Málokterý tvor na světě se dokáže ze života radovat tak jako keporkak, velryba hrbatá. Jsou nevzhledné a tlusté, což by u lidí stačilo, aby je nikdo neměl rád.
Kůži má posetou cizopasníky, kteří působí dojmem nakažlivé vyrážky, je neforemný a s podivuhodnými velkými předními ploutvemi, má křivou tlamu a vrásčité břicho. Vědci se však shodují na tom, že je nejinteligentnější a při pohybu ve vodě nejelegantnější, má největší smysl pro humor, je nejzvědavější, nejupovídanější a ze všech velryb nejvíce zpívá.
Keporkaci připlouvají každý rok od konce ledna do začátku března z ledových vod severního Atlantiku k břehům Dominikánské republiky, aby se tu pářili a rodili mláďata. Na širé moře je jezdí obdivovat stále více turistů.
Zpěv z hlubin
Koupíte-li si kazetu s velrybím zpěvem, zpívá určitě keporkak. Zpěv je pod vodou slyšet na vzdálenost větší než 40 kilometrů a stáda pocházející z jednotlivých oblastí mají několik různých nápěvů, podle nichž se rozeznávají. Melodie jsou jiné před pářením, při cestě za potravou, na “nový rok” – čili začátkem nové cesty na jih.
Proč vlastně velryby zpívají, vědci zatím nevědí. První nahrávka zpěvu byla pořízena v roce 1952 – do té doby se odborníci domnívali, že zpěv těchto savců, který rybáři “slyšeli” přes dřevěné borty svých loděk jako chvění, patří do oblasti mořských bájí.
Keporkak
Z ghetta za velrybami
Dominikánská republika je pro Evropana rájem na zemi. Když je v Evropě zima, míří každý den do karibské oblasti obří jumba, aby turisty přepravila do barevné, rytmické a slunné země. Čím více je turistických letů, tím levnější je letenka i pobyt. A tak dovolená v Dominikánské republice není už nepřekonatelným problémem ani pro našince.
Na karibském ostrově si každý vybere podle svého vkusu. Někdo dá přednost luxusnímu hotelovému komplexu u průzračného moře s nekonečným množstvím exotických koktejlů, jiný si raději na pár dní vyjede “z turistického ghetta” do dominikánských všedních dnů. To udělá jen zlomek všech turistů.
Kontrast hotelového luxusu a obyčejného života Dominikánců je dost šokující.
Pokud se někdo rozhodne vydat se za velrybami, má šanci projet velký kus ostrova. Poloostrov Samaná na severovýchodě ostrova, u kterého se pravidelný velrybí potlach koná, je od turistických středisek vzdálený přes sto kilometrů.
Chatrče ve vnitrozemí polostrova Samaná
Pudinkář Pepé
Přístav Santa Barbara de Samaná je trochu špinavé, ale veselé městečko s přístavní krčmou. Mnoho cizinců sem nezabloudí, a tak jsme hned při příchodu do hospody vzbudili pozornost.
Po nezbytné konverzaci s barmanem o tom, jak se má a jak jde kšeft, jsme přistoupili k věci: “Kdo tady ví nejvíce o velrybách?” “Pudinkář Pepé,” zněla odpověď doprovázená gestem ukazujícím do rohu putyky, kde seděl vyschlý človíček. Bylo mi trošku divné, že cukrář toho ví tolik o keporkacích, chlapíkovi jsme nicméně poručili pivo a přisedli si.
Hned po prvních větách nám spadla čelist zklamáním. Pepé nám totiž vysvětlil, že kvůli “velkému větru” (= hurikánu) mají velryby zpoždění a připlavou až za týden či dva.
Hráči domina na terase hospody
Zoufalství v našich tvářích přitáhlo během chvilky ke stolu desítku radilů. Malý usmrkaný Manolo dokonce skočil pro učitele, ten by prý mohl poradit. Pudinkář mezitím povídal o lovu velryb řadu historek, z nichž vysvitlo, že není cukrářem.
“Pudinkáři” se tady říká lovcům velryb, kteří vyjížděli jen na pár měsíců a lovili jen v severním Atlantiku. Ostatní velrybáři je považovali za změkčilce, prostě “pudinkáře”.
Může se hoditKolik stojí zájezd Zájezdy do Dominikánské republiky jsou prodávány se stravováním all inclusive, takže při pobytu nemusíte utratit ani korunu. Třináctidenní pobyt v tříhvězdičkovém hotelu se dá pořídit od 28 990 korun. Jednodenní výlet za velrybami na poloostrov Samaná stojí od 50 dolarů. Co si odtud přivézt
|
U telefonu Moby Dick
Manolo se vrátil od učitele s papírem, na kterém stálo: Moby Dick a číslo telefonu. “Učitel má smysl pro humor,” napadlo mě, když jsem zírala na mobilní číslo Melvillovy Bílé velryby. Kantorovi jsem vzkázala, že vorvaňům nevolám, a do hotelu jsme se vrátili v depresi. Velryby nebudou.
