, dostávali jsme ošatné 50 korun na jednu trasu. Když jste tam byla víc než dvanáct a půl hodiny, pak 75 korun," vzpomíná. "A taky bylo dopravné – korunu padesát za kilometr autem a padesátník, když jsem jel na babetě, lístek na autobus nebo vlak vám proplatili celý. Když se šlo pěšky, tak nic. Nevím, kolik je to teď, ale tak jako kdysi se barvy fasují ve skladu, štětce a nosiče barev také, škrabky, žebříčky i pilky jsou tam taky."
Proč se na Zakarpatské Ukrajině bloudí
České značení – modrá, žlutá, zelená, červená doplněné bílou barvou – je ve světě turistů legendární. Přijíždějí se sem na ně dívat až z Ameriky.
"Přijely takový americký babičky na mezinárodní pochod Klubu českých turistů. V lese snad ani v životě nebyly, chudinky, div neobjímaly mech, divily se a ptaly: To jste tu vy, turisté, vysázeli?" směje se americkým babičkám dědeček Čada, když nás provází klubovnou volarských turistů, kterou mají společnou s místní tělovýchovnou jednotou Tatran.
A vypráví o systému našeho turistického značení, které nám všichni závidí, a dodává, že jsme my, Češi, vybarvili trasy v rumunském Banátu a na chorvatském ostrově Krk. A prý se jednalo i na Kanárských ostrovech a na Zakarpatské Ukrajině. Tam se zatím ale nic nevyjednalo, takže Kanárští a Zakarpatští stále bloudí.
Stojíme ve skladu v Turistické základně Volary TJ Tatran, odbor Klubu českých turistů. Jsou tu pixly emailových olejových písmomalířských barev, z plechu vyřezané čtverečky připravené k obarvení a šipky.
"To se barví až na místě, protože barva dlouho schne," vysvětluje paní Čadová a její muž nám ukazuje aluminiové žebříčky, které nosí značkaři na zádech kvůli směrovkám, jež musí být umístěny tak, "aby na ně mládež nedosáhla".
Paní Čadová zatím přehrabuje dřevěné podložky pod značky, které její manžel z plezíru vyrábí a zdobí lupénkovou pilou, a vypráví o zastírací khaki barvě, o níž tu nebyla dosud řeč, která se používá jako korektor.
Tintítka, návštěvníci a turisté
A řeč přijde i na vtipálky, kteří otáčejí šipky různými směry, a chalupáře, jimž vadí, když trasa vede kolem jejich chalupy, a tak dokážou "zabavit" i dva kilometry značení, jako se to stalo onehdy na Chrobolsku.
Král ŠumavyKdyž vyrazíte na Šumavu, dříve nebo později se debata stočí na zdejšího nejslavnějšího a rozporuplného rodáka Josefa Hasila, kterému se přezdívalo Král Šumavy. Svou přezdívku si získal schopností vyhýbat se pohraniční stráži, když po roce 1948 na Západ převáděl lidi, kteří v komunistickém režimu nechtěli žít. Hasila za to dokonce jednou zatkli a nechvalně známý prokurátor Karel Vaš ho poslal na devět let do vězení. On však o rok později utekl z kriminálu, sám odešel do Německa a až do roku 1953 dál převáděl lidi z české strany. Poté odešel do USA a začal jako myč nádobí, živil se jako tesař, krátce žil v Kanadě a nakonec třicet let pracoval v automobilce General Motors. Dnes žije na chicagském předměstí. Hasilovu poválečnou činnost odnesli jeho příbuzní a známí, komunisté jich odsoudili přes devadesát. I proto na něj ne všichni vzpomínají jen s chválou. "Hasil! Toho nemám rád. Vodil lidi okolo Soumaráku nad Sazov a pak přes potok, kde hned za hranicí byla německá pila. Kvůli Hasilovi tu přišla spousta lidí do neštěstí. Film z něj udělal Krále Šumavy. Přitom například hostinská na Soumarském mostě kvůli němu šla sedět a teta mojí ženy taky. Takovejch bylo," říká značkař Josef Čada, bývalý voják z povolání, který dělal jako vůbec první značkař Klubu českých turistů v roce 1989 průzkum cesty po hřebeni ze Strážného do Nového Údolí, na což potřeboval dobrozdání SNB, a pohraničáři právě jemu tenkrát střihali dráty, aby mohl na druhou stranu. |
"A to se pak musí přeznačit ta trasa jinudy a člověku je líto té zbytečné práce," říká pan Čada. A pak se mluví o víkendových střelcích, kteří si z turistické značky klíďo udělají terč, a jak smůla pak rozpouští email.
Josef Čada je nejen značkařem, dnes už čestným, ale roky byl i dlouholetým dobrovolným strážcem Chráněné krajinné oblasti Šumava. A tak logicky mluvíme o pokroku a nových technologiích. "Ty s těma tintítkama," jak říká pan Čada majitelům GPS různého provedení.
"Potkám ho s rodinkou v lese a on povídá: Já tu na tom mám, že tu ta zelená končí. A já na to, ale jděte, nekončí. A on zase, že jak to, když jemu to tintítko hlásí, že tu zelená končí. A tak tam stojíme, nejde mu to do hlavy a nakonec se vypraví tudy, kudy mu rukou ukážu, protože jeho žena se za něj už stydí," pobaveně líčí peripetie ukřičených "Pražáků a jim podobných" v šumavských hvozdech.
"Oni tu jezdí sedmdesátkou na kolech, ale co vidí? Turista jde a říká si: Co je to za strom? To je hezká kytička! A hele, ta památka! Cyklista se chlubí, že ujel 300 kilometrů rychle, ale to může jezdit i doma dokola po náměstí, no ne?" říká.
A dojde i na milovníky džípů a čtyřkolek, kteří tu brázdí Šumavu s tím, že prožívají "šumavské safari", a o těch je ale škoda mluvit. A paní Čadová si taky přisadí, když se ptám, zda turistů přibývá.
"Turistů nepřibylo. To jsou návštěvníci, co přibyli. To je rozdíl. Návštěvník chodí špacírovat a dělá po cestě binec. Správný turista, když odchází, nikdo ani nepozná, že tudy šel anebo odpočíval," povídá.