 |
Popis zimy ve Wrigley se příliš neliší od podoby, jakou nabývá v kterémkoliv z dalších izolovaných sídel Severozápadního teritoria. V kanadském vnitrozemí panuje tuhý mráz, s teplotami mezi dvaceti až čtyřiceti stupni pod nulou. Krátkodobě mohou udeřit i padesátky, ale ty už běžný venkovní teploměr nezměří, a tak místním starosti nedělají.
Jejich den je krátký, vzhledem k blízkosti polárního kruhu mají od prosince do února jen pár hodin světla. Ani krásy zelenkavé polární záře příliš nevnímají, zevšedněla jim. Na její obdivování stejně nemají čas. Ta nejtužší zima pro ně totiž rozhodně není dobou klidu a spánku. Žádná hibernace v dobře vytopených srubech na ně nečeká. Naopak, je to pro ně období horečné dřiny.
Okolní lesnatá krajina vězí pod mnohametrovými závějemi sněhu, kmeny starých stromů pod ledovou krustou praskají. Jenže právě v takových mrazech, které by jinde spolehlivě umrtvily jakoukoliv aktivitu, celé Wrigley ožívá. Osada, volně rozložená podél toku řeky Mackenzie a vzdálená přibližně patnáct kilometrů od ranvejí bývalého vojenského letiště, totiž musí zabojovat o svou existenci. A také o přežití všech svých vzdálených sousedů. Tím, že jako každý rok musí znovu postavit silnici.
Velryby, tuleni a spousta humrů. Liduprázdný cíp Kanady si zamilujete |
Zaslouží si to vysvětlení. Celá oblast kanadských Severozápadních teritorií je jednou velkou mozaikou jezer, řek a mokřin, překrytých hustými jehličnatými porosty. Absolutní divočinou, dalo by se říct. Konkrétně Wrigley a jeho 119 stálých obyvatel žije na pomezí řeky a rozsáhlých bažin, na vyvýšených ostrůvcích souše, které ani každoroční tání nezaplaví.
Jinak na tom místní vlastně nejsou vůbec špatně. Blízkost řeky představuje příležitost pro lodní spojení a čistě teoreticky mají k dispozici i slavnou Highway 1. Jen pokud byste odtud chtěli někam do civilizace, například do hlavního správního centra teritorií, dvacetitisícového města Yellowknife, leží vzdušnou čarou o 400 kilometrů dál. Anebo o 850 kilometrů dál, pokud to vezmete po asfaltu. A pokud byste náhodou měřítka civilizace nepojímali tak skromně, ta nejbližší skutečná metropole, milionový Edmonton v Albertě, leží od Wrigley o necelé 3 000 kilometrů jižněji.
Ty obtížně představitelné vzdálenosti a fakt, že od ordinace lékaře vás v případě zdravotních komplikací dělí dobře patnáct hodin za volantem, velmi názorně ilustrují, proč se tu v rámci osobní mobility sází především na leteckou přepravu. Jenže i ta má v tuhé zimě, metrových závějích na ranveji a nekončících sněhových bouřích své limity.
V hlavním městě a správním středisku Severozápadních teritorií, Yellowknife, ukazuje digitální teploměr nad ránem jen kousíček do minus čtyřiceti stupňů. Zní to zvláštně, ale místní takové zprávy vítají. Znamenají, že zásoby na sever budou moci proudit.
Od počátku října do konce dubna se odtud zkrátka snadno nedostanete. A to se lidé z Wrigley pořád počítají k těm šťastnějším. Jejich nejbližší severní sousedé, obyvatelé 250 kilometrů vzdálené Tulity, totiž na kanadskou dálnici napojeni nejsou.
Komfort silniční infrastruktury, využitelné alespoň po část polovinu roku, nemají. Totéž platí i pro, o dalších 250 kilometrů za nimi následující, obyvatele Fort Good Hope. Sídla, které široké údolí řeky Mackenzie uzavírá. A i ti se mají lépe, než obyvatelé osad jako Délįne a Colville Lake. Ty leží kousek od polárního kruhu, ale fakticky uprostřed jezer, bažin a ničeho.
Podstatné je, že právě to všudypřítomné „nic“, všechny ty bažiny, mokřiny, jezera, potoky a malé říčky, rozeseté v absolutní kanadské divočině Severozápadních teritorií, při extrémních mrazech zimy překryje silný led, který – na krátký čas – vyznačí možné pozemní spojení těch v mapě ztracených míst.