V podvečer, kdy nálada v naší keporkačí výpravě byla pod bodem mrazu, jsem číslo přece jen vytočila: “Dobrý den, mohla bych mluvit s Moby Dickem?” ptala jsem. “U telefonu,” ozvalo se.
Moby Dick je mezinárodní satelitní středisko zabývající se sledováním tahů velryb. Dostala jsem souřadnice, kde by zítra mohly být první dva tři kusy keporkaků. V krčmě, kde nám už dali přezdívku “gringos ballenes” – velrybí cizinci, jsme umluvili tři černé chlapíky, aby nastartovali člun, a vyjeli jsme.
Tři domovy keporkaků
Keporkaci mají u břehů Dominikánské republiky tři místa, kde se páří a rodí mláďata. Ještě před pár lety jim hrozilo vyhubení. Pak se zrodil projekt Jonáš vedený odborníky z Atlantské a Bostonské univerzity. Keporkaci jsou chráněným druhem, z pouhých tří tisíc kusů na světě to dotáhli už na více než 10 000.
Tyhle velryby jsou stejné jen na první pohled. Při bližším zkoumání tvarů ocasních ploutví, rozložení bílé a černé barvy, při pohledu na různé tvary prsních ploutví bylo vědcům jasné, že každý z nich má svoji neopakovatelnou podobu – stejně jako lidé. Každý keporkak má v projektu své jméno. Je tu například Churchill (v ocasní ploutvi má “výkus” ve tvaru V – jako Churchillova “victoria”), Olympia (černobílé zbarvení její ocasní ploutve připomíná olympijské kruhy) atd.
Po hodinách na malém člunu kolébajícím se na třímetrových vlnách jsme měli oči vykoukané. V oceánu se velryba hledá hůř než jehla v kupce sena. Opět nás ochromila beznaděj – nastartovali jsme snad potisící motor, že zase popojedeme dál, když vedle člunu prasklo parní potrubí a otevřela se vrata do garáže.
Pak nám nad hlavou máchla pětimetrová prsní ploutev, obr se převalil a z našeho člunu si udělal kachničku do vany. Než jsme se vzpamatovali, viděli jsme jen majestátní ocas, s nímž keporkak ladně zamával a zmizel. Výsledek? Naražená žebra, pohmožděné rameno, zablokovaná páteř, nepočítaně modřin, tržných rad a žádná fotka.
Dominikánská republika
|
Tunová mimina
Zvonil telefon. Šest ráno, všude tma. Ve sluchátku se ozval upjatý hlas recepčního: “Obávám se, že máte v recepci návštěvu.” V recepci stál malý Manolo a gestikuloval: “Lorenzo Martínez přijel do města a za půl hodiny vyjíždí na moře. Vezme vás s sebou!”
Lorenzo, který se zabývá výzkumem keporkaků už pět let, nás naložil na pořádnou loď. Když jsme mu vylíčili naše dobrodružství, jen se pokřižoval a řekl, že máme víc štěstí než rozumu. “Keporkak nemá rád, když mu někdo přejíždí před čumákem lodí s motorem. To se pak naštve.”
Velryby jsou teplokrevní tvorové, dýchají plícemi a mají toho s lidmi mnoho společného. Třeba prsty na rukou (schované v ploutvích jako v rukavicích), rodí živá mláďata a kojí je. Keporkačí mládě má při narození jednu tunu a je dlouhé 3–4 metry.
A neumí plavat. Proto se rodí ocasem napřed, aby se neutopilo. Maminka ho vyzvedne nad hladinu a s další velrybou, takzvanou tetičkou, ho učí plavat.
Ani kojení není legrace. Velrybátko vypije za den až 200 litrů mléka a přibere 50 kilogramů. Mléko má totiž obsah tuku až 50 procent (lidské jen 2 procenta). O páření se toho ještě příliš neví. Je to prý namáhavé, není divu, že samci pak radostí vyskakují nad hladinu a dělají ve vzduchu piruety hodné Labutího jezera. Keporkaci si prý vyskakují z vody i jen tak pro radost.
O velrybách byly napsány stohy knih: od Melvillovy Bílé velryby až po vědecká pojednání. Žádné čtení však nevyváží jediný den pozorování tvorů, o nichž víme tak málo.
Boca Chica
Na zdraví keporkaků
Když jsme se vrátili z výpravy s Lorenzem, čekala nás v krčmě snad celá vesnice. Naše úsměvy signalizovaly, že tentokrát jsme ulovili pár snímků. Dominikánci se umějí radovat ze života naprosto spontánním způsobem a k oslavě stačí i to, že dva velrybí cizinci uspěli. Slavili jsme všichni a nakonec jsme si připili na dlouhý život těžkotonážních baletek – keporkaků. Umějí se radovat ze života tak jako Dominikánci.
Text: KARIN STRUŽKOVÁ, foto: Profimedia
