Položili na stůl dvě fotografie. Velmi podobné scenerie. Rozlehlá, rudá krajina. Na první pohled pro člověka velmi nepřátelská. Bez kusu zeleně, bez známky života. Jednu pořídil člověk, druhou vesmírné vozítko Curiosity. „Na které je Mars?“ zeptal se Ridley Scott, uznávaný hollywoodský režisér. „Přesně,“ odvětil jeho scénograf Arthur Max.
Společně se pustili do dobrodružství jménem Marťan a potřebovali pro ně najít filmařskou lokalitu. Co nejvíc podobnou planetě, které familiárně přezdíváme rudá. Domníváme se, že bychom na ni snad v budoucnu mohli žít. Museli žít, možná.
Na oné pozemské fotce byla jordánská poušť Wadi Rum. Místo, které beduíni pojmenovali jako Údolí Měsíce, ale to jen proto, že to byl nejvzdálenější mimozemský objekt, který si dovedli mimo Slunce představit.
„Přes den jsou tam teploty k padesáti stupňům. To prostředí je tak jednoduché, až je dokonalé. Žádná vegetace, přesto svěžest. Hned jsem věděl, že tady můžeme natáčet nám lidem neznámou planetu,“ podotkl Scott.
Pro svůj snímek měl k dispozici 120 milionů dolarů, do hlavní role byl obsazen Matt Damon a diváci by rozhodně uvěřili, že byl pořízen přibližně 186 milionů kilometrů odsud. Na Marsu. Zisky tomu odpovídají, jsou pětinásobné než původní investice.
Nejlepší na celé věci je fakt, že při návštěvě Wadi Rum si bude připadat jako ve vesmíru každý. Pohledy jsou tu tak fascinující, že je není potřeba pro stříbrné plátno přikrášlovat. Tak dechberoucí, že nasimulují i absenci kyslíku.
Území nomádů
Sáhnu si do rudého písku, promnu ho mezi prsty. Materiál jemnější než hedvábí. Slunce odráží rudou všude po okolí. Zelená zmizela z palety barev. Hledám ji, ale marně. Dokonalá pustina.
Procházet se po poušti Wadi Rum je zážitek intenzivní. Úžasný. Jedinečný. Díky průvodcům, kteří mě vedou správnou cestou. Znají zdejší skalní útvary připomínající tu ptačí hlavu, tam velbloudí hrb.
Sám bych se ztratil. Stejně jako velké armády v minulosti, zmizel bych kdesi v zapomnění. Přikryl by mě onen neustále se přesýpající písek. Zemřel bych tam, kde bych život hledal možná méně než na Marsu.
Jenže on tu je. A byl. Dřív než na mnohých jiných místech Země. Na 25 tisíc objevených rytin ve zdejších horninách vypráví příběhy staré až 12 tisíc let. Zaznamenali je naši předci. Kreslili zvířata, vyobrazovali sami sebe.
Úžasné je toto místo ve dne. U skrytých pramenů vody vyvěrajících z puklé skály, které znaly jen generace beduínů. Na vyhlídkách, které ukazují nekonečnou nicotu. Na spalujícím slunci, které pronikne i přes tmavá skla brýlí.
Neskutečné je ovšem především v noci. Poté co si vesmír odehraje své každodenní a nepřekonatelné představení se zapadajícím sluncem, se výrazně ochladí a na obloze se objeví nekonečné množství hvězd. Beduíni podávají tradiční sladký čaj, z uhlíků vykopávají speciálně upravené jehněčí maso a pečenou zeleninu. V uhrančivých očích se jim odráží dávná tajemství, která jsou nám – dětem civilizace – skryta.
V poušti mě opouští poslední pochybnosti o existenci dalších vesmírných národů. Pokud dokážeme žít „na Marsu“ na Zemi, jistě je to možné i u nějaké z oněch světélkujících hvězd. Možná se k nim nikdy nepodívám, ale tady si dokonale mimozemsky připadám.
I na Zemi jsou místa, která nám dávají ochutnat lákadla meziplanetárních expedic. Stejně jako české rybníky zvou k moři, moře k oceánu a Krkonoše do Alp, Alpy do Himálaje. Místa, kde si připadáme jako hosté z jiného světa.